Erwin Weinmann

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Weinmann.jpg

*6. červenec 1909 v Frommenhausen, Tübingen  -  v roce 1945 zmizel v Praze, v r.1949 prohlášen za mrtvého, ale například Simon Wiesenthal tvrdil, že Weinmann přežil.

Erwin Weinmann se narodil 6. července 1909 v malé obci Frommenhausen v okrese Rottenburg am Neckar (resp. Tübingen) v Bádensku-Württembersku v rodině řídícího učitele. V roce 1917 umírá jeho otec na frontě ve Flandrech. Po skončení války začal studovat gymnázium v Rottweilu, kde roku 1927 složil maturitu. Posléze volí studium medicíny a zimním semestru 1932/33 složil lékařskou zkoušku na tübingenské universitě. Jako lékař měl velmi dobrou pověst. V 1935-1936 absolvoval zkrácenou vojenskou službu v obnoveném Wehrmachtu, kterou opoužtěl jako důstojnický čekatel.

Od mládí měl slabost pro krajně pravicové politické strany. Stal se členem NSDAP, SA NationalsozialistischeDeutscheStudentbund, NSDStB.

S radikální pravicí sympatizoval i Weinmannův bratr Ernst. V nacistickém studentském svazu v Tubingenu prošel Erwin Weinmann řadou funkcí a postupně zastával stále významnější postavení. V roce 1933 byl jmenován zástupcem vedoucího württemberské zemské pobočky. Ve svazu dokonce našel i svou životní partnerku - v roce 1937 se oženil se sekretářkou spolku a z jejich manželství vzešly tři děti.

Po uchopení moci v Německu nacisty patřil Weinmann k politickým aktivistům a společně s kolegou M. Sandbergerem se výrazně podílel na nacifikaci tübingenské univerzity. Rychle postupoval také v hierarchii SA, která založila své jednotky i v řadách studentů. Vzhledem k dobrým organizačním schopnostem zde v letech 1933 až 1935 několikrát zastával pozici pobočníka velitele praporu a pluku, a dokonce byl opakovaně pověřen samostatným velením jednotek SA. Dosáhl při tom hodnosti SA-Sturmhauptführer. Od zimního semestru 1935/36 působil jako důvěrník (V-Mann) tübingenské pobočky SD. Jeho dosavadní politické angažmá splňovalo nároky na přijetí do nejdůležitější skupiny tajných spolupracovníků SD. Již v dubnu 1936 se stal čestným příslušníkem bezpečnostní služby, přičemž byl stále ještě zaměstnán jako lékař. Působil v rámci vrchního úseku SD „Süd-West“, který představoval pod vedením Gustava Adolfa Scheela důležité náborové středisko pro velitelský sbor SD. Wcinmann sc vzhledem ke svému pracovnímu zařazení zabýval sběrem informací k otázkám „rasy a národního zdraví" (Rasse und Volksgesundheit) Záhy se rozhodl práci pro SD profesionalizovat a od 1. prosince 1936 se stal jejím kmenovým zaměstnancem. Weinmann ale nenastoupil k bezpečnostní službě jako řadový zpravodajský důstojník. Scheel jej rovnou zařadil na pozici náčelníka štábu řídícího úseku SD „Süd-West“. K nástupu na důležitou velitelskou a organizační pozici jistě přispěly jeho předchozí zkušenosti z SA.

Příchod organizačně schopného člověka byl pro SD důležitý. Weinmann se totiž stal kmenovým příslušníkem v okamžiku, kdy bezpečnostní služba v průběhu roku 1936 dosáhla navýšení prostředků na svou činnost a podstatně zvětšila stálý aparát. Ve srovnání s Allgemeine-SS byl totiž početní stav jejího důstojnického sboru do té doby zanedbatelný a v jednotlivých vrchních úsecích zahrnoval pouze několik jednotlivců. Současně Heydrich zahájil proces centralizace bezpečnostní služby, v níž doposud hráli významnou roli především její regionální velitelé. Sjednocování znamenalo přechod na nové organizační uspořádání, zavedení administrativních pravidel a zlepšení způsobu získávání informací. Erwin Weinmann učinil závažný krok, když opustil dobře situovanou pozici lékaře na tübingenské univerzitní klinice a z politického přesvědčení se rozhodl pro kariéru zpravodajce. V pozdějším návrhu na jeho povýšení byla tato okolnost vyjádřena slovy: „Weinmann byl asistentem na univerzitní klinice v Tubingenu. Je odtud stále vyzýván, aby se stal vrchním lékařem. W. je vynikající lékař, ale právě tak vynikající SD-Mann. Jeho náklonnost náleží převážně SD...“ Toto rozhodnutí mu přitom nepřineslo žádné zlepšení sociálního postavení, spíše naopak. Platové ohodnocení příslušníků SD bylo v té době na nízké úrovni. Se vstupem do řad důstojnického sboru SD byl spojen i přestup do Schutzstqffel. Z SA do SS byl Weinmann převeden s číslem 280 196 k čtvrtému výročí uchopení moci nacisty v Německu, tedy k 30. lednu 1937. Rovnou přitom obdržel důstojnickou hodnost SS-Obcrsturmführcr. Krátce na to se formálně vzdal svého katolického vyznání a přihlásil se ke speciálně vytvořené kategorii „věřící v boha (gottgläubig).

Na podzim 1937 opustil rodné Württembersko a přesídlil do Berlína, kde od poloviny října sloužil jako náčelník štábu velitele vrchního úseku SD „Ost“. Přesun do hlavního města Německa byl bezpochyby součástí trendu, kterým se Himmler snažil důstojnický sbor SS pomocí personálních přesunů zbavit regionálních vazeb a vytvořit sobě a Hitlerovi plně oddanou organizaci. V tomto případě šlo navíc o přechod na prestižní post a Wcinmann se své příležitosti chopil úspěšně. Jeho nadřízení mu vystavovali vynikající posudky: „Weinmannovy] charakterové vlastnosti jsou velmi dobré, je otevřený a čestný, uvědomělý, avšak skromný... Odráželo se to i na rychlém postupu v hodnostním žebříčku. Už v roce 1937 se stal v den Hitlerových narozenin SS-Hauptsturmführerem a rok později SS-Sturmbannführerem. Nedlouho po vypuknutí druhé světové války byl znovu povýšen, tentokrát u příležitosti výročí mnichovského puče, na SS-Obersturmbannführera. Bylo mu tehdy pouhých třicet let.

Coby náčelníkovi štábu mělo Wcinmannovi ze tří hlavních oddělení vrchního úseku SD podléhat především první, zahrnující kancelář, personální, školící, tiskové a správní oddělení. V praxi ale často řídil také obě výkonná oddělení, zaměřená na domácí a obranné zpravodajství. Vedoucí vrchního úseku „Ost“ SS-Staf. Erich Naumann totiž současně zastával stejnou funkci i ve vrchním úseku SD „Nord“ ve Štětině a Weinmann jej za jeho nepřítomnosti pravidelně v plném rozsahu zastupoval. Když byly v září 1939 vrchní úseky SD přeměněny na řídící úseky (SD-Leitsabschnitte), zůstal zařazen v nově vytvořeném SD-LA „Berlin" a s ohledem na skvělá služební hodnocení se stal v únoru 1940 jeho vedoucím.

