Ukrajinský štáb partyzánského hnutí

Ukrajinský štáb partyzánského hnutí (UŠPH)

Vznik a podřízenost

Ukrajinský štáb partyzánského hnutí byl zřízen 30. května 1942 na základě usnesení Stavky (Hlavního velitelství nejvyššího velení SSSR). Formálně podléhal Ústřednímu štábu partyzánského hnutí (CŠPH) v Moskvě a operačně Vojenské radě jihozápadního směru. V čele stanul náměstek lidového komisaře vnitra Ukrajinské SSR Timofej Amvrosijevič Strokаč, jeho zástupcem byl tajemník ÚV KPU(b) Musij Spivak a vojenským představitelem I. V. Vinogradov.

Už usnesením č. GKO-1939s z 29. června 1942 byli do velení doplněni další funkcionáři – Syromolotnyj (člen Vojenské rady jižního frontu), Šerstěněv (náčelník rozvědky jižního frontu) a Kaminskij (náčelník rozvědky jihozápadního frontu). Vinogradov byl uvolněn z funkce a přeřazen jinam.

Od března 1943 byl UŠPH přímo podřízen Výboru obrany státu SSSR a současně vedení komunistického hnutí na Ukrajině, reprezentovanému Nikitou S. Chruščovem.

---

Sídlo a činnost

Štáb sídlil nejprve v Moskvě, od prosince 1943 v Kyjevě. Jeho úkolem bylo:

• plánování a koordinace bojových operací partyzánů,
• zajišťování spojení a zásobování (rádiové spojení, letecké shozy zbraní, munice a potravin),
• výcvik velitelů a specialistů ve zvláštních partyzánských školách (Kyjev, Obarov u Rovna, Sviatošin),
• koordinace akcí partyzánů s Rudou armádou,
• politická a ideologická kontrola oddílů.

Součástí struktury byly operační skupiny UŠPH při vojenských radách jednotlivých frontů, které zajišťovaly soulad mezi partyzánskými a frontovými operacemi.

---

Činnost na Slovensku a v Československu

Po osvobození Ukrajiny (1944) převzal UŠPH řízení sovětského partyzánského hnutí také v Polsku, Československu, Maďarsku a Rumunsku.

• V květnu 1944 požádalo moskevské vedení KSČ o vyslání zkušených velitelů na Slovensko. Usnesením ÚV KPU(b) ze 17. června 1944 bylo UŠPH pověřeno organizací a rozšiřováním partyzánského hnutí v Československu.
• Ve výcvikových centrech (Kyjev, Obarov, Sviatošin) bylo vycvičeno 220 československých občanů, kteří pak tvořili jádro výsadkových organizátorských skupin.
• První skupina (P. A. Veličko) byla vysazena 25./26. července 1944 nad Liptovskou Osadou, následovaly další (Kalina, Bielik, Šagát, Jegorov).

Mezi 27. červencem a 1. říjnem 1944 bylo vysazeno celkem 12 skupin (192 osob).

Dne 28. září 1944 vyslal UŠPH na Slovensko zvláštní misi – 10 sovětských důstojníků pod vedením A. N. Asmolova, kteří převzali řízení Hlavního štábu partyzánských oddílů Slovenska.

Od 1. října 1944 byly všechny partyzánské jednotky v Československu převedeny pod operační skupiny UŠPH při Vojenské radě 1. ukrajinského frontu, od ledna 1945 také 4. ukrajinského frontu.

K 10. září 1944 už na Slovensku působilo a udržovalo spojení s UŠPH 7 brigád, 2 svazky a 7 oddílů s celkovým počtem více než 15 000 lidí (např. Veličkova brigáda, Jegorovova brigáda, Šukajevův svazek).

---

Po válce

UŠPH byl rozpuštěn 23. prosince 1945. Do té doby se ještě podílel na shromažďování dokumentace o partyzánských bojích v Československu a dalších zemích.

Ukrajinský štáb partyzánského hnutí (UŠPH)

(ukr. Український штаб партизанського руху, rus. Украинский штаб партизанского движения, УШПД)

Ukrajinský štáb partyzánského hnutí byl orgánem sovětského vedení zřízeným 20. června 1942 v Moskvě za účelem centralizace a řízení partyzánské války na okupovaném území Ukrajiny. Vznikl na základě rozhodnutí Stavky vrchního velení a Ústředního štábu partyzánského hnutí (CŠPH), kterému formálně podléhal. Jeho zřízením se sovětské vedení snažilo sjednotit roztříštěné a často nekoordinované oddíly působící v týlu nepřítele a podřídit je stranicko-státní kontrole.

