Hans Georg Dehmel

*28.září 1896 Vratislav - ?

Německý zpravodajský a letecký důstojník. V roce 1945 velitel části Komando Meldgebiet Prague.

Otec se jmenoval Max Dehmel a byl učitelem na obecné škole, zemřel v roce 1942. Matka Hilda rozená Langerové, byla dcerou soukromého rolníka ze Strigau(Střihom) v Dolním Slezsku, zemřela v roce 1919. Měl dva mladší sourozence, bratr Ernst byl zubním lékařem v Brandenburgu a sestra Margareta byla sestrou Červeného kříže. Rodina byla evangelického vyznání augšpurského směru.

Po absolvování obecné školy ve Vratislavi a gymnáziu ve Střihomi (Strigau) , maturoval na podzim v . roce 1915 jako vojín na dovolené. V srpnu 1914 vstoupil jako rekrut do náhradního praporu pěšího pluku 154. v Jauer(Jawor)ve Slezsku. V říjnu 1914 byl přiřazen k 9 rotě tohoto pluku a přesunut na západní frontu k Verdenu.  Z devátou slezskou divizí se zúčastnil mnoha bitev na francouzské frontě  např. Fort Douamont, Vaux, Chemin des Dam a na Sommě. Byl vícekrát raněn a povýšen na záložního poručíka. v roce 1918 byl velitelem roty. Před demobilizací v r. 1919 působil se 6. mysliveckým praporem při ostraze polsko-německých hranic. Od demobilizace až do roku 1937 údajně neměl kontakt s jakoukoli vojenskou organizací.

Po opuštění armády se  živil příležitostnou prací jako důlní dělník, prodavač, domácí učitel a studoval přitom na univerzitě ve Vratislavi a později v Insbrucku. Jeho obory byla sociologie, národní hospodářství a pedagogika. Podle vlastních slov se neúčastnil politických rozmíšek v období Kappova či Hitlerova puče, plebiscitních bojů v Horním Slezku, bojů v Porůří. Po jistou dobu však stál v čele levicové demokratické skupiny ve studentském parlamentu ve Vratislavi. V roce 1923 využil zákona republiky o podpoře mládeže a byl zaměstnán v provinciálním výchovném ústavu ve Wohlau (Volov - Slezsko). Ten byl určen k výchově kriminálně závadné a „méněcenné“ mládeže a pracoval jako pomocník ředitele pověřeného reformou tohoto ústavu v demokratickém smyslu.

V roce 1926 se oženil s dcerou Brasovského kupce Hidou Rothovou. S ní měl tři syny Tilla , Michala a Petra.

Výsledky své práce z mládeží publikoval v časopisech a účastnil se mezinárodních konferencí v Paříži a Bruselu, a seznámil se i se sociální problematikou v Anglii a Americe   Soziale Arbeitsgemeinschaft prof Zikmunda Schulze. Angažoval se v mládežnických skupinách a v „boy-scoutu“. Od léta 1927 do roku 1930 působil jako učitel státního občanského práva a sociálních otázek v národním vysokoškolském domově v Löwenbergu( zřejmě Lwowek Slaski). Obdržel Abraham Lincoln stipendium, které mu umožnilo studium v Lipsku v letech 1930-1932. Ve svém životopise uvádí angažování v protiválečných aktivitách východoevropských národů ČSR, Polska a Německa – Mírová Liga v roce 1931 v Löwenbergu.

V roce 1932 byl povolán jako referent dobrovolné pracovní služby do říšského ministerstva práce v Berlíně. Po nástupu NSDAP k moci se „bránil“ militarizaci a byl prý obviněn z „židomilství a pacifistické propagandy“ reichsarbeitsführerem Hierlem. Po vyhození ze zaměstnání se odstěhoval k rodině manželky Hildy  do Brasova v Rumunsku.

Po uklidnění situace ve straně, přijal místo ve Wandererwerke v Chemnitz. Měl na starost výstavbu závodní osidlovací odbočky. Dle jeho výpovědi nepřihlížel k upřednostňování členů NSDAP a byl proto opět propuštěn. SD jej obviňovalo s marxistického smýšlení a styků – proto hledal zastání v armádě a rozhodl se v r.1936 pro reaktivaci jako doplňovací důstojník. Byl však zařazen jako důstojník ke III. odd. Abwehru – Hospodářství – letectvo. V roce 1937 působil na ochraně budování leteckého průmyslu. Od jara 1938 přešel ke II. oddělení a sloužil jako referent v Drážďanech,Vídni a Studgartu.