Nasazení příslušníků bezpečnostní policie do operačních skupin při útoku na Polsko se sice dotklo Naumanna, ale Weinmanna nikoli. Neměl však chybět při bezpečnostním zajištění plánovaného útoku na Západě. V březnu 1940 byl nominálně postaven do čela ................. oddílu Einsatzkommando I ,Belgien‘) s pouhými 14 muži. Tento plán nebyl nakonec realizován, neboť území okupované Belgie bylo postaveno pod přímou okupační správu Wehrmachtu a k nasazení operačních skupin zde nedošlo. Při útoku na Západ byla nakonec vytvořena operační skupina I, nasazená v Nizozemsku, operační skupina II, směřující do Lotrinska, a III. skupina s cílem v Alsasku. Weinmann zamířil pod vedením svého bývalého nadřízeného, G. A. Scheela, v řadách operační skupiny III do alsaské metropole Štrasburk. Zde provedli příslušníci Sipo a SD obvyklé kroky, když zatýkali osoby považované za nepřátelské („Židy, cikány, osoby cizích ras, interbrigadisty ze Španělska jiné než německé národnosti a další") a posléze zahájili deportace židovského obyvatelstva. Po porážce Francie Wcinmann v Berlíně vyplnil dotazník, kterým se přihlásil k případnému nasazení v rámci Sipo a SD v koloniích. Šlo o akci Koloniálního úřadu NSDAP, který v euforické době po porážce Francie zahájil náborovou akci s cílem zajistit personál pro zabraná území v Africe. Koloniální chiméra se ovšem vzhledem k vytvoření vichystického státu a pokračujícímu odporu Spojeného království záhy rozplynula. Za činnost v operační skupině byl Weinmannovi 1. září propůjčen Válečný záslužný kříž 2. třídy, ke kterému roku 1942 přibyly ještě meče. Minimálně do konce října 1940 sloužil v okupovaných Metách.

Po návratu z Francie znovu vedl řídící úsek SD v Berlíně, a to až do doby, kdy byl převelen do Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. V březnu 1941 se zde stal vedoucím odboru IV D v Úřadu tajné státní policie (Úřad IV RSHA). Jeho úkolem bylo řídit činnost Gestapa na okupovaných územích a při sledování cizinců v Německu. Na rozdíl od předchozího působení ve strukturách SD, kde se zabýval sběrem informací, se nyní Weinmann dostal do prostředí exekutivy. Sledování a zatýkání oponentů nacistického režimu činilo z úřadu IV nejdůležitější součást RSHA.


Z této pozice mohl Weinmann ovlivňovat perzekuční opatření proti občanům protektorátu Čechy a Morava, a to dokonce dvojím způsobem. Kromě koordinace potlačovacího aparátu v českých zemich řídil jeho odbor také dohled nad zahraničními, tedy i českými dělníky na území Německa. K přímému řízení činnosti Gestapa v protektorátu a proti Čechům v Německu bylo určeno oddělení IV D 1. V jeho čele stál sudetský Němec, bývalý člen vedení SdP Gustav Jonak, jenž současně Weinmanna zastupoval ve vedení odboru.

Další oddělení podřízená Weinmannovi byla určena k řízení práce Gestapa v okupovaném Polsku (IV D 2), sledování „nepřátelských cizinců a emigrantů" (IV D 3), v okupovaných západoevropských zemích (IV D 4) a na obsazeném území SSSR (IV D 5). V dubnu 1941 vzniklo pod jeho vedením pět řídících referátů, které měly sloužit ke koordinaci bezpečnostních opatřen! v zemích podléhajících odboru IV D. V berlínské centrále se scházely informace o vývoji bezpečnostní situace na okupovaných územích, opačným směrem směřovaly pokyny řídící činnost úřadoven Gestapa v okupované Evropě.

Jedno z prvních opatření týkajících se protektorátu, které bylo vydáno v době Weinmannova působení, vzbudilo kontroverzi. Šlo o směrnici odděleni IV D 1 upravující otázku vzájemných kontaktů českých dělníků s německým obyvatelstvem, proti níž protestoval tehdejší BdS v Praze H. Böhmc. Podle jeho názoru, který se opíral o postoj protektora K. von Neuratha a K. H. Franka, směrnice Čechy stavěla na úroveň Poláků, a tedy níže než negermánské cizince, což narušovalo cíle okupační politiky. Heydrich tyto námitky odmítl a označil přijatá opatření za čistě vnitropolitickou záležitost, která je nutná pro udržení „pracovního smíru". V březnu a dubnu byly vydány směrnice týkajici se bývalých příslušníků československé zahraniční armády ve Francii. Cílem opatření bylo podchytit československé občany, kteří nebyli evakuováni z Francie po její porážce a zadržet ty, kteří jako občané protektorátu bojovali proti Německu. Oddělení IV D 1 vydalo v srpnu oběžník, kterým zakázalo činnost organizace Sokol v celém Německu, neboť „politická ideologie Sokola vychází z českého šovinismu a je od počátku protiněmecky zaměřená". Poukázalo při tom, že v rámci organizace Sokol byly od počátku znatelné projevy „odboje proti říši", což vedlo v RSHA k jejímu zákazu nejen na území protektorátu.

Po napadení SSSR se důležitým úkolem úřadu IV RSHA stalo řízení operačních skupin, v nichž měli zaměstnanci Gestapa zhruba desetiprocentní podíl. Pro tento účel byl zřízen velící štáb (Kommandostab) RSHA, který měl zejména řešit otázky „jednotného, zvláště politického řízení práce na Východě". To obnášelo především komunikaci s dalšími rezorty a složkami působícími na okupovaném území SSSR. Členem štábu byl i Weinmann, který v této roli například v červenci jednal o podmínkách cestování na obsazené území SSSR. V září pak na říšském ministerstvu dopravy vyjednával o možnosti využívat zde lodní přepravu pro specifické zájmy RSHA. Skutečným důvodem těchto jednání byl patrně záměr transportovat na území SSSR na lodích osoby židovského původu ze střední Evropy nebo z Polska.

Weinmannovi podřízení, pracovníci odboru IV D, tvořili skupinu mladých pří-slušníků SD a Gestapa. Jednalo se převážně o osoby bez kriminalistického vzdělání, jejichž hlavní devízou byla radikálnost a politický zápal. Představovali typ úředníka, o který Heydrich usiloval ve svém ideálu tzv. bojující správy. Jednotliví velitelé i běžní referenti působili nejen v Berlíně, ale pravidelně se střídali v operačních sku¬pinách i ve služebnách Gestapa v Německu a na okupovaných územích. Po nece¬lém roce v čele odboru IV D byl také Wcinmann vyslán, aby strávil několik měsíců na obsazeném sovětském území. Stanul v čele zvláštního oddílu SK 4a, který působil v rámci operační skupiny EG C v týlu skupiny armád „Sůd“. V této funkci vystřídal 1B. ledna 1942 P. Blobcla, který patřil mezi nejvýkonnější zabijáky mezi veliteli ope¬račních oddílů.499 Sídlem štábu zvláštního oddílu 4a byl v té době Charkov.

Weinmann dorazil do nového působiště v okamžiku, kdy již největší vyhlazova¬cí akce v režii operační skupiny C proběhly. Nicméně i na něj zbyla část této špina¬vé práce. Právě v Charkově zvláštní oddíl 4a ve spolupráci s HSSPF a Wehrmachtem od prosince 1941 do ledna 1942 zavraždil přibližně 15 000 lidí.500 Po Weinmannově příchodu spočívala již operační náplň zejména v pátrání po členech komunistické strany a příslušnících NKVD, v boji proti sabotážím na železnici a v průmyslových závodech. I zde se před německým bezpečnostním aparátem v průběhu jara a léta začal jako problém objevovat fenomén partyzánské války. Jednalo se nejen o míst¬ní spontánně vznikající skupiny z rozptýlených vojáků a místních civilistů, ale také o vojenské oddíly letecky dopravované na okupované území. Hlášení operačních od¬dílů z té doby obsahují záznamy o stoupajících útocích na hospodářská a dopravní zařízení i na opěrné body ozbrojených sil.501 Specifického protivníka na území ope¬rační skupiny C představovaly síly usilující o samostatnost Ukrajiny. Když v břez¬nu Weinmannův oddíl navštívil 1-Ieydrich osobně cestou po Ukrajině a Bělorusku, vyslovil se za dodržování tvrdé linie národnostní politiky.502 Weinmann záhy ohlásil ukořistění velkého množství materiálu „Banderovč skupině" v okolí Žitomiru.503

Běžným prostředkem se stalo braní rukojmí a veřejné popravy. Například po vý-buchu na železniční trati do Stalina (dnes Doněck) hlásil oddíl 4a, že „zamýšlí zatk-nout a popravit komunistické aktivisty jako rukojmí."504 V Kursku se jeho příslušníci zapojili do fyzické likvidace pacientů místní psychiatrické léčebny.505 Na konci června se oddíl dal opět do pohybu, neboť na rozdíl od jiných součástí EG C se nezměnil ve stacionární jednotku Sipo.506 Naopak, zvláštní oddíl 4a postupoval na území, které německé armády obsazovaly v průběhu letní ofenzívy, a měl být dokonce určen k pů¬sobení v dobytém Stalingradu.™ V té dobč však již Wcinmann jeho řady opustil.

