Oleg Svátek

Oleg Svátek

* 3. února 1888 Domoradice  - † 11.října 1941 Praha

Československý legionář, voják a odbojář.

Narodil se jako syn řídícího učitele v Domoradicích u Vysokého Mýta, Františka Svátka a jeho manželky Juliány, rozené Hanzlíkové, a v letech. 1899-1903 studoval na vysokomýtském gymnáziu. I on musel muže v uniformách potkávat prakticky každodenně a možná právě to ho přimělo ke vstupu na vídeňskou Kadetní zeměbraneckou školu. Její čtyři ročníky absolvoval v letech 1903-1907 s velmi dobrým prospěchem a poté ho osud zavál do nejvýchodnější části monarchie - haličského Rzeszówa. Počátky jeho vojenské dráhy v rakousko- -uherské armádě byly totiž až do vypuknutí první světové války spojeny s tam dislokovaným c. a k. zeměbraneckým pěším plukem č. 17. Umístění pluku, jenž byl doplňován z teritoria doplňovacích okresních velitelství Rzeszów, Jaroslavy, Sanok a Tarnow, odpovídalo i jeho národnostní složení. Z 93 % byl totiž tvořen vojáky polské národnosti. Jak se v tomto prostředí cítil mladý důstojnický zástupce pocházející z východních Čech, lze jen stěží odhadnout. Své vojenské povinnosti si však plnil bezesporu na výbornou. Od velitele čety se totiž postupně vypracoval přes praporního až k plukovnímu pobočníkovi, 8. listopadu 1908 byl povýšen na poručíka a 1. listopadu 1913 dosáhl hodnosti nadporučíka. Klidnou mírovou službu v rzesówské posádce však měly zanedlouho vystřídat frontové zákopy...

Bezprostředně po vypuknutí první světové války byl Josef Svátek se svým plukem již 8. srpna 1914 odeslán na ruskou frontu. Avšak stejně tak rychle, jak byl do boje nasazen, pro něj i válka rychle skončila. Již 2. září 1914 byl totiž raněn a padl do ruského zajetí. V jednom ze sibiřských zajateckých táborů pak prožil následující dva roky života, a to přesto, že se již 15. srpna 1915 přihlásil do čs. legií. Trvalo však prakticky na den přesně ještě celý jeden rok, než byl 14. srpna 1916 zařazen jako střelec do záložního praporu Československé střelecké brigády v Kyjevě. U této jednotky a později u 5. čs. střeleckého pluku působil poté až do 1. listopadu 1917 jako člen formační komise (od 5. května 1917 již v hodnosti kapitána). Následně byl přemístěn k 6. čs. střeleckému pluku do Borispolu, kde nejdříve zastával funkci pobočníka velitele pluku, následně velitele praporu, pomocníka velitele pluku, až byl nakonec 1. září 1918 ustanoven velitelem pluku. Nedlouho před tím byl dnem 27. srpna 1918 Bachmačská povýšen do hodnosti podplukovníka (v mezidobí absolvoval pamětní medaile na přelomu let 1917-1918 kurz pro velitele rot a praporů v Pirjatině). Se svým „Hanáckým" plukem se Josef Svátek zúčastnil jak bojů s německou armádou u Bachmače v březnu 1918, tak i krvavých srážek s bolševiky-zejména u Omska Tatarské, Kunguru, Jekatěrinburgu, Irkutsku a v Bajkalských tunelech. Poté na něj čekalo nové poslání. Jako výborný důstojník a vychovatel se 1. listopadu 1918 stal velitelem důstojnické školy Československého vojska na Rusi a tuto zodpovědnou funkci vykonával až do 17. února 1920, kdy definitivně opustil Vladivostok a odplul do vlasti.

