Alois Eliáš

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


* 29. 9. 1890 Praha - †19. 6. 1942 Praha

Československý voják, politik, odbojář.

Ing.Alois Eliáš

Narodil se v rodině krejčího Aloise Eliáše a jeho manželky Josefy, rozené Vorlíčkové. Po absolvování české státní reálky na Vinohradech, na níž studoval v letech 1901-1908 a kde 2. 7. 1908 maturoval, nastoupil na podzim téhož roku na Českou vysokou školu technickou v Praze. Zde studoval až do 10. 3. 1911, kdy složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. Poté nastoupil k firmě Ing. Maxe Píchy, která prováděla stavební a trasovací železniční práce v různých zemích bývalého Rakouska-Uherska. V mezidobí byl dnem 14. 4. 1913 odveden a 1. 10. 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k c. k. pěšímu pluku č. 28 v Praze. Zde však absolvoval pouze základní výcvik a již 17. 12. 1913 byl přeložen do náhr. zálohy a vrátil se zpět do svého původního zaměstnání. Dnem 26. 7. 1914 nastoupil na základě mobilizace činnou službu u c. k. pěšího pluku č. 28 a jako střelec byl 23. 8. 1914 odeslán na ruskou frontu, kde padl 31. 8. 1914 do zajetí. Dobu od 31. 8. 1914 do 26. 3. 1916 strávil v ruských zajateckých táborech. Dnem 27. 3. 1916 nastoupil službu jako technický úředník v ruské armádě, kde byl nejdříve zařazen na dostavbě dráhy Novonikolajevsk - Barnaul - Bijsk a poté se podílel na budování železnice na Kavkaze.

1919      zúčastnil bojů proti Polákům a od 1. 6. 1919 jako náčelník štábu skupiny „Gillain“ i tažení proti mad. bolševikům na Slovensku. Od 5. 11. 1919 byl přidělen MNO v Praze, jako zástupce přednosty stavebního odděl. IV./16. Tehdy byl dnem 24. 12. 1919 aktivován v hodnosti mjr. (povýšen 1. 6. 1919) jako důstojník z povolání. Od 5. 2.

1920      do 30. 4. 1921 konal službu u p. pl. 21 v Čáslavi, kde prošel funkcemi zástupce vel. pluku, zatímního vel. pluku a II. plukovního pobočníka. Poté byl ustanoven prvním pobočníkem ministra národní obrany (gen. Otakar Husák) a v tomto přidělení působil až do 22. 7. 1921. V době od 15. 6. do 1. 8. 1921 absolvoval informační kurs při škole generálního štábu v Praze a dnem 11. 11. 1921 se stal na dva roky posluchačem Vysoké školy válečné v Paříži. Po jejím skončení a návratu do Prahy byl dnem

1. 9. 1923 přeložen v hodnosti pplk. (povýšen 21. 12. 1922) do skupiny důstojníků gšt. a zároveň byl přidělen k MNO - hl. št. v Praze. Zde zpočátku působil v operačním odděl., avšak 15. 10. 1923 byl přidělen k 1. odděl. a dnem 1. 1. 1924 byl ustanoven jeho přednostou. V této funkci se 1. 5. 1928 dočkal povýšení na plk. Od 28. 2. 1929 do 29. 9. 1931 vykonával funkci II. zástupce náčelníka hl. št. a dnem 20. 7. 1929 byl


povýšen na brig.gen. V době 30. 9. 1931 do 29. 11. 1933 velel 2. p. brig. v Chomutově, avšak funkci po řadu měsíců nevykonával, neboť od 30. 1. 1932 do 17. 7. 1933 působil dlouhodobě v zahraničí jako stálý člen čs. delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě. Od 30. 11. 1933 do 14. 11. 1935 velel 3. div. v Litoměřicích a poté se stal velitelem V. sboru v Trenčíně (od 1. 1. 1936 jako div.gen.). Tuto funkci vykonával i za branné pohotovosti státu, a to až do 30. 9. 1938, kdy byl povolán do Prahy, aby zastupoval arm.gen. Jana Syrového v úřadu ministra národní obrany. Od 1. 12. 1938 do 26. 4. 1939 byl ministrem dopravy v Beranově vládě, jež se 16. 3. 1939 změnila na vládu Protektorátu Čechy a Morava. Dnem 27. 4. 1939 byl jmenován minister¬ským předsedou protektorátní vlády.