Poté, co sc „osvědčil" při vražedných misích v zázemí východní fronty, čekaly na Weinmanna další úkoly. V rámci rozsáhlé výměny velitelských kádrů na přelomu června a července 1942 byl v čele zvláštního oddílu nahrazen SS-Stubaf. Eugcnem Stcimlem, Wcinmannovým vrstevníkem a dalším z bývalých studentů tůbingen- ské univerzity.508 Weinmann sc nakrátko vrátil do funkce vedoucího skupiny IV D v RSHA.509 Jeho působeni na okupovaných územích bylo oceněno propůjčením mečů k Válečnému záslužnému kříži a medaile Winterschlachl im Osten 1941/42}10 V té době začalo velení SS uvažovat o jeho nasazení v rámci IVaJfen-SS, kam byl už k 30. lednu 1941 zařazen jako záložní důstojník v hodnosti SS-UntersturmJiihrer}" Weinmannova lékařského vzdělání mělo být využito pro posílení zdravotnické¬ho personálu u divize SS Totenkopf, a za tímto účelem se měl dokonce v polovinč září 1942 hlásit u Zdravotnického úřadu SS v Berlíně.512 Nakonec ale dopadlo vše jinak a Weinmann sc na frontě vůbec neobjevil.

Weinmannovou další, a jak sc později ukázalo konečnou, zastávkou se stal pro¬tektorát Čechy a Morava. Himmler jej po návštěvě Prahy, kde mimo jiné vedl rozho¬vory s K. Daluegcm a K. H. Frankem o personálním obsazení bezpečnostní policie v protektorátu, jmenoval 31. srpna 1942 s okamžitou účinnosti velitelem bezpečnost¬ní služby a bezpečnostní policie u říšského protektora v Čechách a na Moravě. Jeho jmenování mohlo souviset právě s předchozí vedoucí funkcí v RSHA. Himmler pojal obměnu velitelského sboru bezpečnostní policie v protektorátu šířeji. Nařídil změnu i ve vedení pražské řídící úřadovny Gestapa, ovšem ne tak rychle jako v případě úřa¬du BdS. Následovník H.-U. Geschkeho se měl nejprve zapracovat a teprve k 15. říj¬nu mělo dojít k vystřídání.513

Weinmann převzal tajnou státní policii, kriminální policii i bezpečnostní služ¬bu a chopil sc též úřadu generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Současně s nástupem do nové funkce byl 1. září 1942 povýšen do hodnosti SS-Stan- dartenjuhrer}'* Povinné vojenské služby byl zproštěn udělením takzvaného Uk-Stcl- lung (Unabkommlichstcllung) vzhledem k „nenahraditelnosti pro válečné úsilí Německa vjiné oblasti".515 Do Prahy se přestěhoval s celou rodinou do vily v ulici Nad Kazan- kou v Tróji, kde sc narodil také jeho druhý syn.516

Do protektorátu Wcinmann přišel pouhé dva měsice po zrušení druhého výjimeč¬ného stavu. Vlna teroru proti obyvatelům přitom polevila jen velmi málo.517 Daluege a Frank v červenci a srpnu vydali nařízení, která umožňovala činnost stanných soudů a popravy bez soudního příkazu.518 Během podzimu byla dokončena perzekuce osob podílejících se na podpoře útoku na Heydricha.519 Souvisela s ním i první velká re¬presivní akce po Weinmannově nástupu - hromadné zatýkaní příbuzných „českých emigrantů". Zadržené osoby byly internovány v táboře ve Svatobořicích u Kyjova.520

Následovala bezpečnostní opatření při výročí vzniku Československé republiky. Weinmann z pozice generálního velitele neuniformované protektorátní policie nařídil okresním úřadům a policejním orgánům, aby se postaraly o klidný průběh 28. října. Nesmělo dojít k narušení veřejného pořádku, především ke shromažďování osob. V případě incidentů měly protcktorátní bezpečnostní složky rázně zakročit.521 Obdobné pokyny vydával i při výročích v letech 1943 a 1944.522 Symbolický konec první etapy československého domácího odboje představovalo odhalení a zatčení paraskupiny „Antimony11 a s ní spolupracujícího posledního člena odbojové orga¬nizace ÚVOD, docenta Vladimíra Krajiny, v lednu 1943. Měl to být Wcinmann, kdo K. H. Franka přiměl, aby zatčeného osobně vyslechl. Rezistenci v protektorátu se tak okupačnímu bezpečnostnímu aparátu podařilo na přelomu let 1942 a 1943 zatla¬čit do defenzivy a zpřetrhat její spojení do zahraničí.523

Přesto pro případ rozsáhlejších odbojových akcí Wcinmann v lednu 1943 vydal směrnici „Příprava opatření pro případ teroristických akcí“. Předpis ukládal uvěz¬nění většího množství osob do koncentračních táborů, vysídlování obcí a „zvláštní zacházení", tedy popravy bez soudu. Řídící úřadovny Gestapa v Praze a Brně do¬staly za úkol sestavit seznam osob, které byly určeny k popravě. Opatření měla být aplikována po každé sabotáži nebo odbojovém činu. Směrnice nicméně vylučovala možnost vyhlášení výjimečného stavu, neboť prvořadým cílem bylo udržení tempa válečné výroby.52* V tomto smyslu odpovídala hlavním cílům Frankovy okupační po¬litiky ve druhé polovině války.

Přes nekompromisní přístup se Wcinmann dostal do nepříjemné situace. V úno¬ru 1943 se musel ohradit proti kritice ze strany RSHA, který Himmlera informoval, že se zdrženlivé chováni českého obyvatelstva údajně změnilo v protiněmecké nála¬dy. Ty se měly projevovat poklesem pracovní morálky, a dokonce nárůstem činnosti ilegální KSČ a dalších odbojových skupin. Weinmann připustil, že k nárůstu odboje a odporu proti pracovnímu nasazení skutečně došlo. Zároveň dokládal, že jím vede¬ný bezpečnostní aparát má situaci pod kontrolou a podniká rozsáhlá protiopatření, která se projevují zatýkáním několikanásobně většího počtu osob než v předchozím roce. V oblasti pražské řídící úřadovny Gestapa bylo při „potírání KSČ a odboje" za¬tčeno na dva tisíce osob. Vedle toho byla připravena taková opatření, aby bylo mož¬né v případě odbojových akcí okamžitě zasáhnout. Jednalo se mimo jiné o zesílení ostrahy objektů, výcvik Allgemeinc-SS pro případ nasazení v rámci bezpečnostního aparátu, zřízení kartoték podezřelých a kompromitovaných osob, příprava na zaba¬veni rozhlasových přijímačů a na provedení „místních evakuací". Preventivní opatře¬ní v podobě hromadného zatýkání přitom Weinmann nepovažoval za účelná, neboť by vedla k dalšímu zvyšování napětí a neplnila by skutečný účel.525 Případ byl prav¬děpodobně jednou z epizod latentního konfliktu s vedoucím SD-LAPragW. Jacobim, v němž Weinmann dlouhodobě usiloval o kontrolu nad distribucí zpráv bezpečnost¬ní služby.526

Úkoly kladené na BdS byly ale širší než vyhledávání a potlačování aktivní od¬bojové činnosti. S ohledem na základní priority okupační politiky v protektorátu představoval neméně důležitý úkol pro bezpečnostní aparát dohled nad udržováním chodu zbrojní výroby. Důraz byl kladen na ochranu výroby proti sabotážím, proti zneužití zbraní pro odboj a dále na dodržování pracovní morálky. Úloha bezpeč¬nostní policie v této oblasti ve druhé polovině války stále narůstala. Frank v září 1943 rozhodl o použití tvrdých represivních kroků i v případě drobných sabotáží, o měsíc později navíc ochrana průmyslových podniků přešla z gesce Abrnhru do ří¬zení Sipo a SD.528 Gestapo tím získalo dohled nad závodními strážemi (Werschutz). a převzalo podklady a kartotéky potřebné k vedení ochrany průmyslových podni¬ků.529 Rozšířením pravomocí se bezpečnostní složky dostaly na hranici svých kapa¬citních možností. Když se v lednu 1944 Wcinmann u Franka zúčastnil porady k otáz¬ce zajištění zbraní, munice a výbušnin v podnicích na území protektorátu, navrhl zde při diskusi o závodních strážích, tvořených převážné osobami české národnosti, aby jejich úlohu převzala pořádková policie.

