Erwin Weinmann

6. července 1909, Frommenhausen u Rottenburgu am Neckar / Tübingen – po květnu 1945 nezvěstný v Praze; roku 1949 prohlášen za mrtvého, avšak Simon Wiesenthal uváděl, že mohl přežít).

Erwin Weinmann pocházel z rodiny řídícího učitele; otec padl roku 1917 ve Flandrech. Po maturitě v Rottweilu (1927) vystudoval medicínu na univerzitě v Tübingenu (lékařská zkouška v zimním semestru 1932/1933). Přestože měl dobrou pověst jako lékař, už od mládí tíhl ke krajní pravici: vstoupil do NSDAP a působil v nacistických studentských a polovojenských strukturách (NSDStB, SA). V Tübingenu rychle stoupal v studentském svazu a po roce 1933 se výrazně angažoval při „nacifikaci“ univerzity; v SA dosáhl hodnosti SA-Sturmhauptführer. Roku 1937 se oženil, měl tři děti.

Od let 1935/1936 se postupně napojil na SD: nejprve jako důvěrník (V-Mann), od 1. 12. 1936 jako kmenový zaměstnanec. Ve vrchním úseku SD „Süd-West“ byl rychle dosazen do velitelské a organizační role (náčelník štábu). V lednu 1937 byl převeden do SS (SS-Obersturmführer), formálně se odhlásil z katolické církve a přihlásil se jako „gottgläubig“. Na podzim 1937 odešel do Berlína jako náčelník štábu vrchního úseku SD „Ost“ a díky hodnocením rychle postupoval (do roku 1939/1940 až na SS-Obersturmbannführera). V únoru 1940 stanul v čele SD-Leitabschnitt „Berlin“.

V letech 1940–1941 se podílel na činnosti Sipo/SD v okupované západní Evropě (operační skupina III v Alsasku), kde probíhaly represe a zatýkání „nepřátelských“ osob a deportace Židů. V březnu 1941 byl převelen do RSHA a stal se vedoucím odboru IV D (Gestapo): řídil agendu Gestapa na okupovaných územích a vůči cizincům v Říši. Jeho útvar zasahoval i do protektorátních poměrů (včetně regulace kontaktů českých dělníků s Němci či opatření vůči českým organizacím typu Sokol). Po napadení SSSR se účastnil koordinace bezpečnostních struktur na „Východě“.

K 1. 1. 1942 převzal velení Sonderkommanda 4a (Einsatzgruppe C) se sídlem v Charkově. I když hlavní masové vraždící operace proběhly už před jeho příchodem, jednotka se v daném období podílela na rozsáhlém násilí (včetně vraždění tisíců osob) a represích proti domnělým odpůrcům (komunisté, NKVD), na rukojmích a popravách, a také na zločinech vůči civilistům (včetně likvidace pacientů psychiatrické léčebny). V létě 1942 byl vystřídán a krátce se vrátil do RSHA; uvažovalo se i o jeho využití ve zdravotnické službě Waffen-SS, k tomu však nedošlo.

Zlom přišel 31. 8. 1942: Weinmann byl jmenován velitelem bezpečnostní policie a SD v Protektorátu Čechy a Morava (BdS), a 1. 9. 1942 povýšen na SS-Standartenführera. Převzal Gestapo, Kripo i SD a zároveň se stal generálním velitelem neuniformované protektorátní policie; do Prahy se přestěhoval s rodinou. Nastoupil v době, kdy teror po Heydrichiádě sice formálně polevil, ale represivní aparát fungoval dál: následovala internace příbuzných „emigrantů“ (Svatobořice), tvrdá bezpečnostní opatření k 28. říjnu a pokračující likvidace odbojových struktur (včetně případu Antimony a dopadení Vladimíra Krajiny). V lednu 1943 vydal směrnici pro případ „teroristických akcí“, která počítala s hromadnými internacemi, vysídlováním a „zvláštním zacházením“ (popravami).

Weinmannův aparát se kromě potírání odboje intenzivně zaměřoval na udržení zbrojní výroby a pracovní kázně: rozšiřoval dohled nad průmyslovou ochranou (Werkschutz), tvrdě postupoval proti „pracovním deliktům“ a útěkům z nuceného nasazení, podílel se na síti pracovně-výchovných táborů (AEL) a na drakonických postizích hospodářské kriminality. Jeho vztah k protektorátním bezpečnostním složkám byl dvojí: na jedné straně je potřeboval (šetřily německé kapacity), na druhé straně je považoval za rizikové kvůli pronikání odboje. V politice okupační správy patřil k Frankovým klíčovým spolupracovníkům; Frank na něj kladl důraz a Weinmann se v roli BdS prosadil i kariérně (povýšení v policejní hierarchii k 28. 10. 1943).

V pozdější fázi války se jeho agenda dále rozšiřovala (Sudety, reorganizace bezpečnostních struktur, represivní opatření po 20. červenci 1944, a hlavně protipartyzánský boj, zejména na moravsko-slovenském pomezí). V závěru války se bezpečnostní aparát připravoval na likvidaci stop (evakuace a ničení dokumentace) a zároveň stupňoval násilí; v protektorátu došlo k eskalaci poprav a „zvláštního zacházení“, včetně opatření pro případ nepokojů a přiblížení fronty.

Během Pražského povstání (květen 1945) Weinmann a jeho podřízený Gerke jednali o příměří, avšak boje pokračovaly. Po kapitulaci Německa (8. 5. 1945) byl personál BdS evakuován; Weinmann poté zmizel. Verze se rozcházejí: měl padnout při přestřelce se sovětskými jednotkami, být postřelen a spáchat sebevraždu, nebo zmizet po poruše vozidla při odjezdu z Prahy. Německý soud jej 9. 6. 1949 prohlásil za mrtvého (v některých podkladech se objevuje i varianta úmrtí v Rokycanech).

V 60. letech se případ znovu otevřel kvůli vyšetřování nacistických zločinů a blížícím se lhůtám. Některé iniciativy zpochybňovaly spolehlivost dokladů o jeho smrti; Simon Wiesenthal tvrdil, že Weinmann mohl přežít (objevily se i hypotézy o Španělsku či Egyptě), nicméně útěk nebyl spolehlivě prokázán. Vyšetřování vedly jak západoněmecké orgány (v různých městech a dlouhodobě), tak československé úřady, které shromažďovaly svědectví a archivní materiál k jeho činnosti v protektorátu. Přes rozsah prověřování však Weinmann potrestán nebyl a jeho poválečný osud zůstal nejasný.