Prvním náčelníkem UŠPH byl jmenován důstojník NKVD Timofej Amvrosijevič Strokаč, jeho zástupci se stali stranický funkcionář Musij Spivak a armádní důstojník Vinogradov. Z hlediska mocenského podléhal štáb nejen CŠPH v Moskvě, ale byl také přímo odpovědný vedení Komunistické strany Ukrajiny v čele s Nikitou Chruščovem. Tento dvojí vztah odrážel jak vojensko-strategické, tak politicko-ideologické dimenze jeho činnosti.

Úkoly UŠPH zahrnovaly:

• koordinaci a plánování bojové činnosti partyzánských oddílů,
• zabezpečování spojení a radiového kontaktu s Moskvou,
• organizaci zásobování zbraněmi, municí a dalšími prostředky,
• shromažďování a vyhodnocování zpravodajských informací z týlu nepřítele,
• ideologickou kontrolu oddílů a zajišťování loajality jejich velitelů vůči sovětské moci.

Pod vedením UŠPH byly realizovány rozsáhlé diverzní operace, z nichž nejznámější byla tzv. „válka o koleje“ – soustavné útoky na železniční tratě, mosty a dopravní infrastrukturu, jež výrazně narušovaly německé zásobovací linie. Štáb také koordinoval slavnou karpatskou výpravu oddílu Sidora Kovpaka v roce 1943 a další akce velkých partyzánských formací (např. Alexandra Saburova či Alexeje Fedorova).

Vedle boje proti Němcům hrál UŠPH významnou úlohu také v potírání ukrajinského nacionalistického odboje (OUN a UPA), který Sověti považovali za hlavního politického soupeře. Partyzánské jednotky podřízené UŠPH byly nasazovány k vojenským operacím i k represím proti civilnímu obyvatelstvu podezřelému z podpory nacionalistů.

Od roku 1943 získal štáb větší autonomii a stal se fakticky prostředníkem mezi Stalinem a ukrajinskými velitelstvími v terénu. To posílilo jeho vliv nejen vojenský, ale i politický – zajišťoval sovětizaci osvobozovaných oblastí, šíření propagandy a obnovu stranických struktur.

Po osvobození Ukrajiny v roce 1944 UŠPH ztratil svou původní bojovou funkci. Jeho agenda byla postupně předána orgánům NKVD a stranickým strukturám, zatímco bývalé partyzánské oddíly byly rozpuštěny nebo začleněny do pravidelných bezpečnostních sil. V té době se štáb stal spíše aparátem pro integraci partyzánů do poválečného systému a pro potírání zbytků nacionalistického odporu.

UŠPH tak představuje klíčovou instituci sovětské partyzánské války na Ukrajině. Jeho činnost ukazuje dvojí charakter partyzánského hnutí – na jedné straně šlo o boj proti nacistické okupaci, na straně druhé o mocenský nástroj k upevnění sovětské kontroly a eliminaci konkurenčních politických sil.