Se zbrojní výrobou souvisel i dohled nad nuceným pracovním nasazením. V době Wcinmannova příchodu do protektorátu rapidně rostly počty českých dělníků v Německu a zvyšovala se také intenzita nasazení pracovních sil do průmyslu v protektorátu.S tím byly spojeny projevy odporu v podobě nedodržování pracovní kázně, fluktuace a útěků. Gestapo měsíčně zatýkalo stovky osob z důvodu jejich vy¬hýbání se pracovní povinnosti, dalším stovkám osob udělilo výstrahu a drželo pod dohledem i otázku posuzování zdravotní způsobilosti.533 Vedle něj připadala v ob¬lasti dodržování pracovní kázně důležitá role protektorátním bezpečnostním slož¬kám. Na pokyn RSIIA začali čeští policisté a čctníci nést zodpovědnost za pátrání po osobách, jež uprchly z pracovního nasazení na území Říše.534 Podíleli se také na střežení takzvaných pracovnč-výchovných táborů {Arbeitseniehun^sla^er, AEL), kte¬ré Weinmann zřizoval z titulu velitele neuniformované protektorátní policie od pro¬since 1942.535 Početní stavy vězňů hlásil pravidelně Frankovi.536 Jako centrální mís¬to pro shromažďování osob uprchlých z Německa po odpykání trestu nechal zřídit v ruzyňské věznici sběrný tábor, odkud byli nucené nasazení vraceni transporty zpět na svá pracoviště v Německu.537

Průvodním jevem válečné doby byla zvýšená hospodářská kriminalita, jež vychá¬zela z nedostatku zboží způsobeného řízenou válečnou ekonomikou.538 Weinman- novi byl podřízen zvláštní oddíl německé kriminální policie, takzvané IVirtschaJb- ■Sonderkommando. Jeho příslušníci identifikovali pět hlavních oblastí trestné činnosti: zatajování zásob, porážky dobytka na černo, manipulace s odběrními poukazy na potraviny (zejména falšování a krádeže), nezákonný a výměnný obchod s prů¬myslovým zbožím a zadržování zboží. Postihy byly drakonické, viníkům hrozilo umístění v káznici nebo koncentračním táboře. V závažných případech dokonce do¬cházelo k předávání zatčených stannému soudu, který vynášel rozsudky smrti.539 Při kontrole řízeného hospodářství náležela velká role protektorátním orgánům. Wein¬mann byl pravidelně informován, že jejich spolehlivost není vysoká, pokud nejsou podřízeny přímému německému dohledu a vedení.540

Z pozice generálního velitele neuniformované protektorátní police byl Wein¬mann na rozdíl od svých předchůdců přímo zodpovědný i za protektorátní bezpeč¬nostní složky. Jeho vztah k nim byl ambivalentní. Wcinmann musel přiznat, že jejich pozice je v řadě oblastí nezastupitelná a šetří síly německé policie, a proto navrhl čas od času učinit gesto dobré vůle. Ze zabaveného židovského majetku doporučil při¬dělit protektorátní policii k užívání část nemovitostí. Zároveň stanovil, že má jít pou¬ze o venkovské objekty a že je nutné dbát především o prospěch německé policie.541 Na počátku roku 1943 také podpořil návrh na platové dorovnání protektorátních po¬licistů, kteří byli honorováni méně než četnictvo.542

Na druhou stranu díky pátrací a represivní činnosti Gestapa věděl, že část přísluš¬níků protektorátních bezpečnostních složek zůstala věrná Československé republice

11.1 Velitelé bezpečnostní policie a SD: ltrwin Wcinmann

133


a zapojila sc do odboje. Počátkem dubna 1943 informoval Dalucgeho a Franka o pří¬padech policistů a četníků zatčených Gestapem za podporu parašutistů a ukrývají¬cích se odbojářů, za spolupráci s KSČ, za protiněmecké výroky a ukrývání židovské¬ho majetku.5*3 Odbojové aktivity neprobíhaly jen v řadách policie a četnictva. V roce 1944 byla odhalena rozsáhlá odbojová skupina i mezi hasiči.5** Wcinmann sc z těchto důvodů vyslovil proti zakládání sportovních organizací protektorátní policie. Tvrdil, že jejich vznik by měl smysl jen v případě, že by mohly sloužit k rozšíření německé¬ho vlivu. Obával se, že pokud zůstane vedení sportovních aktivit v českých rukou, vznikne tak nové ohnisko nebezpečí a možnost vzniku odbojové organizace.5*5 Jako nevhodnou odmítl v srpnu 1943 i obměnu uniforem protektorátní policie, protože by sc u německého obyvatelstva nedočkala pochopení.5*6

Wcinmannovo značné vytížení vycházelo z významu, který mě! jako BdS. Zvláště ve druhé polovině války byla jeho pozice kruciální pro naplnění základních pilířů Frankovy okupační politiky - udržení vnitřní bezpečnosti a zajištění výkonu zbrojní výroby. Frank od něho očekával vysoké pracovní nasazení a nekompromisní postoj. Požadoval, aby jej okamžitě informoval o všech případech narušení veřejného pořád¬ku nebo sabotáže. Velitel Sipo a SD měl Frankovi sdělit, jaká opatření budou přijata, a osobně měl zaručit, že tento pokyn bude striktně plněn.5*7 Při zásazích proti odbo¬jovému hnutí měli příslušníci Gestapa postupovat nekompromisně, včetně použití střelných zbraní. Wcinmann pak počet případů, kdy došlo k ozbrojenému zásahu, pravidelně hlásil Frankovi.5*8 Ten požadoval také přísné trestání veškerých zachyce¬ných protiněmeckých výroků. V tomto případě Weinmann odmítl vyhovět, neboť splnění takového úkol považoval za přílišnou zátěž pro Gestapo.5*9

Požadavky, které na něj byly kladeny, sc Weinmann snažil svědomitě plnit a jako BdS se bezesporu osvědčil. Projevila se tak kombinace jeho organizačních schopnos¬tí, oddanosti nacistické ideologii a osobního zápalu. Frank s ním proto udržoval mi-mořádně dobré vztahy. K narozeninám v červenci 1943 od něj dostal dar z českého skla ,jako vyjádření díku za (...) věrnou spolupráci.11550 Patřil do okruhu Frankových nejdůležitějších spolupracovníků spolu s poradcem Hermannem Raschhoferem, Robertem Giesem, Walterem Jacobim, Ferdinandem Fischerem, Martinem Wolfem a Helmutem Krciserem.551 Frank využíval pražského BdS jako bezpečnostní autori¬ty při svých poradách s oberlandráty, představujícími pilíře německé civilní správy. O bezpečnostní situaci přednášel rovněž pražským nacistům.552

Weinmannovi se zkrátka v protektorátu dařilo. V den desetiletého výročí nacistického uchopení moci mu byl propůjčen bronzový odznak NSDAP za deset let aktivní služby ve straně, což jej řadilo mezi „staré bojovníky hnutí11.553 Poté co se jeho další hodnostní postup zkomplikoval, prosadil Frank u náčelníka RSFIA E. Kaltenbrunnera jeho povýše-ní na plukovníka policie. Svůj požadavek odůvodnil tím, že povýšení dobře poslouží bez¬pečnostní polici v protektorátu a pozdvihne její vážnost. K povýšení došlo v den výročí vzniku samostatného Československa 28. října 1943. Rychlý postup v policejních hodnos¬tech kromě jiného zajišťoval i vysoký plat garantovaný státem a slušnou penzi.55*