Po návratu z krátké repatriační dovolené sice Josef Svátek od 1. dubna do 14. října 1920 působil u Ministerstva národní obrany v Praze jako přidělený důstojník operačního oddělení, avšak vzápětí se vrátil k „pedagogické profesi'1. Odjel totiž do Hranic, kde převzal funkci zástupce velitele Vojenské akademie, kterou pak vykonával déle než dva roky. Poté zamířil do školních lavic on sám. Dnem 4. listopadu 1922 se totiž stal posluchačem Válečné školy v Praze a po jejím úspěšném absolvování byl 1. září 1923 přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu a o měsíc později ustanoven náčelníkem štábu pražské 1. divize (dnem 23. února 1924 dosáhl hodnosti plukovníka). Z dochovaných hodnocení je zřejmé, že s ním byli jeho tehdejší nadřízení nadmíru spokojeni. Hodnotí ho jako velmi inteligentního, taktního a reprezentativního důstojníka, klidné, spíše uzavřené povahy. Ale byť s ním do budoucna počítali pro vyšší velitelská místa na úrovni brigády, doporučovali, aby nejprve získal rozsáhlejší praktické zkušenosti na úrovni velitele pluku. A to se také skutečně stalo.

Od 1. října 1925 až do 30. dubna 1928 zastával Josef Svátek funkci velitele pěšího pluku 3 v Kroměříži. Teprve poté byl přemístěn k 12. divizi a ustanoven velitelem 24. pěší brigády v Michalovicích. I zde zanechal velice dobrý dojem. Jak velitel 12. pěší divize generál Lev Prchala, tak i košický zemský vojenský velitel generál Josef Šnejdárek ve svých posudcích vyzdvihují Svatkovu inteligenci, smysl pro pořádek, kázeň i mimořádně dobrý vliv na podřízené. Shodně se zároveň vyslovují pro jeho další kariérní postup s tím, že ho již nyní shledávají schopným velet divizi. Nesmíme však zapomenout, že období, které plukovník Svátek strávil v čele 24. pěší brigády, pro něj bylo dobou několika významných změn jak v profesním, tak i osobním životě. Tou první bylo 16. července 1929 povýšení do hodnosti brigádního generála, druhou o půl roku později změna křestního jména z Josefa na Oleg (povolena mu byla výnosem Ministerstva vnitra z 31. ledna 1930) a tou třetí 17. června 1930 svatba a o rok později narození jediné dcery.

V závěru roku 1933 byl Oleg Svátek přemístěn z východu republiky k litoměřické 3. divizi, kde poté konal službu až do 14. října 1935 jako velitel její 6. pěší brigády v Mladé Boleslavi. Přestože přišel z Michalovců s výborným hodnocením, doplněným pochvalou zemského vojenského velitele v Košicích „za šestileté velmi úspěšné' velení 24. pěší brigádě jakož i za příkladnou a vzornou služební činnost", po příjezdu do Čech bylo pojednou všechno tak trochu jinak. Zatímco na konci roku 1934 tehdejší velitel 3. divize brigádní generál Ing. Alois Eliáš Svátka chválil a konstatoval, že je jako velitel pěší brigády velmi dobrý, náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí v březnu 1935 konstatoval: „Povaha téměř bez energie. Zdá se mi, že nemá velitelských vlastností v patřičné míře. Pro vyšší velitelství nemohu mu přiznati plnou způsobilost." Zda bylo toto hodnocení obrazem skutečných schopností generála Svátka, či šlo jen o důsledek negativních vztahů mezi oběma muži, jež snad měly kořeny v době jejich společného působení u 6. čs. střeleckého pluku na daleké Sibiři, se již dnes nedozvíme. Jisté však je, že Oleg Svátek v následujících letech projevil jak velitelské schopnosti, tak i energii v míře více než dostatečné.

O zásadní změně v profesní kariéře Olega Svátka můžeme hovořit v souvislosti s jeho přeložením na Podkarpatskou Rus. Právě s ní a její obranou v březnu 1939 je totiž jeho jméno spojováno nejčastěji. Na samém počátku tohoto období je 15. října 1935 Svátkovo jmenování zatímním velitelem 12. divize v Užhorodě. O rok později je k divizi definitivně přemístěn a k 31. prosinci 1936 zároveň ustanoven jejím velitelem (současně zastává i funkci užhorodského posádkového velitele). V té době je mu v letech 1936 a 1937 přiznána „dobrá" kvalifikace s tím, že jeho přímí nadřízení navrhují její změnu na „velmi dobrou". Opět však zasahuje generál Ludvík Krejčí, jenž k poslednímu hodnocení 7. března 1938 připisuje: „Mam dojem, že se ve velení divize slibně upevňuje. Přesto si ponechávám pro letošek rezervu v zaujetí stanoviska k stupni kvalifikace velmi dobrá a způsobilosti pro zástupce velitele sboru."

Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 zastával Oleg Svátek v rámci svého mobilizačního zařazení funkci velitele Hraniční oblasti 42 v Užhorodě. Po vídeňské arbitráži, kdy byla pokořenému Československu odebrána na úkor Maďarského království značná část pohraničního území na jihu Slovenska a Pod-karpatské Rusi, stál i nadále v čele 12. divize, jejíž velitelství se však z okupovaného Užhorodu přesunulo do Svaljavy. V té době měl Oleg Svátek před sebou, aniž to ovšem tušil, jedny z nejdramatičtějších okamžiků své dosavadní vojenské kariéry. Dne 14. března 1939 brzo ráno zahájily maďarské jednotky útok na stále ještě svrchované území ČSR. Armáda ani na okamžik nezaváhala a postavila se agresorovi na tvrdý odpor. Téhož dne však došlo k vyhlášení samostatnosti Slovenska a Svátkovy jednotky tím byly odříznuty od Čech a Moravy, které byly následujícího dne obsazeny německou armádou. Situace na Podkarpatské Rusi se mezitím dále zkomplikovala povstáním místních ukrajinských nacionalistů i teroristickými akcemi polských diverzantů organizovanými 2. oddělením polského Hlavního štábu.

Při oslavách 20. výročí bojů u Bachmače se v březnu 1938 v Olomouci setkali bývalí velitelé a příslušníci štábu 6. čs. střeleckého pluku v čele s tehdejším náčelníkem Hlavního štábu generálem Ludvíkem Krejčím (sedící pátý zleva). Oleg Svátek je na fotografii zachycen po jeho levici.

Českoslovenští vojáci tak byli spolu s příslušníky policie, četnictva a finanční stráže vystaveni útokům prakticky ze všech stran. Zodpovědnost za další vývoj situace přitom ležela plně na bedrech Olega Svátka. Ten ani v takto složité situaci nepodlehl panice a svým rozhodným vystupováním a jasnými rozkazy organizoval nejen boj, ale i postupné stažení čs. sil na Slovensko a do Rumunska. S výjimkou menšího ozbrojeného konfliktu v Místku je tento střet o Podkarpatskou Rus jediným bojovým vystoupením čs. armády z března 1939. A na tom, že nakonec skončil úspěšně, měl zásadní podíl právě neohrožený velitel 12. divize.

Po příjezdu do protektorátu sice Oleg Svátek krátce působil na Ministerstvu národní obrany v likvidaci, avšak současně navazoval i potřebné kontakty se spolehlivými důstojníky. Společně s plk.gšt. Josefem Malým, plk.gšt. Janem Heřmanem, pplk.gšt. Stanislavem Suledrem a několika dalšími důstojníky začal podle pokynů Ústředního vedení Obrany národa budovat své vlastní velitelství s podřízenými rámcovými jednotkami. Podílel se i na obstarávání zbraní a střeliva a jejich bezpečném ukrývaní do předem připravených skrýší. V závěru roku 1939 vstoupil do kontaktu s divizním generálem Bedřichem Homolou, který začal právě tehdy vytvářet zvláštní Oblastní velitelství ON Velká Praha a skupinu generála Svátka do něj začlenil jako Krajské velitelství ON Praha- -jihozápad. Bylo to však právě Svátkovo velitelství, které díky lepší konspiraci přežilo takřka nedotčeno velkou vlnu zatýkání gestapa na přelomu let 1939 až 1940, jež prakticky smetla desítky nejvyšších představitelů Obrany národa.

Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí IV., Archiv VOS