Josef Eret: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „<nowiki>*</nowiki>30.10.1892 - +15.3.1973 náhled|Josef Eret Československý voják…“) Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
[[Soubor:Plk Gst Josef Eret 1892 1973 Velitel Pesiho Pluku 29.jpg|náhled|Josef Eret]] | [[Soubor:Plk Gst Josef Eret 1892 1973 Velitel Pesiho Pluku 29.jpg|náhled|Josef Eret]] | ||
| − | Československý voják a odbojář. V RU armádě sloužil u 7. zeměbraneckého pěšího pluku jako kadet. Zajat 28. 11. 1914 Srbsko. Do čs legií v Itálii se přihlásil 25. 11. 1917 Načer Umbrie. Zařazen 26. 4. 1918 jako podporučík k 31. pěšímu pluku. Jako italský legionář se 26. 12. 1918 vrátil do vlasti. Na Slovensku se zúčastnil bojů proti bolševikům Bély Kúna a r. 1919 se vrací už jako kapitán, načež slouží u 6. divize ve Znojmě jako náčelník štábu. Poté zahajuje studia na Vysoké válečné škole v Praze, kde končí v r. 1922 a pracuje na Hlavním štábu Ministerstva národní obrany, v r. 1926 se stává majorem, po dvou letech podplukovníkem. V roce 1935 je přemístěn k Vojenské kanceláři prezidenta T. G. Masaryka, po jeho brzké abdikaci spojuje svůj osud s Edvardem Benešem. V r. 1937 se stává plukovníkem generálního štábu, téhož roku zatímním velitelem pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci. V roce 1939 se začleňuje do Politického ústředí, jedné z organizací domácího odboje. 1. srpna se po dohodě s gen. A. Eliášem stává vrchním odborovým radou Kulturního odboru prezidenta E. Háchy, s nímž v konspiraci vypomáhá prostřednictvím Charity rodinám, jejichž příslušníci odešli do exilu, nebo byli nacisty persekvováni. V r. 1940 je postaven mimo službu, 1941 dán do výslužby, ale až do roku 1945 pracuje u firmy Chemostav, kdy připravuje pražské povstání, v němž je pak velitelem úseku Praha-západ. V r. 1947 byl jmenován do hodnosti brigádního generála Čs. armády a ustanoven přednostou vojenského oddělení vyslanectví ve Vídni, ale po únoru 1948 (21. dubna) opouští toto působiště. V ČSR je označen za zběha a degradován na vojína. S manželkou emigroval do USA, kde žil nejprve v New Yorku, pak ve Washingtonu D. C., kde pracoval nejprve jako pomocný dělník, ale rychle se zapojil do činnosti krajanských spolků. Zemřel ve washingtonské nemocnici v přítomnosti kněze a manželky. Jeho velkým přáním bylo spočinout pod věžemi dýšinského kostela. Tam byl do rodinné hrobky, ale pouze za přítomnosti nejbližších příbuzných, jeho popel uložen v polovině roku 1973. Eret byl nositelem mnoha nejen československých, ale i cizích (francouzských, italských, polských, rumunských) vyznamenání. V r. 2011 propůjčil prezident ČR čestný název gen. Josefa Ereta 44. lehkému motorizovanému praporu 4. brigády rychlého nasazení v Jindřichově Hradci. | + | Československý voják a odbojář. V RU armádě sloužil u 7. zeměbraneckého pěšího pluku jako kadet. Zajat 28. 11. 1914 Srbsko. Do čs legií v Itálii se přihlásil 25. 11. 1917 Načer Umbrie. Zařazen 26. 4. 1918 jako podporučík k 31. pěšímu pluku. Jako italský legionář se 26. 12. 1918 vrátil do vlasti. Na Slovensku se zúčastnil bojů proti bolševikům Bély Kúna a r. 1919 se vrací už jako kapitán, načež slouží u 6. divize ve Znojmě jako náčelník štábu. Poté zahajuje studia na Vysoké válečné škole v Praze, kde končí v r. 1922 a pracuje na Hlavním štábu Ministerstva národní obrany, v r. 1926 se stává majorem, po dvou letech podplukovníkem. V roce 1935 je přemístěn k Vojenské kanceláři prezidenta T. G. Masaryka, po jeho brzké abdikaci spojuje svůj osud s Edvardem Benešem. V r. 1937 se stává plukovníkem generálního štábu, téhož roku zatímním velitelem pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci. V roce 1939 se začleňuje do Politického ústředí, jedné z organizací domácího odboje. 