Wcinmann jako BdS rovněž převzal zodpovědnost za protižidovská opatření v protektorátu. Do finální fáze v době jeho příchodu dospěla expropriace majetku. Dne 1. prosince 1942 mu Frank nařídil zpracovat zprávu Ústředního úřadu pro ří¬zení židovské otázky o výši zabaveného majetku.555 S ohledem na kontroverzi, která


přípravu zprávy provázela, si Weinmann posteskl, že „je tím narušena radost z prá¬ce a ze zodpovědnosti všech důstojníků a vojáků SS, která je vyžadována při řešení židovské otázky.1'556 Proto zdůraznil, že podchycení židovského majetku proběhlo v protektorátu efektivněji než v Rakousku a ze zabavených prostředků byly uhrazeny veškeré náklady na vystěhovalectví a transporty. V polovině roku Ústřední úřad dis¬ponoval nemovitostmi v hodnotě 411 milionů říšských marek (RM) a dalším majet¬kem v hodnotě 171 milionů RM. V Praze bylo zabaveno 14 920 bytů, z toho 12 577 předáno bytovému referentovi NSDAP. Osud původních majitelů Weinmann odbyl konstatováním, kolik osob prošlo terezínským ghettem a kolik z nich bylo deporto¬váno „na Východ", tedy do vyhlazovacích táborů. Na závěr si postěžoval na pokul¬hávající tempo zhodnocování zabaveného majetku, které je způsobeno nedostatkem personálu, pohonných hmot a motorových vozidel.5” Přehled doplnilo Gestapo, kte¬ré ke konci roku sumarizovalo hodnotu židovského (a dalšího „nepřátelského") ma¬jetku zabaveného k 1. červenci 1942 na 6 028 804 934, 61 K.558

Vedle majetkové perzekuce sc židovského obyvatelstva dotklo především omeze¬ní na svobodě a postupný přechod k masové fyzické likvidaci. V terezínském ghet¬tu v okamžiku Wcinmannova příchodu gradovalo přelidnění spojené s vysokou úmrtností, neboť zde bylo umístěno na 53 000 osob.559 Wcinmann Frankovi o vývoji v ghettu podrobně referoval a věděl tak dobře, v jakých podmínkách internovaní Židé žijí.560 Na jeho přání podával zvlášť také informace o úmrtí významných osobností, vědců a politiků.561 Na přelomu let 1942 a 1943 dosáhla role Terezína jako průcho¬zího a internačního tábora pro židovské obyvatelstvo z protektorátu svého vrcholu. S tím také souvisela klamná úloha, kterou měl Terezín zastat vůči zahraniční veřejnos¬ti -jako údajné židovské sídliště. Ve skutečnosti velmi úspěšně plnil likvidační funkci, neboť čtvrtina osob, které jím prošly, zde zahynula. V letech 1942-1943 se také naplnil tragický osud romského obyvatelstva protektorátu. Romové byli ze sběrných táborů transportováni především do Osvětimi a dalších vyhlazovacích zařízení.562

Když v roce 1944 navštívila Terezín delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, Weinmann se spolu se zástupci RSHA a německého ministerstva zahraničních věcí návštěvy osobně zúčastnil. Pro zlepšeni dojmu z návštěvy se všichni příslušní¬ci bezpečnostního aparátu, s výjimkou velitele ghetta, oblékli do civilního oblečení. Předem připravená prohlídka bohužel zástupce Červeného kříže dokonale zmátla a zanechala v delegaci pozitivní dojem.563

Obdobně jako jeho předchůdci Wcinmann posuzoval žádosti o propuštění pro- tcktorátních občanů uvězněných v koncentračních táborech. Žádosti byly zpravidla směřovány do rukou státního prezidenta, který o jejich řešení jednal s K. H. Fran¬kem. Weinmannovy posudky obsahovaly vyjádření k důvodům zatčení a uvěznění a zároveň také stanovisko k eventuálnímu přerušení výkonu trestu.564 Podobně se vy¬jadřoval i k případům osob internovaných v táboře ve Svatobořicích.565 V srpnu 1943 řešil způsob oznamování úmrtí vězňů české národnosti v koncentračních táborech.566 Doporučil, aby oznámení o úmrtí doručovali čeští policisté, protože na tyto úkoly nemají německé bezpečnostní složky kapacity. Zároveň se vyslovil proti tomu, aby měli pozůstalí nárok na soustrastný dopis od velitele koncentračního tábora, neboť „po atentátu na Heydricha ostatně český národ nemá nárok na stejné zacházení (...) jako v případě osob německé národnosti."567


Rozsah Weinmannovy pravomoci se měl teritoriálně rozšířit, když na Hcnlei- nův návrh rozhodl Himmler rozkazem z 15. února 1944 o podřízení území říšské župy Sudety vyššímu veliteli SS a policie pro Čechy a Moravu.568 Frank Kaltenbru- nncra ujistil, že Weinmann pouze převezme pravomoci IdS v rámci sudetské župy a že jinak stávající strukturu bezpečnostních složek zachová.569 V průběhu let 1944 a 1945 si zde mohl připsat odhalení několika německých i českých odbojových sku¬pin.5™ Pote co bylo začlenění říšské župy Sudety pod Wcinmannovu pravomoc or¬ganizačně dokončeno, přišel na samém konci března 1944 rozkaz k jeho náhlému převelení. S účinností od 1. dubna měl být zařazen k Úřadu VI RSHA, tedy k za¬hraničnímu zpravodajství.571 Ve funkci ho měl nahradit SS-Staf. a plk. pol. Heinz Sectzcn. Ten do té doby působil jako IdS ve Vratislavi, kde ho na počátku dubna vystřídal H. Bohmc. Weinmann se v RSHA měl stát v Úřadu VI náčelníkem štábu, což pravděpodobně souviselo s rozsáhlou reorganizací zahrnující převzetí vojenské¬ho Abwehru. Na důležité místo jej patrně vedla jeho známost s vedoucím Úřadu VI Waltercm Schcllcnbcrgem.572

Frank zareagoval obratem a domáhal se změny rozhodnutí. Argumentoval tím, že situaci v protektorátu může zhoršit špatný vývoj na východní frontě, protože po¬stup sovětské armády, v jejíchž řadách bojuje československá brigáda, může české obyvatelstvo povzbudit k zahájení povstání. Obával se také rozšíření činnosti par¬tyzánských skupin, a proto jako vyšší velitel SS a policie potřebuje mít k dispozici zapracovaného velitele. Navíc tvrdil, že o chystané výměně prakticky nebyl infor¬mován. Kaltenbrunner se ostře ohradil proti jeho zasahování do personální politiky RSHA a připomněl mu, že s odvelením Wcinmanna dal souhlas již dříve v přítom¬nosti samotného Himmlera. Dokonce Frankovi jízlivě vytkl, že bezpečnost v protek¬torátu činí závislou pouze na Wcinmannově osobě. Žádosti nicméně vyhověl a pone¬chal ve vedení bezpečnostní policie v Praze vše při starém.573 Ještě téhož měsíce byl Weinmann navíc pověřen dohledem nad Říšskou školou pro bezpečnostní policii a bezpečnostní službu v Praze.57,1

V létě 1944 přivedla Wcinmanna důležitá cesta na území říšské župy Sudety. V červnu totiž Himmler nařídil všem HSSPF, aby zajistili bezpečnost koncentrač¬ních táborů a jejich poboček.575 Na rozdíl od protektorátu se v sudetské župě nachá¬zelo několik desítek pobočných táborů KT Flossenbůrg a Gross Rosen.576 Ve dnech 10. a 11. srpna proto Frank vykonal inspekci části táborů. Weinmann, který jej do¬provázel, se tak mohl podrobné seznámit s podmínkami, ve kterých vězni žili.577 Krátce nato došlo k poslednímu plošnému zatýkání, které souviselo s rozpoutáním vlny perzekucí po atentátu na Hitlera. Himmler využil situace a v rámci akce „Gewit- ter“/„Gitter“ nařídil v srpnu pozatýkat bývalé poslance SPD, KPD a strany Zent- rum.578 Akce postihla na pět tisíc osob, z nichž většina byla po měsíci z vazby pro¬puštěna.575 V protektorátu došlo k zatýkání především členů zemských a městských zastupitelstev a odborářů.580

