Vavřinec Korčiš

*13. srpna 1925 – †16. srpna 1980

Narodil se v Dolné Marikové jako Vavřinec Kortiš, ale už od dvou let vyrůstal v Čechách. Otec – podle tradovaného podání jeden z vedoucích představitelů československé sociální demokracie – zemřel krátce po vypuknutí války. Matka Cecílie Kortišová pracovala jako zemědělská dělnice v okolí Prahy (Praha), mimo jiné ve Velké Chuchli a v Radotíně , a nakonec u sedláka Junka na Točné (Točná), kde s ní Vavřinec bydlel a pomáhal při práci. Kvůli častému stěhování měl školní docházku rozptýlenou do více míst; navštěvoval mimo jiné školu na Zbraslavi (Zbraslav) a později měšťanskou školu v Modřanech (Modřany).

Po okupaci v březnu 1939 se údajně pokusil uprchnout do Ameriky, ale v Hamburku byl dopaden a umístěn do nápravného zařízení pro mladistvé. Odtud uprchl a s pomocí českých lodníků se po Labi dostal zpět do Protektorátu Čech a Moravy (Protektorát Čechy a Morava). Protože se tam necítil bezpečně a obával se pátrání německých úřadů, změnil si příjmení (začal se psát Korčiš) a odešel na Slovensko. Usadil se v Považské Bystrici (Považská Bystrica), vyučil se elektrikářem a později se přestěhoval do Bytče (Bytča). Brzy navázal kontakty s odbojem a od dubna 1944 působil jako převaděč přes moravsko-slovenskou hranici; do konce srpna měl převést na Slovensko několik set lidí. Od 3. dubna 1944 byl příslušníkem odbojového oddílu, který se v srpnu napojil na sovětsko-československý výsadek Za slobodu Slovanov (Za slobodu Slovanov) a záhy se rozrostl v početnější partyzánskou formaci.

Krátce po vypuknutí SNP byl 29. srpna 1944 zařazen do Prvé československé partyzánské brigády J. V. Stalina (Prvá československá partyzánska brigáda J. V. Stalina), které velel kapitán Alexej Semionovič Jegorov (Alexej Semionovič Jegorov). V září 1944 prošel těžkými boji v Turci (Turiec) a u Telgártu (Telgárt); poté se jednotka stáhla do Velké Fatry (Velká Fatra), kde čelila německým výpadům. Na přelomu října a listopadu ustoupil Korčiš s posledními povstalci do hor a přešli na partyzánský způsob boje. Byl zařazen jako spojka k hlavnímu štábu partyzánského hnutí a během listopadu podnikal několik odvážných cest na Němci okupované území.

V prosinci 1944 přišel z Kyjeva (Kyjev) požadavek vybrat schopného „ubytovatele“, který měl v prostoru Prahy připravit zázemí pro příjem zpravodajského výsadku. Na doporučení Bohumila Laušmana (Bohumil Laušman vybral k tomuto úkolu právě Korčiše major Ivan Ivanovič Skripka (Ivan Ivanovič Skripka), krycím jménem Studenskij. Korčišova cesta vedla z hor přes Banskou Bystrici (Banská Bystrica) do Bratislavy (Bratislava). Odtud se ukrytý na lokomotivě vlaku s raněnými Němci dostal až do Vídně (Vídeň), kde narazil na české dělníky na nuceném nasazení. S jejich pomocí pokračoval přes Břeclav (Břeclav) a Brno (Brno) do Prahy. O Vánocích 1944 dorazil na Točnou k odbojáři Zdeňku Junkovi (Zdeněk Junek), u něhož pobývala i jeho matka. S pomocí místních spolupracovníků (zejména Josefa Olivy a Aloise Anděla) zajistil kontakty a domluvil hesla pro ubytování výsadkářů; mezi dalšími kontakty uváděl Ljubomíra Seykoru z Komořan (Komořany) a Josefa Hluchého z Nechánic (Nechánice), které jsou dnes součástí obce Sulice (Sulice). Přes několik kontrol měl mít jako jediný doklad totožnosti jen staré školní vysvědčení.

V lednu 1945 se Korčiš velmi riskantně vrátil na Slovensko: na slovenském konzulátu v Praze vystupoval s tím, že v rozhlase slyšel výzvu k odvodu svého ročníku, a absenci dokladů „podpořil“ drobným úplatkem. Do Bratislavy se tak dostal legálně rychlíkem, pak pokračoval vlakem do Zvolena (Zvolen) a poslední úsek se vracel zpět do hor. Dne 7. ledna 1945 mohl na štábu ohlásit splnění úkolu. U partyzánů zůstal do 13. dubna 1945 a následující den byl přijat do československé armády, v níž sloužil do konce války. Za odbojovou činnost obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili za chrabrost, Československou medaili za zásluhy II. stupně, Řád Slovenského národního povstání II. stupně i ceněný partyzánský odznak, na který měli nárok jen partyzáni, kteří strávili nejméně dva měsíce v týlu protivníka.

Po válce se přestěhoval zpět do Čech, oženil se, vystudoval a v 60. letech pracoval jako psycholog a sociolog v chemičce v Litvínově (Litvínov). V lednu 1968 byl za podíl na přípravě výsadku vyznamenán sovětským Řádem vlastenecké války II. stupně. Po srpnu 1968 však kvůli aktivním protestům proti okupaci upadl do tvrdé kolize s režimem: byl vyloučen z KSČ (Komunistická strana Československa), přišel o zaměstnání a represím čelila i jeho rodina. Sám pak pracoval jako dělník v energetických závodech v Mostě (Most) a v říjnu 1970 svůj sovětský řád vrátil sovětskému velvyslanci v Praze. Navzdory prokazatelným zásluhám byl následně z oficiální komunistické historiografie prakticky vymazán – jak pro svůj opoziční postoj, tak jako signatář Charty 77 (Charta 77).

Zdroje: ABS

https://www.praha12.cz/1-ve-valce-s-nemeckem-od-zari-1938-do-kvetna-1945/d-74444