Zobrazení zdroje stránky Vysílačka Oto

Vysílačka '''Oto''', známá také jako '''Oto 32''', vznikla jako výsledek několikaměsíčních pokusů '''spravodajské skupiny Hela''' v druhé polovině roku 1943. Na jaře 1944 se podařilo navázat spojení s Londýnem.

Skupina Hela se odmítla podřídit kapitánu Františku Krátkému, který se snažil získat monopol nad všemi ilegálními vysílačkami. Proti jeho snahám se postavili zejména '''Ernest Gajdoš''', '''Jozef Špáta''', '''Jozef Peterka''' a '''Jozef Tomašovič'''. Kritizovali Krátkého neopatrnost i jeho politické postoje a ponechali si stanici pod vlastní kontrolou.

Krátký sice v květnu 1944 hlásil do Londýna, že vysílačku Oto přiděluje podplukovníku '''Jánu Golianovi''' („Game“) a dr. '''Vavrovi Šrobárovi''' („Klen“), ale v praxi ji používal výhradně Golian a vojenské ústředí. Šrobár ji nikdy nevyužil.

==== Umístění a provoz ====
Vysílačka byla nejprve umístěna v bytě kapitána '''Jozefa Peterky''' ve Štubnianskych Teplicích, kde sídlilo evakuované Hlavní velitelství žandárstva. Později byla přenesena do bytu '''Jozefa Tomašoviča''', který se stal jejím hlavním obsluhovatelem a šifrantem. Pomáhali mu '''Ernest Gajdoš''' a v létě 1944 také '''Miloš Bobocký'''.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání byla vysílačka Oto přesunuta do Banské Bystrice a dána k dispozici '''předsednictvu Slovenské národní rady'''. Rádiotelegrafistou zůstal Tomašovič, spolu s ním pracovali Bobocký a '''Andrej Džubák'''.

==== Význam a zánik ====
Oto sloužil jako přímý komunikační kanál mezi vojenským ústředím, Golianem a londýnskou exilovou vládou. Fungoval nezávisle na síti vysílaček Vít a Ivo, ovládané Krátkým, což vyvolávalo mezi skupinami napětí.

Jeho nezávislost byla potvrzena i londýnskými depešemi, které žádaly o spolupráci s Krátkým, avšak Hela tyto výzvy odmítla. Vysílačka Oto tak zůstala až do povstání v rukou Golianova okruhu.

Na konci října 1944 se Oto, stejně jako stanice Vít, Leo a Marienka, definitivně odmlčel.