Zatímco při jarní reorganizaci Kaltenbrunner požadoval ponechat v bezpečnost¬ní struktuře v říšské župě Sudety vše při starém, během podzimu 1944 došlo k ra¬zantním změnám. V Liberci byl od 15. října na základě výnosu RSHA zřízen úřad komandéra bezpečnostní policie (KdS) a reorganizace se dotkla podřízených slu¬žeben.581 O dva měsíce později Weinmann v protektorátu rozkazem z 21. prosince


zřídil úřady komandem bezpečnostní policie, které v Praze a v Brně sloučily řídící úřadovny Gestapa a kriminální policie.582

Perzekuce po atentátu na Hcydricha československý domácí odboj těžce postih¬la, přičemž zasáhla jak nckomunistickou, tak i komunistickou rezistenci. K regene¬raci odbojového hnuti docházelo postupně a obtížné. Navíc Gestapo zavedlo řadu zlepšených metod v podobě zvláštních referátů pro boj proti parašutistům a široce využívalo konfidentů vytvářejících falešné odbojové skupiny, které byly Gestapem řízeny a poté zlikvidovány. Přesto se v průběhu roku 1943 začaly nové struktury hnu¬tí odporu vytvářet. V rámci občanského odboje šlo zejména o organizace Přípravný revoluční národní výbor (PRNV) a Přípravný revoluční výbor (PRV), pozdější Rada tří. Komunistický odboj v červenci 1943 dosáhl ustavení III. ilegálního ÚV KSČ a ve stejném roce vzniklo několik dalších komunisticky orientovaných skupin. Od dubna 1944 se opět zapojil pomocí paravýsadků zahraniční odboj z Velké Bri¬tánie a od září byly vysazovány další výsadky také ze SSSR.584 Partyzánské hnutí se v průběhu roku 1944 začalo, po úvodní epizodě na Podbrdsku, formovat na geogra¬ficky lépe disponované Moravě.

Nepolevující represivní činnost Gestapa se dotkla v létě 1944 Přípravného revo-lučního národního výboru. Weinmann výsledky represivní činnosti prezentoval před špičkami okupační zprávy. Na poradě oberlandrátů 14. července ve svém výkladu o bezpečnostní situaci zasadil aktuální zásah proti PRNV do kontextu kontinuální likvidace struktur československého odboje. S povděkem konstatoval, že vůči nově vysazovaným parašutistům se obyvatelstvo z obav z německých drakonických opat¬ření chová odmítavě. Konstatoval, že se řadu skupin podařilo zneškodnit a jen malá část se podle jeho názoru ještě skrývala. Varoval, zeje nutné počítat s dalšími výsadky. Za jediné problematické území označil Ostravsko s množícími se příznaky vytvá¬ření partyzánských skupin.

S uspokojením se vyjádřil i na podzim 1944, kdy po odhalení několika odbojových skupin konstatoval, že KSČ je prakticky zničena. Předpokládal ovšem nepolevující podporu komunistického odboje ze strany SSSR a jeho povzbuzení událostmi na Slovensku. Jak vyplývalo z výslechů zadržených osob, očekával další nárůst výsadků z Východu.588 Vyjádřil se i ke kvalitě vysazovaných parašutistů: „Rusové provádějí akce masově, čímž se liší se od Britů, kteří vysazují dobře vyškolené specialisty." Jako neuspokojivé přiznal výsledky boje s partyzány na moravsko-slovenském pomezí.588 A právě události v této oblasti zaměstnávaly bezpečnostní aparát v protek¬torátu od konce léta 1944 naplno.580

Frank i Weinmann na základě svých zkušeností i zpráv SD bedlivě sledovali vývoj na Slovensku, který považovali za možný impulz pro nepokoje v protektorá¬tu. Frank proto vyvinul velké úsilí k tomu, aby povstání bylo potlačeno a jeho vliv v českých zemích minimalizován. Na pomezí mezi Moravou a Slovenskem se zvýšil pohyb osob směřujících podpořit povstání a také pohyb partyzánských oddílů. V polovině září vydal příkaz potrestat smrtí každého, kdo se pohybuje bez povole¬ní v prostoru moravsko-slovenské hranice.Weinmann se okamžitě zapojil do organizace bezpečnostních opatření. Jedním z nich bylo vytvoření operační skupiny H pod vedením Josefa Witisky. Weinmann se 31. srpna zúčastnil spolu s BdW-SS K. von Pücklcrem porady v Bratislavě, v té době už obsazené Němci. Zde bylo mimo jiné rozhodnuto, že operační skupina shromáždí dosud nedeportovanč židovské obyvatelstvo a dokonči jeho vyhlazení.Operační skupina H a další součásti Sicherheitsdiemlu poté Franka a Wcinmanna o situaci na Slovensku pravidelně informovaly. Hlášení se týkala kromě jiného i identifikovaných partyzánských skupin a jejich lokalizace.

Pro Wcinmanna byly takové informace zásadní. Eskalaci partyzánské činnosti na moravsko-slovenském pomez! se snažil čelit různými prostředky. Z pozice generálního velitele neuniformované protektorátní policie zřídil od poloviny října Mahrischcr HcimatschuU jako lehce vyzbrojenou hlásnou službu v moravských obcích. Její hlídky měly okamžitě hlásit veškerou podezřelou činnost německým nebo protektorátním výkonným složkám. Krátce poté Frankovi předložil návrh opatření na boj proti partyzánům. Kombinoval zostření teroru s psychologickým působením finančních odměn, které měly rozdělit a znejistět české obyvatelstvo. Zároveň se vyslovil proti rozsáhlým protipartyzánským akcím.Frank rázná opatření sám stvrdil pokynem na počátku listopadu, kdy Weinmannovi uložil v obcích na moravsko-slovenském pohraničí pro výstrahu popravit v rámci zvláštního zacházení dopadené partyzány a osoby jim napomáhající.597 BdS posléze vydal pokyn prověřovat, zda obyvatelstvo hlásí útoky partyzánů včas, a původce opožděných hlášení internovat nebo jinak postihnout. Jak ale ohlásil Wcinmannův bývalý zástupce v RSHA, ostravský oberland- rat Gustav Jonak, zavedená opatření významné zlepšení situace nepřinesla.

Protipartyzánským bojem se zpočátku zabývalo zejména Gestapo, které vyhledávalo odbojové skupiny pomocí svých spolupracovníků. Jeho síly však nestačily pro střetnutí s velkými skupinami působícími v horském terénu. Velká část povin¬ností proto přešla na bedra operačních a stíhacích oddílů pořádkové policie. V rámci bezpečnostní policie došlo k posílení o speciální jednotky, které představovaly oddíly zvláštního určení (z. b. V. Kommando). Jako první bylo v protektorátu nasazeno od podzimu 1944 z. b. V. Kommando 1, které bylo podřízeno výhradně BdS. Jeho úkolem bylo v úzké spolupráci s Gestapem vyhledávat a likvidovat partyzány podél moravsko-slovcnské hranice.600 Záhy jej doplnily dalšími oddíly, staženými z Balkánu a SSSR.

Bezpečnostní aparát se rozhodl přejít do ofenzívy. Přes Weinmannův odpor k rozsáhlým akcím dostal pokyn podílet se na přípravě akce Auerhahn (Tetřev). Za tímto účelem se 8. listopadu 1944 v Brně konala porada velitelů pod vedením K. H. Franka,602 který vydal BdS pokyn odříznout prohledávané území od světa.603 Weinmann poté dálnopisem požádal RSHA o posílení Sipo na Moravě.Operace Auerhahn představovala nejrozsáhlejší protipartyzánskou akci, která se v protektorátu uskutečnila. Proběhla 16. až 22. listopadu, ale odbojovému hnut! nezpůsobila žádnou podstatnější újmu. Při porovnání nasazených sil a dosažených výsledků lze akci hodnotit jako neúspěšnou. Rozpačitý výsledek způsobily nesourodé složení na¬sazených útvarů z řad Orpo, Sipo a Wehrmachtu, velká rozloha pročesávaného území a také nepříznivé počasí na přelomu podzimu a zimy.606 V průběhu akce se nepotvr¬dily zprávy o výskytu silných partyzánských skupin a mobilitu jednotek omezoval nedostatek automobilů a pohonných hmot. Po skončení akce došlo i na kontroverze mezi nasazenými složkami, nicméně závěrečné hodnocení ze strany bezpečnostní policie bylo pozitivní.607