Od počátku okupace patřil společně s arm.gen. Josefem Bílým mezi nejvýznamnější zakladatele ON. Napojen byl i na PÚ, ÚVOD a PVVZ. Udržoval kontakty i s voj. odbojovou organizací Flora na Slovensku. Po celou dobu působení ve funkci ministerského předsedy byl v neustálém spojení s dr. E. Benešem, a to až do svého zatčení. Na předsednictvu vlády si vytvořil vlastní „vojenský štáb“ v jehož čele stál plk.gšt. František Havel a z jeho iniciativy vznikla i zprav. organizace tiskových referentů řízená přímo z předsednictva ministerské rady dr. Zdeňkem Schmoranzem. Inicioval zřízení zpravodajských sítí ve všech významných organizacích protektorátního politického života - včetně fašistických.[1]Nemalými finančními částkami se podílel na financování odboje i na podpoře rodin perzekvovaných. V den Heydrichova příchodu do Prahy - 27. 9. 1941 - byl zatčen gestapem v Černínském paláci na Hradčanech a v následujících dvou dnech vyslýchán v Petschkově paláci. Nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Na základě předchozích poznatků a tohoto výslechu vypracovalo gestapo obžalobu, na jejímž základě byl gen. Eliáš v soudním procesu, který se konal 1. 10. 1941 v budově Petschkova paláce (za předsednictví prezidenta berlínského Volksgerichtu Otto Thieracka), odsouzen za zločiny velezrady, zemězrady a podporování nepřítele k trestu smrti. Vykonání rozsudku bylo odloženo a gen. Eliáš byl vězněn jako „rukojmí“ v Pankrácké věznici.

Situace se radikálně změnila po atentátu na R. Heydricha. Dne 19. června 1942 večer byl gen. Eliáš na přímý rozkaz Heinricha Himmlera odvezen na střelnici v Praze-Kobylisích a zastřelen. Stal se tak jediným předsedou vlády okupované země, kterého Němci popravili. Po osvobození ČSR byl gen. Eliáš posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála.    



Jedna z prvních obětí „druhé heydrichiády“. Jedinečný případ zastřelení ministerského předsedy v okupované Němci Evropě.

„Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine,“ popisoval své pocity, když se rozhodoval o tom, zda na sklonku dubna 1939 přijme roli předsedy vlády protektorátu Böhmen und Mähren.

Z této pozice pak Alois Eliáš zdržoval nástup kolaborantů do vedoucích funkcí a podílel se na budování vojenské odbojové organizace Obrana národa. Když se dvojí život generála Aloise Eliáše provalil, odsoudili ho k trestu smrti. Bylo to osobní přání Heydricha.

Protektorátní tisk dne 27. září 1941 uveřejnil Výnos o vyhlášení výjimečného civilního stavu. Následujícího dne otiskly noviny úřední zprávu ČTK: „Ministerský předseda Eliáš zatčen. Z nařízení zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera gen. Heydricha byl ministerský předseda autonomní protektorátní vlády Ing. Eliáš zatčen pro velezradu a zemězradu a odevzdán lidovému soudu Německé říše k vynesení rozsudku. Zastupující říšský protektor zbavil současně zatčeného jeho úřadu jako ministerského předsedy protektorátní vlády.“

Soudní přelíčení bylo stanoveno na středu 1. října 1941. Ještě týž den ve 13.43 hod. přečetl předseda soudu rozsudek – trest smrti. Výkon trestu byl odložen na dobu pro okupanty vhodnější. Došlo k tomu teprve 19. června 1942, den poté, co v kryptě a na kůru pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze svedlo svůj poslední boj sedm parašutistů. Mezi nimi tři členové výsadku Anthropoid, kteří vykonali rozsudek odboje nad katem českého národa Heydrichem. Téhož dne byl přiveden v podvečer před popravčí četu na kobyliské střelnici z pankrácké věznice generál Alois Eliáš. S parašutisty padl za společnou věc.

Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 v Praze na Královských Vinohradech ve skromných poměrech. Otec pracoval jako krejčovský pomocník. Přesto syn vystudoval reálku a v letech 1901–1908 Vysoké učení technické. V roce 1911 složil státní inženýrsko-zeměměřičskou zkoušku a několik let působil jako civilní geometr v různých částech Rakouska-Uherska. V roce 1913 vykonal vojenskou službu u 28. pluku v Praze a po vyhlášení války Srbsku narukoval 28. července u téhož pluku, který byl vzápětí odvelen na východní frontu. Byl mezi prvními, kdo po několika dnech (31. srpna 1913) dezertovali. V dubnu následujícího roku přešel do ruského zajetí celý 28. pluk. Císař František Josef vydal prohlášení, ve kterém oznámil „svým národům, že s bolestí nařizuje, aby tento pluk byl pro zbabělost před nepřítelem a velezradu vyškrtnut z jeho vojska“. V této době geometr A. Eliáš pracoval jako vojenský technický úředník ruské vlády na stavbě železnic na horním toku řeky Ob a na jaře 1916 na železniční trati do Markary na Kavkaze. Zde se dověděl o formování legií a 28. srpna 1917 se přihlásil v náborovém středisku Kajnsku. Po absolvování kursu v Borispolu byl zařazen do zvláštního útvaru, který pod vedením kpt. Petra Husáka odjel na západní frontu. Sibiřskou anabázi tak neprožil. Do Francie dorazil v listopadu. Po absolvování důstojnické školy a dalšího vojenského výcviku v městečku Cognacu byl koncem února následujícího roku v hodnosti podporučíka přidělen k 21. československému střeleckému pluku jako pobočník velitele 1. praporu. Po povýšení na poručíka už jako velitel praporu prodělal na samém konci války těžké boje u Terronu a na řece Aine východně od Vouziéres. Do vlasti se vrátil jako štábní kapitán, vyznamenán Řádem čestné legie, Francouzským válečným křížem se stříbrnou hvězdou a Pamětní medailí účastníků Velké války.

Po návratu domů se Eliáš podílel na bojových operacích o Těšínsko a zejména o Slovensko. Po skončení bojů v roce 1919 se rozhodl setrvat v nově se tvořící československé armádě, kde bylo zapotřebí důstojníků prověřených v legiích, v hodnosti majora pěchoty. Po krátkém působení v Čáslavi jako velitel 21. pěšího pluku jej generál Husák, který řídil ministerstvo obrany, povolal za svého pobočníka. V listopadu 1921 byl Eliáš vyslán na francouzskou válečnou školu. Po jejím absolvování působil v operačním oddělení hlavního štábu ministerstva obrany (do roku 1929) a v únoru 1932 byl jmenován druhým zástupcem náčelníka hlavního štábu. Poté necelý měsíc velel 2. pěší brigádě v Chomutově, načež byl jmenován stálým členem československé delegace na světové konferenci v Ženevě. V diplomatické činnosti se seznámil důvěrněji s ministrem zahraničí Edvardem Benešem, s nímž sdílel obavy z neúspěchu konference a z nebezpečí nového válečného konfliktu. Zde také poznal čs. zástupce Společnosti národů Arnošta Heidricha, se kterým v době Benešovy nepřítomnosti v Ženevě vedl politickou agendu naší delegace. Mezi řadou zahraničních diplomatů, politiků a vojáků se poznal s členem německé delegace von Neurathem, příštím říšským protektorem.

Po návratu z Ženevy v polovině roku 1933 následovala služba v severním pohraničí (Chomutov, Litoměřice), kde nacistická pátá kolona začala vyvolávat rozbroje a neklid. Koncem roku 1936, už jako divizní generál, byl jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. Zde pochopil narůstající problémy luďáckého separatismu a vážnost jeho nebezpečí pro jednotu Československa. V Trenčíně zastihly Eliáše události roku 1938. V době Mnichova patřil Alois Eliáš ke skupině generálů, kteří byli připraveni bojovat. Po přijetí mnichovského diktátu, odstoupení pohraničí a abdikaci prezidenta Beneše povolal gen. Jan Syrový Eliáše do Prahy, aby mu pomohl v úřadě předsedy vlády. Pověřil jej funkcí svého náměstka v řízení ministerstva obrany. To přivedlo generála Eliáše k příští vládní funkci. Nový ministerský předseda Rudolf Beran nabídl Eliášovi řízení ministerstva dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafu. V této podobě měl resort mimořádný význam pro udržení fungujícího státního útvaru, okleštěného mnichovskou dohodou.

