Zobrazení zdroje stránky Vavřinec Korčiš

<nowiki>*</nowiki>13. srpna 1925 – †16. srpna 1980

Narodil se v Dolné Marikové  jako Vavřinec Kortiš, ale už od dvou let vyrůstal v Čechách. Otec – podle tradovaného podání jeden z vedoucích představitelů československé sociální demokracie – zemřel krátce po vypuknutí války. Matka Cecílie Kortišová pracovala jako zemědělská dělnice v okolí Prahy (Praha), mimo jiné ve Velké Chuchli  a v Radotíně , a nakonec u sedláka Junka na Točné (Točná), kde s ní Vavřinec bydlel a pomáhal při práci. Kvůli častému stěhování měl školní docházku rozptýlenou do více míst; navštěvoval mimo jiné školu na Zbraslavi (Zbraslav) a později měšťanskou školu v Modřanech (Modřany).

Po okupaci v březnu 1939 se údajně pokusil uprchnout do Ameriky, ale v Hamburku  byl dopaden a umístěn do nápravného zařízení pro mladistvé. Odtud uprchl a s pomocí českých lodníků se po Labi dostal zpět do Protektorátu Čech a Moravy (Protektorát Čechy a Morava). Protože se tam necítil bezpečně a obával se pátrání německých úřadů, změnil si příjmení (začal se psát Korčiš) a odešel na Slovensko. Usadil se v Považské Bystrici (Považská Bystrica), vyučil se elektrikářem a později se přestěhoval do Bytče (Bytča). Brzy navázal kontakty s odbojem a od dubna 1944 působil jako převaděč přes moravsko-slovenskou hranici; do konce srpna měl převést na Slovensko několik set lidí. Od 3. dubna 1944 byl příslušníkem odbojového oddílu, který se v srpnu napojil na sovětsko-československý výsadek Za slobodu Slovanov (Za slobodu Slovanov) a záhy se rozrostl v početnější partyzánskou formaci.

Krátce po vypuknutí SNP byl 29. srpna 1944 zařazen do Prvé československé partyzánské brigády J. V. Stalina (Prvá československá partyzánska brigáda J. V. Stalina), které velel kapitán [[Alexej Semjonovič Jegorov|Alexej Semionovič Jegorov]] (Alexej Semionovič Jegorov). V září 1944 prošel těžkými boji v Turci (Turiec) a u Telgártu (Telgárt); poté se jednotka stáhla do Velké Fatry (Velká Fatra), kde čelila německým výpadům. Na přelomu října a listopadu ustoupil Korčiš s posledními povstalci do hor a přešli na partyzánský způsob boje. Byl zařazen jako spojka k hlavnímu štábu partyzánského hnutí a během listopadu podnikal několik odvážných cest na Němci okupované území.

V prosinci 1944 přišel z Kyjeva (Kyjev) požadavek vybrat schopného „ubytovatele“, který měl v prostoru Prahy připravit zázemí pro příjem zpravodajského výsadku. Na doporučení Bohumila Laušmana (Bohumil Laušman vybral k tomuto úkolu právě Korčiše major Ivan Ivanovič Skripka (Ivan Ivanovič Skripka), krycím jménem Studenskij. Korčišova cesta vedla z hor přes Banskou Bystrici (Banská Bystrica) do Bratislavy (Bratislava). Odtud se ukrytý na lokomotivě vlaku s raněnými Němci dostal až do Vídně (Vídeň), kde narazil na české dělníky na nuceném nasazení. S jejich pomocí pokračoval přes Břeclav (Břeclav) a Brno (Brno) do Prahy. O Vánocích 1944 dorazil na Točnou k odbojáři Zdeňku Junkovi (Zdeněk Junek), u něhož pobývala i jeho matka. S pomocí místních spolupracovníků (zejména Josefa Olivy a Aloise Anděla) zajistil kontakty a domluvil hesla pro ubytování výsadkářů; mezi dalšími kontakty uváděl Ljubomíra Seykoru z Komořan (Komořany) a Josefa Hluchého z Nechánic (Nechánice), které jsou dnes součástí obce Sulice (Sulice). Přes několik kontrol měl mít jako jediný doklad totožnosti jen staré školní vysvědčení.

V lednu 1945 se Korčiš velmi riskantně vrátil na Slovensko: na slovenském konzulátu v Praze vystupoval s tím, že v rozhlase slyšel výzvu k odvodu svého ročníku, a absenci dokladů „podpořil“ drobným úplatkem. Do Bratislavy se tak dostal legálně rychlíkem, pak pokračoval vlakem do Zvolena (Zvolen) a poslední úsek se vracel zpět do hor. Dne 7. ledna 1945 mohl na štábu ohlásit splnění úkolu. U partyzánů zůstal do 13. dubna 1945 a následující den byl přijat do československé armády, v níž sloužil do konce války. Za odbojovou činnost obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili za chrabrost, Československou medaili za zásluhy II. stupně, Řád Slovenského národního povstání II. stupně i ceněný partyzánský odznak, na který měli nárok jen partyzáni, kteří strávili nejméně dva měsíce v týlu protivníka.

Po válce se přestěhoval zpět do Čech, oženil se, vystudoval a v 60. letech pracoval jako psycholog a sociolog v chemičce v Litvínově (Litvínov). V lednu 1968 byl za podíl na přípravě výsadku vyznamenán sovětským Řádem vlastenecké války II. stupně. Po srpnu 1968 však kvůli aktivním protestům proti okupaci upadl do tvrdé kolize s režimem: byl vyloučen z KSČ (Komunistická strana Československa), přišel o zaměstnání a represím čelila i jeho rodina. Sám pak pracoval jako dělník v energetických závodech v Mostě (Most) a v říjnu 1970 svůj sovětský řád vrátil sovětskému velvyslanci v Praze. Navzdory prokazatelným zásluhám byl následně z oficiální komunistické historiografie prakticky vymazán – jak pro svůj opoziční postoj, tak jako signatář Charty 77 (Charta 77).

Zdroje: ABS

https://www.praha12.cz/1-ve-valce-s-nemeckem-od-zari-1938-do-kvetna-1945/d-74444