Při vstupu vojsk do Francie, obdržel rozkaz Ausland Amtu vyhledat alsaské poslance interonované v jižní Francii a převézt je zpět do Štrasburku. ¨

Po té v červenci 1940 byl u příprav vylodění do Anglie u armádní skupiny B. Poté působil v komisi sledující výsledky II. Vídeňské arbitráže – Maďarsko – Rumunské. Byl vyznamenán válečným záslužným křížem II.tř a EK II.tř-železný kříž.

V březnu 1940 se stal majorem, na podzim 1941 byl jmenován podplukovníkem a na podzim 1944 plukovníkem. Od října 1944 – do dubna 1945 byl jmenován velitelem informační oblasti v Praze. 30. dubna 1945 byl zraněn partyzány, ale podařilo se jej evakuovat na západ.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Informace britských vyšetřovatelů získané od Dehmela před vydáním do Československa:

V roce 1914 vstoupil do armády a v roce 1916 byl jmenován poručíkem (Leutnant). Po skončení války se stal velitelem čety ve Freikorpsu (6. Jäger Bataillon), který působil na polské hranici jako jednotka pohraniční hlídky. V letech 1919 až 1923 studoval na Univerzitě ve Vratislavi, poté učil na reformní škole a v letech 1924 až 1926 pracoval na městském úřadu pro školství v Görlitz (nyní Zhořelec).

Stal se významnou postavou německého mládežnického hnutí, organizoval cesty do zahraničí, které sloužily jako zástěrka pro systematické špionážní operace řízené abwehrem ve Vratislavi. V letech 1926 až 1930 byl ředitelem Boberhausu, zemědělské školy určené hlavně pro Němce žijící v zahraničí.

V roce 1930 zorganizoval první Reichsarbeitsdienst (Říšskou pracovní službu) na dobrovolném základě, kterou vedl až do roku 1933 pod záštitou Institutu pro pojištění v nezaměstnanosti a zprostředkování práce. V roce 1934 odcestoval do Rumunska, kde se distancoval od Reichsarbeitsdienstu, a po návratu se stal personálním manažerem společnosti Wanderer Werke v Schönau (u Chemnitzu).

V roce 1937 vstoupil do německého letectva (Luftwaffe) jako nadporučík (Oberleutnant). Kvůli svému věku byl brzy povýšen na kapitána (Hauptmann). Nejprve byl přidělen k Abwehru III, poté v roce 1938 převelen k Abwehru II v Drážďanech, kde se zabýval otázkami národnostních menšin. V roce 1939 byl přeřazen k Abwehru II ve Vídni, kde pracoval v sekci proti sabotáži a byl zde povýšen na majora.

V říjnu 1939 byl přeložen na velitelství Abwehru v Krakově (Ast Krakow), kde se věnoval problémům ukrajinských menšin a organizaci jednotek pro ochranu ropných polí. Za tyto aktivity obdržel Železný kříž. V roce 1940 byl jmenován šéfem Abwehru II ve Stuttgartu, kde se specializoval na problematiku národnostních menšin ve Francii, Švýcarsku a jihozápadní Evropě. Sloužil také jako styčný důstojník u zahraničního institutu (Auslands-Institut).

Po pádu Francie byl jmenován šéfem Sonderkommanda Südwest u Skupiny armád C, kde měl za úkol zajistit propuštění různých německých agentů uvězněných Francouzi. Poté působil v německo-italské delegaci v Brašově v Rumunsku, která se zabývala studiem a doporučením řešení maďarsko-rumunských hraničních problémů. Zde byl povýšen na podplukovníka (Oberstleutnant).

Po krátkém působení v Abwehru v Bukurešti (Ast Bucharest) byl v únoru 1944 jmenován šéfem Abwehru v Gdaňsku (Danzig) a současně povýšen na plukovníka (Oberst). Navzdory otřesům v Abwehru po událostech z 20. července 1944 zůstal DEHMEI ve své funkci v Gdaňsku až do října 1944, kdy byl převelen na velitelství vojenské zpravodajské služby v Praze (KdM Prague).

Zde byl pověřen vedením oddělení Aufklärung C, kde působil až do konce války. V květnu 1945 se vrátil do svého domova ve Zwieselu, kde zůstal až do svého zajetí americkými úřady 5. června 1945.