Zdeněk Němeček
*19. únor 1894, Josefov – †5. červenec 1957, Mnichov)
Československý legionář, diplomat, spisovatel, dramatik a odbojář.
Narodil se v rodině trafikanta (nájemce prodeje c. k. tabáku) v Josefově Aloise Němečka a jeho manželky Antonie, rozené Uhlířové. Při křtu dostal jméno Sydonius Vácslav (s poznámkou v matrice „česky Zdeněk“).V Hradci Králové vystudoval nižší gymnázium a ve studiu pokračoval na obchodní akademii, na které maturoval roku 1912. Poté absolvoval jednoroční kurs při exportní obchodní akademii ve Vídni.
Po krátké předchozí praxi v Hamburku a Terstu nastoupil roku 1910(?) v moskevské filiálce firmy Laurin a Klement. Ihned po vypuknutí války se přihlásil do České družiny, předchůdce ruských československých legií. V Moskvě absolvoval vyšší vojenskou školu, po službě v ruském armádním 24. pluku se v roce 1917 připojil k československým legiím. V nich působil do 31. 12. 1919 a opustil v hodnosti poručíka; po návratu do vlasti byl povýšen na nadporučíka. Po návratu do vlasti získal hodnost nadporučíka ruských legií.
V Československu pracoval krátce jako spojovací důstojník kontrolní spojenecké komise dozírající na dělení Těšínska. Od listopadu 1920 působil na ministerstvu zahraničních věcí. (Domluvil se rusky, německy, francouzsky, italsky, polsky a anglicky.)V letech 1922–1923 zastával funkci konzulárního atašé v Norimberku, jako konzul či vicekonzul pracoval v New Yorku (1926–1929), Marseille (1932–1936). Ve Španělsku pobýval v letech 1937–1939, nejprve jako legační tajemník v Madridu, do roku1938 chargé d'affaires v Barceloně. Ze Španělska přispíval sloupky do Lidových novin. Navštívil též střední Ameriku a západní Afriku, zahraniční pobyty inspirovaly většinu jeho literárního díla.
Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem se od srpna 1939 stal úředníkem Národní a univerzitní knihovny v Praze, v roce 1941 odešel do penze. Zákaz publikování ho postihnul v roce 1942. V penzi často pobýval v Ratajích nad Sázavou.
Do odboje se Zdeněk Němeček zapojil ihned po 15. březnu 1939, kdy vykonal čtrnáctidenní cestu do Francie. Z cesty přivezl především informaci, že pro odchod československých občanů nejsou prozatím v zahraničí vytvořeny podmínky, s výjimkou letců a osob jednotlivě jmenovaných. Spolu s Rudolfem Jílovským a Antonínem Srbou zajišťovali spojení s československým exilem.
Od konce roku 1941 spolupracoval s ilegální zpravodajskou skupinou Parsifal, ve které pracovali např. Arnošt Heidrich, hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, Leopold Chmela, malíř Otakar Mrkvička a filmař Josef Holman. Skupina Parsifal byla napojena na čsl. exilovou vládu v Londýně a Zdeněk Němeček v ní aktivně působil až do 22. února 1945, kdy ho gestapo zatklo. Do konce okupace byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.
Po druhé světové válce se stal vyslancem v Dánsku.[(Tisk z roku 1946 zaznamenal historku z Kodaně, ve které se Němeček zasloužil o navrácení mistrovského violoncella ukradeného českému virtuosovi. Když se mu v roce 1948 podařilo, že rodina vycestovala za ním, všichni emigrovali do Kanady. V roce 1951 získal místo ve Svobodné Evropě a rodina se přestěhovala do New Yorku.
Při příležitost vydání slovinského překladu jeho knihy cestoval v roce 1957 do Lublaně. Během cesty v Mnichově náhle zemřel.
V roce 1993 byly jeho ostatky převezeny z New Yorku na Vyšehradský hřbitov v Praze. V roce 1925 se Zdeněk Němeček oženil s Annou Alexejevnou Korovjakovskou, ruskou emigrantkou pocházející ze šlechtické rodiny. Jejich dcera Olga se narodila v USA, v 50. letech 20. století provdala za bývalého tajemníka Huberta Ripky doktora Viléma Brzoráda. Olga Brzorádová své vzpomínky zaznamenala v textu Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka.
Posmrtné ocenění
Zdeněk Němeček je čestný člen PEN Clubu a Společnosti pro vědy a umění
V roce 1992 obdržel Zdeněk Němeček Řád Tomáše Garrigue Masaryka IV. třídy in memoriam
V roce 1999 byla Zdeňku Němečkovi odhalena pamětní deska v Ratajích nad Sázavou, na domě, kde pobýval
Zdroje: Parsifal - Jindřich Pokorný, Wikipedie