Přestože se systém parlamentní demokracie hroutil pod tlakem politické pravice, stejně jako soudržnost se Slovenskem, generál Eliáš se příliš nerozmýšlel a v nezáviděníhodné době ministerskou funkci přijal. Jednota nově vzniklého Česko-Slovenska začínala být vážně ohrožena. Poměrně málo je známá úloha generála Eliáše v rozhodném řešení této situace. Stupňující se požadavky slovenských extrémistů na vytvoření autonomní vlády a ustavení Slovenského sněmu hrozily s víceméně otevřenou podporou nacistů (návštěva slovenských politiků včetně Tisa v Berlíně, Mnichově i ve Vídni) odtržením Slovenska. Zejména ozbrojené formace Hlinkovy gardy, projevující totalitární ambice, vyvolávaly nebezpečí státního převratu. Eliáš svolal 12. února 1939 přísně tajnou schůzku v Unhošti u Prahy se svými nejbližšími spolupracovníky (Jiří Havelka, Vlastimil Šádek, Vladislav Klumpar, Ladislav Feierabend, Hubert Masařík). O průběhu schůzky se zachovalo několik zpráv. Podle ministra zemědělství Feierabenda považoval Eliáš situaci na Slovensku dle informací zpravodajců za natolik závažnou, že vyžadovala změnu slovenské autonomní vlády dr. Tisa. Autonomní vláda byla součástí centrální vlády pražské a prezident Emil Hácha měl právo slovenskou vládu odvolat.

Jak se odtrhne Slovensko

Generál Eliáš podrobně referoval o nutnosti vojenského zásahu pro zajištění jednoty státního celku. Připustil, že reálnou odpovědí na tento krok může být vojenská akce ze strany Německa, ale byl přesvědčen, že rozpad státu způsobený vnější silou by byl z mezinárodněpolitického hlediska přijatelnější než rozpad vnitřní povahy. Pokud by dr. Tiso měl nadále zůstat ve vládě, argumentoval Eliáš, budou radikálové v Hlinkově lidové straně usilovat všemi prostředky o vyhlášení samostatnosti a na jakýkoliv zákrok bude pozdě. Po delší debatě účastníci setkání vyslovili souhlas. O rozboru situace byl informován prezident i ministerský předseda Rudolf Beran. A rovněž nepřítomní ministři František Chvalkovský a gen. Jan Syrový.

K vojenskému zásahu došlo v noci z 9. na 10. březen 1939. Na Slovensku byl vyhlášen výjimečný stav, armádní jednotky obsadily ústřední sídlo Hlinkovy gardy a některá strategická místa. Policie internovala několik desítek radikálů HLS, mj. Vojtěcha Tuku a Alexandra Macha, předseda autonomní vlády dr. Tiso strávil noc izolován v jezuitském klášteře. Armáda obsadila nádražní stanice na hlavních spojích, v ulicích se objevily vojenské a policejní hlídky, na centrálních křižovatkách i obrněné vozy. Vojáci i policie dostali nicméně striktní příkaz nepoužít zbraně. Po vojenské stránce proběhla akce bez problémů, ani ozbrojené složky Hlinkovy gardy se nepokusily o odpor. K vážnějšímu incidentu došlo pouze v Prešově. Dramatická výzva politického představitele Hlinkovy gardy Ferdinanda Ďurčanského k odporu, pronesená z vídeňského rozhlasu, zůstala bez odezvy.

Napjatou politickou situaci poněkud zklidnil půlnoční projev Karola Sidora, místopředsedy pražské centrální vlády. Po jednání K. Sidora a Martina Sokola, umírněných činitelů HLS v Praze, jmenoval prezident Hácha novou vládu v čele s Karolem Sidorem. Armádní jednotky ještě během noci vyklidily Bratislavu a stáhly se k zajištění přístupových cest k městu. Během dvou dnů se situace uklidnila natolik, že se zdálo, že akce splnila úkol. Ve skutečnosti pouze urychlila spád dalšího vývoje.

Beranova vláda mohla působit po okupaci jen po přechodnou dobu. Vládu bylo nutné reorganizovat. Největším problémem byla funkce předsedy. Byl to šéf kanceláře prezidenta Háchy dr. Jiří Havelka, který navrhl Eliášovu kandidaturu. Jeho schopnosti a povahové vlastnosti mu přinesly autoritu u většiny politiků. Ani Neurath, který, jak víme, se znal s generálem Eliášem z Ženevy, zřejmě po konzultaci v Berlíně nic nenamítal. Nacisté potřebovali někoho, kdo měl důvěru občanů a zároveň uklidňoval mezinárodní veřejnost. Eliášovo legionářství a činnost za první republiky se rozhodli tolerovat. Jediný K. H. Frank, mezitím jmenovaný šéfem útvaru SS a policie v protektorátu, Eliášovi od začátku nedůvěřoval. Právem. Generál zůstal vlastencem a československým vojákem, i když 27. dubna 1939 převzal úděl ministerského předsedy protektorátu.

