Stanislav Suledr
* 17. 5. 1897 Kamenný Most, okr. Kladno - † 30. 7. 1945 Praha
Čs.voják a odbojář.
Narodil se v rodině rolníka Matěje a jeho manželky Anny, roz. Hanzlíkové. V letech 1909-1915 studoval na české reálce v Lounech, kde složil 8. 10. 1915 maturitní zkoušku. Vojenskou službu nastoupil prakticky již 15. 10. 1915, kdy se ohlásil ve vojenské nemocnici v Praze na Pohořelci. Odtud byl 10. 12. 1915 odeslán c. k. pluku tyrolských císařských myslivců č. 3, kde jej začlenili do oddílu jednoročních dobrovolníků s nimiž prodělal základní výcvik. Dnem 2. 3. 1916 byl přeložen k c. k. pěšímu pluku č. 28 v Szegedu, kde se konečně podrobil odvodnímu řízení a již 12. 3. 1916 odešel na frontu. Zde bojoval jako velitel družstva, později zástupce velitele čety, až do konce roku 1916. V termínu od 1. 2. do 20. 5. 1917 absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze v Murzzuschlagu. Od 1. 6. 1917 bojoval jako kadet aspirant a velitel čety na italské frontě, kde padl 1. 8. 1918 do italského zajetí. Ihned se přihlásil do čs. legií v Itálii a od 23. 8. do 10. 9. 1918 byl velitelem čety dobrovolníků v Avezzanu a Folignu. Dnem 20. 9. 1918 nastoupil službu u 34. čs. střeleckého pluku a zúčastnil se ve funkci velitele čety bojů v prostoru Doss Alto. V prosinci 1918 se spolu se svým plukem vrátil v hodnosti por. (povýšen 1. 9. 1918) italských legií do vlasti.
Vzápětí se zapojil jako velitel kulometné čety do bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku. Dnem 1. 9. 1919 se stal frekventantem II. kursu ve vojenské instrukční škole v Milovicích a po jejím úspěšném ukončení byl 1. 1. 1920 zařazen k Vojenskému učilišti pro pěší vojsko v Milovicích. Zde působil až do 31. 7. 1926, nejdříve jako instruktor (dnem 1. 11. 1921 v hodnosti kpt.), od 1. 10. 1922 pak jako pobočník velitele učiliště. Mezitím absolvoval v milovické posádce v letech 1923-1924 ekvitační kurs pro důstojníky pěchoty. Dnem 1. 8. 1926 byl přidělen k pražskému p. pl. 28, ovšem s určením pro Instrukční prapor v Milovicích. U II. praporu „osmadvacátníků“ dislokovaném v Milovicích konal službu jen velice krátce, a to ve dnech 1. 3.-31. 10. 1927, kdy byl velitelem 5. /28. pěší roty. Jinak působil jako velitel čety a později velitel poddůstojnické školy výhradně u Instrukčního praporu. K tomuto útvaru byl také 14. 9. 1928 přemístěn a po celý další rok u něj konal službu jako velitel čety, zástupce velitele roty a velitel poddůstojnické školy. Dnem 19. 9. 1929 byl dodatečně povolán do I. ročníku Válečné školy a následně vyslán do Itálie, kde od 1. 10. 1929 do července 1932 absolvoval s výtečným prospěchem I.-III. ročník italské Válečné školy v Turíně. Po návratu do Československa byl dnem 31. 7. 1932 přeložen v hodnosti škpt. (povýšen již 1. 4. 1929) do skupiny důstojníků generálního štábu a 1. 10. 1932 nastoupil službu u velitelství 1. divize v Praze. Zde nejdříve působil jako přidělený důstojník 1. oddělení, od 1. 1. 1933 jako přednosta 2. oddělení štábu divize, a to až do 30. 9. 1934, kdy byl přemístěn k pražské Vysoké škole válečné (od 1. 7. 1934 v hodnosti mjr.). Zde konal službu až do 4. 5. 1938 jako profesor všeobecné taktiky (1. 1. 1938 se dočkal povýšení na pplk.). Dnem 5. 5. 1938 byl dočasně přidělen k 3. oddělení štábu velitelství III. sboru v Brně. Přidělení mělo skončit 26. 9. 1938, avšak v důsledku vyhlášení mobilizace byl jeho návrat k VŠV zrušen. Namísto toho převzal funkci náčelníka štábu 19. divize v Třebíči. Po demobilizaci se již k VŠV nevrátil a konal až do 30. 1. 1939 službu jako přidělený důstojník generálního štábu u velitelství VI. sboru ve Spišské Nové Vsi. Dnem 31. 1. 1939 byl trvale přidělen ke Generálnímu ředitelství stavby dálnic v Praze. Zde působil i po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, a to až do roku 1941, kdy odešel do výslužby. Poté byl až do svého zatčení zaměstnán jako úředník u pražské firmy Primagro.
Do odboje se zapojil jako příslušník štábu Krajského velitelství Obrany národa Praha - jihovýchod, v jehož čele stál brig.gen. Oleg Svátek. Kromě něj velice úzce spolupracoval i s jeho zástupcem plk.gšt. Josefem Malým. Od samého počátku okupace byl rovněž v úzkém styku s kpt.gšt. Rudolfem Svačinou a por.jezd. Quido Kotiarou. Po rozsáhlém zatýkání na přelomu léta a podzimu 1941, jemuž padli za oběť i generál Svátek a plukovník Malý, zůstal na svobodě jen šťastnou shodou náhod a především díky svým přátelům, kteří jej při brutálních výsleších gestapa neprozradili. Přes zdrcující dojem, jenž v něm bezesporu musela zanechat jejich poprava 1. 10. 1941, na činnost v odboji nerezignoval. Již počátkem roku 1942 převzal funkci náčelníka štábu brig.gen. Zdeňka Nováka, který se stal po zatčení div.gen. Bedřicha Homoly novým vrchním velitelem ON. Po jeho boku stál jak v době nejhoršího nacistického teroru rozpoutaného Němci po atentátu na Reinharda Heydricha, tak i v následujících dvou letech, kdy jen s největším vypětím sil organizačně stmelovali vojenský odboj postižený rozsáhlým německým vražděním. V důsledku masového nasazení konfidentů se však gestapo dostalo na jaře 1944 na jejich stopu. Pplk. Suledr byl zatčen 1. 6. 1944. Takřka celé dva měsíce poté byl vězněn přímo v budově Petschkova paláce, kde byl krutě vyslýchán. Odtud byl 24. 7. 1944 odeslán do pankrácké věznice, kde byl držen až do 7. 2. 1945, kdy byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Zde se dožil osvobození a 7. 5. 1945 se ve zuboženém stavu vrátil domů (vážil 45 kg!). Druhého dne byl převezen do vinohradské nemocnice, kde 30. 7. 1945 přes veškerou péči lékařů podlehl skvrnitému tyfu, jímž se v Terezíně nakazil. V roce 1947 byl posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka gšt.
Zdroj: Vojenské osobnosti Československého odboje 1939-1945