1. srpna se po dohodě s gen. [[Alois Eliáš|A. Eliášem]] stává vrchním odborovým radou Kulturního odboru prezidenta E. Háchy, s nímž v konspiraci vypomáhá prostřednictvím Charity rodinám, jejichž příslušníci odešli do exilu, nebo byli nacisty persekvováni. V r. 1940 je postaven mimo službu, 1941 dán do výslužby, ale až do roku 1945 pracuje u firmy Chemostav, kdy připravuje pražské povstání, v němž je pak velitelem úseku Praha-západ. V r. 1947 byl jmenován do hodnosti brigádního generála Čs. armády a ustanoven přednostou vojenského oddělení vyslanectví ve Vídni, ale po únoru 1948 (21. dubna) opouští toto působiště. V ČSR je označen za zběha a degradován na vojína. S manželkou emigroval do USA, kde žil nejprve v New Yorku, pak ve Washingtonu D. C., kde pracoval nejprve jako pomocný dělník, ale rychle se zapojil do činnosti krajanských spolků. Zemřel ve washingtonské nemocnici v přítomnosti kněze a manželky. Jeho velkým přáním bylo spočinout pod věžemi dýšinského kostela. Tam byl do rodinné hrobky, ale pouze za přítomnosti nejbližších příbuzných, jeho popel uložen v polovině roku 1973. Eret byl nositelem mnoha nejen československých, ale i cizích (francouzských, italských, polských, rumunských) vyznamenání. V r. 2011 propůjčil prezident ČR čestný název gen. Josefa Ereta 44. lehkému motorizovanému praporu 4. brigády rychlého nasazení v Jindřichově Hradci. |
Zdroj: Wiki | Zdroj: Wiki | ||
Aktuální verze z 24. 5. 2023, 10:03
*30.10.1892 - +15.3.1973
Československý voják a odbojář. V RU armádě sloužil u 7. zeměbraneckého pěšího pluku jako kadet. Zajat 28. 11. 1914 Srbsko. Do čs legií v Itálii se přihlásil 25. 11. 1917 Načer Umbrie. Zařazen 26. 4. 1918 jako podporučík k 31. pěšímu pluku. Jako italský legionář se 26. 12. 1918 vrátil do vlasti. Na Slovensku se zúčastnil bojů proti bolševikům Bély Kúna a r. 1919 se vrací už jako kapitán, načež slouží u 6. divize ve Znojmě jako náčelník štábu. Poté zahajuje studia na Vysoké válečné škole v Praze, kde končí v r. 1922 a pracuje na Hlavním štábu Ministerstva národní obrany, v r. 1926 se stává majorem, po dvou letech podplukovníkem. V roce 1935 je přemístěn k Vojenské kanceláři prezidenta T. G. Masaryka, po jeho brzké abdikaci spojuje svůj osud s Edvardem Benešem. V r. 1937 se stává plukovníkem generálního štábu, téhož roku zatímním velitelem pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci. V roce 1939 se začleňuje do Politického ústředí, jedné z organizací domácího odboje. 1. srpna se po dohodě s gen. A. Eliášem stává vrchním odborovým radou Kulturního odboru prezidenta E. Háchy, s nímž v konspiraci vypomáhá prostřednictvím Charity rodinám, jejichž příslušníci odešli do exilu, nebo byli nacisty persekvováni. V r. 1940 je postaven mimo službu, 1941 dán do výslužby, ale až do roku 1945 pracuje u firmy Chemostav, kdy připravuje pražské povstání, v němž je pak velitelem úseku Praha-západ. V r. 1947 byl jmenován do hodnosti brigádního generála Čs. armády a ustanoven přednostou vojenského oddělení vyslanectví ve Vídni, ale po únoru 1948 (21. dubna) opouští toto působiště. V ČSR je označen za zběha a degradován na vojína. S manželkou emigroval do USA, kde žil nejprve v New Yorku, pak ve Washingtonu D. C., kde pracoval nejprve jako pomocný dělník, ale rychle se zapojil do činnosti krajanských spolků. Zemřel ve washingtonské nemocnici v přítomnosti kněze a manželky. Jeho velkým přáním bylo spočinout pod věžemi dýšinského kostela. Tam byl do rodinné hrobky, ale pouze za přítomnosti nejbližších příbuzných, jeho popel uložen v polovině roku 1973. Eret byl nositelem mnoha nejen československých, ale i cizích (francouzských, italských, polských, rumunských) vyznamenání. V r. 2011 propůjčil prezident ČR čestný název gen. Josefa Ereta 44. lehkému motorizovanému praporu 4. brigády rychlého nasazení v Jindřichově Hradci.
Zdroj: Wiki