Pouze několika zasvěcencům bylo známo, že generál Eliáš přebírá funkci jako člen „rady starších“ odbojové organizace Obrana národa, kterou s generály Josefem Bílým, Sergejem Vojcechovským a Hugem Vojtou založili v březnu. Šlo o největší ilegální vojenskou organizaci druhého odboje. Funkci převzal s plným vědomím nebezpečí, které mu hrozilo ze strany okupantů, a s rizikem nepochopení ze strany těch, kdož neznali okolnosti. Obvyklá konstatování, že Eliáš s odbojem spolupracoval, jsou nepřesná. Zatímco podepisoval či přednášel nezbytné projevy loajality, organizoval odboj. Jedno oddělení svého úřadu umístil do boční části Fürstenberského paláce – ve skutečnosti představovalo tajný vojenský štáb ON, řízený gen. Františkem Havlem. Mezi členy patřil zejména zkušený zpravodajec a významný představitel odboje pplk. František Hieke-Stoj.

Jinou významnou zpravodajskou složkou, která působila pod Eliášovou kontrolou, byla konspirativní síť tvořená tiskovými referenty dozorčí služby. Šlo převážně o zpravodajské důstojníky bývalé armády. Byla sice ustavena ještě Beranovou vládou, ale v konspirativní odbojovou složku byla přetvořena za vlády Eliášovy. V jejím čele stál Eliášův přímý podřízený gen. Zdeněk Schmoranz. Každý z referentů měl v okrese, kde působil, vytvořenou vlastní zpravodajskou síť. Kódované zprávy dostával ministerský předseda, velící důstojníci domácího odboje a političtí činitelé v zahraničí. Vzhledem k tomu, že Z. Schmoranz byl současně ředitelem ČTK, bylo možné pro předávání informací do zahraničí používat i tiskových agentur, zejména francouzskou agenturu HAVAS. V srpnu se sešel Eliáš se Schmoranzem, aby projednali psychologickou taktiku dalšího působení. Základní směrnice zněla: nevzdávat věc Československé republiky, neponechávat věc osvobození jiným a nikdy neklesat na mysli. Gestapo odhalilo Schmoranzovu organizaci krátce poté a těžce ji narušilo. Generál Schmoranz, zatčený 25. srpna, skončil s dalšími na popravišti.

Eliáš se podílel na organizování Obrany národa rozmisťováním důstojníků rozpuštěné armády do civilní správy v místech, kde to bylo žádoucí. Tak v součinnosti s členem vlády Dominikem Čiperou, generálním ředitelem zlínského Baťova koncernu, bylo na exponovaná místa Baťových závodů ve Zlíně, do baťovských průmyslových škol, internátů Baťovy školy práce i správních úřadů města Zlína, jehož byl D. Čipera starostou, přemístěno několik desítek demobilizovaných důstojníků, vesměs členů Obrany národa. Šlo mj. o generála Otakara Zahálku, pozdějšího velitele této organizace.

Odboj a nucená loajalita

Vlastní zpravodajskou síť, vytvořenou vzhledem ke specifickým problémům slováckého regionu, měl Eliáš na jihovýchodní Moravě. V tomto etnickém prostředí vznikla živná půda pro separatistický nacionalismus, rozvíjející se paralelně se slovenským luďáckým expanzionismem, ale též pro fašizující nálady. Zde zajišťoval zpravodajskou službu pro vládní místa, prezidentskou kancelář a úřad předsedy vlády generál Josef Šnejdárek. Po odchodu do emigrace pověřuje Šnejdárek svého spolupracovníka z Moravsko-slovenské společnosti učitele Josefa Vávru, pozdějšího člena výkonného štábu 1. čs. brigády Jana Žižky, infiltrací do nově vzniklého regionálního spolku Národopisné Moravy, kde se soustřeďovaly protichůdné politické směry. Hlavním úkolem bylo brzdit fašizující tendence a udržet spolek pod kontrolou vlády a Národního souručenství. Situace v regionu byla natolik vážná, že si vyžádala v roce 1940 osobní Eliášovu návštěvu. Vávrova mimořádně náročná, zpočátku úspěšná činnost byla v průběhu let 1940–1941 oslabena, když se dostal do rozporů s představenstvem spolku. Vávra ztratil postavení nejen v Národopisné Moravě, ale byl nacisty odvolán i z veřejné funkce osvětového referenta a zbaven místa učitele.