Protipartyzánský boj zůstal hlavním problémem okupačních bezpečnostních složek až do samotného závěru války. Vedle moravsko-slovcnského pomezí se - přes obecně obtížné podmínky pro partyzánskou činnost v protektorátu - postupně vytvořilo druhé centrum na Českomoravské vrchovině. K jeho rozvoji přispělo zejména množství organizátorských a zpravodajských výsadků i působení skupin vyslaných z Velké Británie. V lednu 1945 Weinmann, když doprovázel Franka na jednání s okresními hejtmany na Moravě, označil situaci ještě za relativně stabilní. Nicméně přes velkou snahu bezpečnostního aparátu partyzánské hnutí na jaře opět zesílilo a jeho cílem se stala zejména železniční síť. Na Frankův podnět Weinmann zpracoval návrh na převedení odpovědnosti za protipartyzánský boj z BdS na BdO. Sipo a SD se nadále měly podílet jen na vyhledávací činnosti. Frank zřídil 15. dubna štáb pro vedení protipartyzánských operací (Bandenkampf-Führungsstab,) v čele s BdO P. O. Geibelem. Weinmann si jako BdS ponechal boj proti parašutistům, nasazení důvěrníků, operativní a analytickou činnost.

Přes stále tíživější bezpečnostní situaci v protektorátu padl ještě na podzim 1944 další návrh na Weinmannovo povýšení. U příležitosti mnichovského puče měl být povýšen do vysoké hodnosti SS-Obafihrer. Říšský vůdce SS zpočátku odmítl návrh podepsat s tím, že Weinmann bude povýšen až v den Hitlerových narozenin. Za své¬ho podřízeného opět osobně zaloboval vyšší velitel SS a policie: „Uvítal bych, kdy¬by se povýšení SS-Slandartenfuhrera Dr. Weinmanna uskutečnilo s ohledem na jeho výkon a chování už v co nejbližším termínu."611 Himmler pak na základě osobního rozhovoru s náčelníkem RSHA E. Kaltenbrunnerem povýšení dodatečně schvá¬lil.612 Podepsal ho ze svého polního stanoviště 11. února 1945, přičemž platilo se zpětnou účinností od 21. prosince 1944. Weinmann dosáhl této vysoké hodnosti ve věku pouhých 35 let.

Už na přelomu let 1944 a 1945 se s blížící frontou začaly bezpečnostní složky při-pravovat, stejně jako ostatní součásti okupačního aparátu, na likvidaci stop po své činnosti v rámci takzvaného opatření ARLZ.614 Gestapo provedlo evakuaci svých písemností, které byly na konci roku 1944 na pokyn RSHA postupně stahovány do úkrytů u měst Chemnitz a Plauen. Část dokumentů byla na Wcinmannův pokyn také ukryta v Terezíně.615 Bezpečnostní policii se podařilo svou dokumentaci z vel¬ké části nenávratně zničit.616 V únoru 1945 Weinmann v rámci opatření k udržení morálky okupační správy vydal pro všechny KdS speciální pokyn. V něm upozornil na množící se případy osob ve vedoucích pozicích, které porušují předpisy o použí¬vání motorových vozidel pro zabezpečení své osoby a majetku a více či méně ve for¬mě útěku opouštějí protektorát a východní část říšské župy Sudety. V krajním případě nařídil takové osoby „státobezpečnostnč" stíhat nebo soudně trestat a ve zvlášť těžkých případech připustil možnost „zvláštního zacházení".

Jasná vidina blížícího se zániku nacistické vlády obecně stupňovala teror a bez-ohlednost bezpečnostních složek. V závěru roku 1944 a na počátku roku 1945 Himmlcr i RSHA vydal řadu pokynů k represivním odvetným opatřením.618 V Ně¬mecku byl teror zaměřen především na cizince, zejména na zahraniční dělníky a vězně. Do vlastních řad zasahoval v případech projevů odporu proti pokračování války.615 V protektorátu došlo k eskalaci násilí zejména vůči zadrženým odbojářům v policejních věznicích Gestapa. Patrně v únoru 1945 byl vedoucím pražské úřadov¬ny Gestapa Gcrkem vydán pokyn, aby zvláště důležití vězni byli označeni ve vězeňských záznamech zkratkou XYZ.620 V případě vypuknutí nepokojů, povstání nebo přiblížení fronty měli být popraveni, přičemž k jejich likvidaci byla určena Malá pevnost v Terezíně a pankrácká věznice v Praze. Seznam osob byl zaslán přes Wein- manna Frankovi. Z Brna byl na popud KdS Rausche odeslán na počátku dubna transport zvlášť vybraných vězňů do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli popraveni v plynové komoře. K poslední exekuci došlo v Malé pevnosti Tere¬zín 2. května, kdy byly popraveny 52 osoby.Weinmann na těchto zločinech nesl svou část viny. S Frankem odjel na inspekční cestu na Moravu, kde navštívil Ostravu a poté Brno. Zde státní ministr 13. dubna vyhlásil stanné právo, které mělo postiho¬vat plenění při náletech, atentáty a sabotáže. Weinmann předsedal v Brně stannému soudu, který rozhodl o trestu smrti v případě kriminálního tajemníka Maiera za spolupráci s odbojem. Do osvobození města ještě stanný soud odsoudil přibližně dalších 15 osob.

V terezínském ghettu se naproti tomu uskutečnila poslední klamná akce, na které se opět podílel i Weinmann. Na příkaz RSHA byl pověřen technickým zajištěním ná¬vštěvy, která se konala 6. dubna. Vedle delegátů Mezinárodního výboru Červeného kříže se návštěvy zúčastnili zástupci švédské a švýcarské diplomatické mise.62* I na ně znovu uěinila předem připravená kulisa dobrý dojem.625 Krátce poté se ghetto zaěalo plnit zuboženými vězni z evakuačních transportů z koncentračních táborů, kterými do Terezína dorazilo na 13 000 fyzicky vyčerpaných osob.626 V samotném závěru vál¬ky vypukla v policejní věznici Gestapa v terezínské Malé pevnosti rozsáhlá epidemie tyfu. Velitel věznice SS-Ilstuf. Heinrich Jóckcl nereagoval na výzvy úředního lékaře pro okres Litoměřice, který chtěl proti epidemii zasáhnout, a osobně proto 30. dubna navštívil Weinmanna v Praze. Ten mu přislíbil řešení a odkázal na dr. Ratkeho, vedoucího lékaře u BdS, který ovšem situaci bagatelizoval. V Terezíně poté převzaly otázku řešení epidemie Mezinárodní Červený kříž a Česká pomocná akce.

Frank se snažil udržet maximální výkony protektorátního hospodářství až do Sa¬mého konce války. V druhé polovině dubna zahájil hektickou aktivitu. Chtěl za¬bránit ěcskěmu povstání, umožnit skupině armád „Mitte" boj proti Rudé armádě a jednat se západními mocnostmi o převzetí území protektorátu, aby jej neobsadi¬la Rudá armáda.620 Weinmann mu v těchto záměrech svými prostředky napomá¬hal. SD nepřestal sledovat dění v protektorátní vládě, kde Frank provedl výměnu


zdiskreditovaného premiéra J. Krejčího za R. Bienerta.629 Když Frank vyslal k mar¬šálu Kesselringovi misi, která mčla navázat kontakt se západními Spojenci, po jejím návratu Weinmann zatkl ministra A. Hrubého. Internoval jej v usedlosti Jenerálka v Praze, kde Gestapo shromáždilo další prominentní vězně.630

Český odboj, který nebyl v závěru války po trvalé decimaci okupačním bezpeč-nostním aparátem schopen provést celonárodní povstání, přesto na ozbrojené vy¬stoupení nerezignoval. V jeho silách bylo provést regionálně omezené akce.631 Jako první vypuklo 1. května povstání v Přerově a následně v Podkrkonoší, Nymburce a na dalších místech. Poté se 5. května postupně rozhořely boje v Praze. Weinmann v průběhu Pražského povstání sehrál, společně se svým podřízeným, vedoucím praž¬ské řídící služebny Gestapa E. Gcrkcm, specifickou roli. Spoleěně vyjednávali o vy¬hlášení příměří s parlamenláři pražského policejního ředitelství, kterým tlumočili požadavky na okamžité ukončení bojových akcí ze strany povstalců a dali najevo zá¬jem na vyhlášení příměří od večera 5. května.

