Vysílačka Oto

Vysílačka Oto, známá také jako Oto 32, vznikla jako výsledek několikaměsíčních pokusů spravodajské skupiny Hela v druhé polovině roku 1943. Na jaře 1944 se podařilo navázat spojení s Londýnem.

Skupina Hela se odmítla podřídit kapitánu Františku Krátkému, který se snažil získat monopol nad všemi ilegálními vysílačkami. Proti jeho snahám se postavili zejména Ernest Gajdoš, Jozef Špáta, Jozef Peterka a Jozef Tomašovič. Kritizovali Krátkého neopatrnost i jeho politické postoje a ponechali si stanici pod vlastní kontrolou.

Krátký sice v květnu 1944 hlásil do Londýna, že vysílačku Oto přiděluje podplukovníku Jánu Golianovi („Game“) a dr. Vavrovi Šrobárovi („Klen“), ale v praxi ji používal výhradně Golian a vojenské ústředí. Šrobár ji nikdy nevyužil.

Umístění a provoz

Vysílačka byla nejprve umístěna v bytě kapitána Jozefa Peterky ve Štubnianskych Teplicích, kde sídlilo evakuované Hlavní velitelství žandárstva. Později byla přenesena do bytu Jozefa Tomašoviča, který se stal jejím hlavním obsluhovatelem a šifrantem. Pomáhali mu Ernest Gajdoš a v létě 1944 také Miloš Bobocký.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání byla vysílačka Oto přesunuta do Banské Bystrice a dána k dispozici předsednictvu Slovenské národní rady. Rádiotelegrafistou zůstal Tomašovič, spolu s ním pracovali Bobocký a Andrej Džubák.

Význam a zánik

Oto sloužil jako přímý komunikační kanál mezi vojenským ústředím, Golianem a londýnskou exilovou vládou. Fungoval nezávisle na síti vysílaček Vít a Ivo, ovládané Krátkým, což vyvolávalo mezi skupinami napětí.

Jeho nezávislost byla potvrzena i londýnskými depešemi, které žádaly o spolupráci s Krátkým, avšak Hela tyto výzvy odmítla. Vysílačka Oto tak zůstala až do povstání v rukou Golianova okruhu.

Na konci října 1944 se Oto, stejně jako stanice Vít, Leo a Marienka, definitivně odmlčel.