Generál Eliáš byl v kontaktu s dalšími významnými organizacemi domácího odboje, jako byly Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Obec sokolská v odboji, a nakonec, byť jen krátce, i s organizací ÚVOD, která sjednocovala činnost nejdůležitějších odbojových organizací. A výjimečně i s vojenskou skupinou Tří králů.

Mimořádný význam mělo rádiové spojení a součinnost s exilovou reprezentací a dr. Benešem. Tak bylo možné koordinovat činnost. Zachoval se o tom dostatek archivních dokumentů, mj. i závažné osobní vzkazy obou politiků. Týkaly se zejména setrvání dr. Emila Háchy a generála Eliáše ve funkcích a hranice jejich nucené loajality k okupantům. Ve spojení s odbojem a se zahraniční emigrací byla Eliášova činnost v okupované Evropě zcela výjimečná.

Jakkoliv těžiště Eliášovy činnosti spočívalo nepochybně v aktivní účasti na organizování odboje, nemohl zanedbávat nepříjemné povinnosti plynoucí z funkce předsedy vlády. Co značně ztěžovalo Eliášovu již beztoho obtížnou situaci, bylo, že partnerem při úředních jednáních byl K. H. Frank, zatímco Neurath zvolil kontakt s Emilem Háchou. Příležitostné setkání s říšským protektorem bylo pro Eliáše spíše určitou úlevou (hovořili francouzsky).

Studentské demonstrace 28. října 1939 přerostly ve srážky s okupační mocí, které se opakovaly při pohřbu Jana Opletala 17. listopadu 1939. Následovalo uzavření vysokých škol, zatčení tisícovky studentů a poprava devíti studentských představitelů. Generál Eliáš požádal Háchu, aby zakročil u Neuratha a spolu s ministrem Havelkou a ministrem vnitra Ježkem vypracovali zprávu, která prokazovala, že střety s mocí byly vyprovokovány z německé strany. Předseda vlády požádal protektora Neuratha o vysvětlení, proč byly popravy provedeny bez soudu, v tzv. „zvláštním řízení“ (Sonderbehandlung). Dostalo se mu odpovědi, že Němci považovali demonstrace studentů za schvalování zahraničního odboje. Po vládě požadovali, aby se od zahraniční odbojové akce distancovala...

Generál Eliáš byl delší dobu vyšetřován v Petschkově paláci, poté umístěn v policejní věznici SS v sanatoriu v Podolí a nakonec po vynesení rozsudku vězněn na Pankráci. Jedenáctistránkovým obžalovacím spisem, vypracovaným velmi ledabyle, byl usvědčován ze spolupráce s odbojem, z podpory rodin zatčených nepřátel Říše a emigrantů a z různých výroků Říši nepřátelských, z činnosti směřující k obnově Československé republiky. Rozsudek byl vynesen 1. října 1941. Z odůvodnění, které se opíralo pouze o svědectví zatčených, bylo zřejmé, že o generálově skutečné odbojové činnosti se gestapo mnoho nedovědělo. Výkon rozsudku byl odložen. Prezidentu Háchovi slouží ke cti, že požádal Hitlera o změnu trestu smrti na doživotí, ale na tajný vzkaz prezidenta Beneše, aby odstoupil, už nereagoval. Ani na opakovanou výzvu. Kontakt protektorátní vlády s čs. emigrací skončil.

Význam osobnosti generála Aloise Eliáše zhodnotil Jan Masaryk v projevu z Londýna po zprávě o jeho popravě: jeho jméno zařadil po bok generálů Josefa Bílého a Huga Vojty jako představitelů odboje. Zasloužených nejvyšších poct se mu dostalo až v obnovené demokracii. Dluh by měla ještě splatit historiografie.

Článek není kompletní, bude upraven.

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1918, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, L’Ordre National de la Legion d‘Honneur - Chevalier, Croix de Guerre avec palme,

Alois Elias Langhans.jpg

Médaille Commémorative Française de la Grande Guerre, Le Médaille de Verdun, Orden Svetog Save III. reda, Ordinul Steaua României eu spade in gradul Comandor cu paglica de Virtute Militara, Polonia Restituta, Československý válečný kříž 1939 in memoriam, Československý vojenský řád bílého lva Za vítězství in memoriam.


Zdroje: Vojenské osobnosti odboje 1939-1945, Wikipedie, Archiv VOS,*Lubomír Boháč (1926) je historik a publicista/Listy

Ioannis Sideropulos

  1. Také Národní souručenství, Vlajka,Národopisná Morava aj.