Mimo jiné pro zdrženlivý postoj K. H. Franka tento taktický manévr nevyšel a boje pokračovaly i další dny.632 V době povstání se Weinmann zdržoval ve svém sídle štábu v Bubenči. Na jeho konci stopa posledního velitele Sipo a SD v Praze mizí. Po německé kapitulaci podepsané 8. května byl v ranních hodinách následující¬ho dne evakuován personál služebny BdS. Podle některých svědectví měl Weinmann zahynout při přestřelce s přijíždějícími sovětskými kolonami.633 Jiná, pováleěná vý¬pověď Weinmannovy sekretářky před statním zastupitelstvím v SRN uvádí, že při odjezdu z Prahy došlo k poškození jeho automobilu. Weinmann s řidičem z něj vy¬stoupili a od té doby nebyli již více spatřeni.634

Tak či onak, Weinmann nebyl po válce zadržen ani v osvobozeném Českosloven¬sku, ani na území kontrolovaném Spojenci. Na seznam válečných zločinců byl za¬psán pod číslem 106121. V poválečné dokumentaci Centrály zemské justiční správy pro stíhání válečných zločinů v Ludwigsburgu lze nalézt další verze Weinmanno- vých osudů na konci války. Podle jedné z variant byl 9. května postřelen v průbě¬hu Pražského povstání v centru Prahy a následně spáchal sebevraždu. Další hovoří o tom, že zemřel 11. května v osmnáct hodin v Rokycanech, což měl očitý svědek po¬tvrdit úřednímu soudu v Reutlingenu. Soud ho následně prohlásil 9. června 1949 za mrtvého.

Pátrání po Weinmannovi znovu ožilo v šedesátých letech, kdy se blížila proml¬čecí lhůta nacistických zločinů.637 Na počátku byla iniciativa západoněmecké orga¬nizace Veránigungen der Verfolgten desNaziregimcs (WN), která souvisela s vyšetřováním bývalých příslušníků SS. Organizace WN v letech 1962-1967 spolupracovala s Čes¬koslovenským svazem protifašistických bojovníků (ČSPB) a řešila zejména otázku Wcinmannova údajného úmrtí v Rokycanech.636 Kooperace obou organizací vedla ke zpochybnění věrohodnosti zásadního úředního dokumentu, jímž byl Weinmann prohlášen za mrtvého.639 V Československu totiž při místním šetření nebylo proká¬záno, že by v Rokycanech zemřel, a v SRN organizace WN odhalila náznaky, kte¬ré ukazovaly na možné nesrovnalosti ve svědecké výpovědi, jež byla základem pro soudní rozhodnutí.

V srpnu 1964 nicméně organizace WN tlumočila do Prahy odpověď Ústřed¬ny zemských justičních správ v Ludwigsburgu, žc neexistují přesvědčivé důkazy, které by umožnily zpochybnit prohlášení o Weinmannově úmrtí. Ústředna přesto zahájila vyšetřování Wcinmannovy činnosti. Vedla jej coby zemřelého, jako jednoho z hlavních obviněných ve vyšetřování činnosti operační skupiny C, resp. zvláštního oddílu 4a. O rok později se o případ začal zajímat legendární „lovec nacistů" Simon Wiescnthal, který ČSPB informoval, že podle jemu dostupných informací Weinmann ve skutečnosti žije. Další dílčí poznatky dodali aktivisté WN. Kvůli úniku informací z centrály v Ludwigsburgu se dozvěděli, že se Weinmann patrně nachází ve Španělsku, kde se měl zdržovat s podporou německého konzula v San- tandem. Jednalo se nakonec pouze o jednu z možných variant životních osudů bývalého důstojníka SS.

Na rozdíl od jiných nacistů nebyl Weinmannův útěk do zahraničí nakonec potvr¬zen, nicméně existují náznaky, že před koncem války vážně uvažoval o zajištění faleš¬ných dokladů, aby mohl utéct.642 V roce 1967 vstoupil do případu opět Wiesenthal zveřejněním adres nacistických válečných zločinců, Weinmanna nevyjímaje. Jeho verze hovořící o úniku přes Itálii a Španělsko až na Blízký východ do Egypta byla ovšem pro Československo, udržující dobré vztahy v tomto regionu, poněkud nepří¬jemná.643 Údaje prověřoval i Spolkový úřad pro ochranu ústavy, který se roku 1968 dotazoval Ústředny v Ludwigsburgu, zda je jistý Weinmann, žijící v egyptské Alexandrii, identický s bývalým velitelem bezpečnostní policie a SD v Praze.644

Zatímco spolupráce ČSPB s WN a Wicsenthalem v roce 1967 skončila, svou čin¬nost o rok dříve zahájili vyšetřovatelé československé Státní bezpečnosti. Na rozdíl od ludwigsburské Ústředny, která se soustředila na podchycení Weinmannových zločinů v čele zvláštního oddílu v SSSR, StB vyšetřovala jeho působení v protektorá¬tu Čechy a Morava. Shromáždila řadu výpovědí z doby poválečné retribuce, napří¬klad výpovědi vedoucího SD-LA PragW. Jacobiho, velitele pankrácké věznice P. Soppy, KdS v Brně M. Rausche a dalších, vyslechla nové svědky a provedla rozsáhlou archivní rešerši. Pátrání po Weinmannově působišti v zahraničí se ale omezilo pouze na žádost adresovanou ministerstvu státní bezpečnosti NDR k jeho případné lokali¬zaci v SRN. K tomu, vcelku pochopitelně, nedošlo, východoněmecká tajná policie alespoň dodala dílčí dokumentaci k jeho činnosti v RSHA. V návaznosti na ně byly ze SSSR vyžádány poznatky z vyšetřování válečných zločinů odhalených v Charko¬vě, které však jeho vinu nedokládaly.

Cílem československých úřadů bylo předat shromážděnou dokumentaci justič¬ním orgánům SRN a požadovat na nich Weinmannovo potrestání.648 Vyšetřování bylo ukončeno na konci června 1968, kdy byla zpracována závěrečná zpráva, včet¬ně stovky stran důkazních matriálů, s návrhem na trestní stíhání pro spolupacha- telství trestného činu vraždy. Vyšetřovatel navrhl vypracovat takzvaný pamětní spis a po rozhodnutí Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců jej odeslat nejvyššímu státnímu zastupitelství SRN.648 Stejně jako v případě ostatních bývalých velitelů bezpečnostní policie a SD v protektorátu Čechy a Mo¬rava nebyl Weinmann potrestán. Na rozdíl od nich se jeho poválečné osudy nikdy nepodařilo spolehlivě objasnit, ač německá justice nakonec vyvinula překotné, leč zcela impotentní úsilí o jeho trestní stíhání. Vyšetřování byla v letech 1964-1980 za¬hájena státními zastupitelstvími v Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem, Důsseldorfu a Wůrzburgu. Jeho předmětem se staly zločiny proti Židům, duševně nemocným, partyzánům, vězňům, zajatcům, cizím dělníkům i civilistům, a to v rámci RSHA, na území Německa, SSSR, Polska, Československa a překvapivě i Itálie.650

Erwin Weinmann patří, spolu s řadou svých spolužáků z tůbingenskc univerzity, k dalšim typickým příslušníkům „generace neúprosných". Už na škole se angažoval ve prospěch nacistického hnuti a následně vyměnil dobře rozběhnutou kariéru v civilním životě za činnost v bezpečnostní' službě. V rámci služebního postupu střídal funkce v centrálních úřadech se službou „v poli". Všude, kde působil, se v očich nadřízených osvědčil jako spolehlivý a aktivní představitel „bojující správy". V rámci protektorátu zůstává sice ve stinu svých předchůdců, zločinnou činností se jim ale bezpochyby vyrovnal. Průběh poválečného vyšetřování pak ukazuje na problematické stiháni nacistických válečných zločinců, ke kterému zejména v SRN chyběla politická vůle.