Dopracovat

Tento útvar vznikl na základě výnosu Státního výboru obrany z ledna 1944, kterým byl rozpuštěn Ústřed­ní štáb partyzánského hnutí (existoval od 20. června 1942) a jeho funkce byla nahrazena partyzánskými štáby při jednot­livých frontech Rudé armády. Politickým představitelem USPH byl N. S. Chruščov; funkci náčelníka štábu zastával genpor. A. Strokač, jeho blízkým spolupracovníkem byl plk. L. P. Drožžin, náčelník kádrového oddělení a člen vojenské komise OV KS(b) Ukrajiny. Stálým zástupcem zahraničního vedení KSČ v tomto ústředí se stal R. Slánský. Pomoc UŠPH našim vojákům vyplývala z čs. sovětské smlouvy z prosince 1943. Československá strana požadovala vyškolení a vybavení čs. státních příslušníků žijících v SSSR pro partyzánskou činnost v týlu nepřítele. Jednotka byla ve styku s Heliodorem Píkou, který uvolnil dobrovolníky z čs.jednotky v SSSR. Velitelem praporu vybraných Čechů a Slo­váků (i Němců a Ukrajinců) se stal kpt. Rudé armády A. M. Kozlov; jeho zástup­cem pro politické záležitosti A. Schramm, čs. komunista německé národnosti. Instruktorem pro zvládnutí bojové techniky byl určen kpt. Rudé armády Trembaščev, ženijní kurs vedl npor. M. Klokov, taktiku přednášel plk. L. P. Drožžin. Do partyzán­ské školy zajížděli členové moskevského vedení KSČ, několikrát i K. Gottwald. Náročnou přípravou v délce 5—6 týdnů, jejíž součástí bylo vedle politického školení zejména procvičování různých partyzán­ských metod boje a zásad organizování a velení těmto skupinám, prošlo v létě 1944 asi 220 čs. státních příslušníků. Po skončení výcviku se absolventi rozdělili do skupin, doplněných o sovětské vojáky zkušené v partyzánských bojích. Veliteli jednotek, většinou o 10—22 členech, byli jmenováni osvědčení sovětští partyzáni (v několika případech také čs. vojáci); náčelníkem štábu byl zpravidla sovětský důstojník a politickým komisařem čs. občan, určený do této funkce zahraničním vedením KSČ. Kromě toho tvořili štáb zástupci velitele pro zpravodajskou, ženině technickou čin­nost, obvykle dva radisté a lékař. V každém připravovaném výsadku bylo několik zku­šených bojovníků bez bližšího určení funk­ce, s nimiž se počítalo na velitele partyzán­ských čet, rot či dokonce praporů. Skupiny organizátorů partyzánského hnutí byly ur­čeny většinou pro Slovensko. Několik jich bylo vybráno speciálně pro operace v českých zemích s cílem vytvořit podmínky pro rovnoměrný rozvoj partyzánského hnu­tí na celém území Cech a Moravy souběžně, jiné dokonce pro odtržené čs. pohraniční oblasti. V souvislosti s bojovými úkoly sovětských vojsk, především s jejich blí­žícím se vstupem do Československa, pře­vedl USPH od 30. září 1944 všechny připravované desanty pro území naší vlasti do operační podřízenosti štábu partyzán­ského hnutí při vojenské radě 1. ukrajin­ského frontu, jemuž velel pplk. I. M. Bovkun. Do tohoto orgánu byl zahra­ničním vedením KSČ delegován A. Schramm. Od 22. ledna 1945 přešlo vysílání organizátorských desantů pod pra­vomoc štábu partyzánského hnutí zříze­ného pod velením plk. V. S. Pogrebenka při válečné radě 4. ukrajinského frontu. Čs. zástupcem ve vzniklém štábu pověřeném řízením bezprostřední pomoci SSSR ozbrojenému boji čs. lidu na domácí půdě, vedeném genmjr. V. A. Andrejevem, se stal opět A. Schramm. Řídící centrum se přemístilo z Užhorodu do polského městečka Krempachy u Nowého Largu. Štáb disponoval 30 letadly, která sloužila (většinou z letiště v Rzeszówě) k vysazování skupin na našem území i k nepřetržitému zásobování partyzánů. Uvádí se, že oba štáby vyslaly do českých zemí 12 desantů se 152 parašutisty. Dr. Miroslav Tyrš, Jan Kozina, Jermak, Kirov, Komsomolec, Mistr Jan Hus, Národní mstitel, Olexa Borkaňuk, Smrt fašismu, Vlast (Rodina), Za Prahu, Za vlast (Za rodinu). Na rozmach partyzánského hnutí měly největší vliv především organizátorské skupiny Jan Žižka (vysazen 21. srpna 1944, velitel J. Ušiak, přešel ze Slovenska), Jan Kozina (16. října, kpt. A. V. Fomin), Dr. Miroslav Tyrš (26. října 1944,1. A. Labunskij) a Jermak (1. října 1944, N. I. Dmitrijev). Vedle těchto útvarů byly do Čech a na Moravu hlavně na jaře 1945 vysílány kombinované, zpravodajsko-par­tyzánské výsadky, kolem nichž v řadě případů vznikly partyzánské jednotky (mj Krylov, Volek, Vpřed).