Alois Eliáš

* 29. 9. 1890 Praha - +19. 6. 1942 Praha

divizní generál (armádní generál in memoriam), ministerský předseda protektorátní vlády, současně spoluzakladatel Obrany národa, vedoucí osobnost domácího odboje

Ing.Alois Eliáš

Narodil se v rodině krejčího Aloise Eliáše a jeho manželky Josefy, rozené Vorlíčkové. Po absolvování české státní reálky na Vinohradech, na níž studoval v letech 1901-1908 a kde 2. 7. 1908 maturoval, nastoupil na podzim téhož roku na Českou vysokou školu technickou v Praze. Zde studoval až do 10. 3. 1911, kdy složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. Poté nastoupil k firmě Ing. Maxe Píchy, která prováděla stavební a trasovací železniční práce v různých zemích bývalého Rakouska-Uherska. V mezidobí byl dnem 14. 4. 1913 odveden a 1. 10. 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k c. k. pěšímu pluku č. 28 v Praze. Zde však absolvoval pouze základní výcvik a již 17. 12. 1913 byl přeložen do náhr. zálohy a vrátil se zpět do svého původního zaměstnání. Dnem 26. 7. 1914 nastoupil na základě mobilizace činnou službu u c. k. pěšího pluku č. 28 a jako střelec byl 23. 8. 1914 odeslán na ruskou frontu, kde padl 31. 8. 1914 do zajetí. Dobu od 31. 8. 1914 do 26. 3. 1916 strávil v ruských zajateckých táborech. Dnem 27. 3. 1916 nastoupil službu jako technický úředník v ruské armádě, kde byl nejdříve zařazen na dostavbě dráhy Novonikolajevsk - Barnaul - Bijsk a poté se podílel na budování železnice na Kavkaze.

1919      zúčastnil bojů proti Polákům a od 1. 6. 1919 jako náčelník štábu skupiny „Gillain“ i tažení proti mad. bolševikům na Slovensku. Od 5. 11. 1919 byl přidělen MNO v Praze, jako zástupce přednosty stavebního odděl. IV./16. Tehdy byl dnem 24. 12. 1919 aktivován v hodnosti mjr. (povýšen 1. 6. 1919) jako důstojník z povolání. Od 5. 2.

1920      do 30. 4. 1921 konal službu u p. pl. 21 v Čáslavi, kde prošel funkcemi zástupce vel. pluku, zatímního vel. pluku a II. plukovního pobočníka. Poté byl ustanoven prvním pobočníkem ministra národní obrany (gen. Otakar Husák) a v tomto přidělení působil až do 22. 7. 1921. V době od 15. 6. do 1. 8. 1921 absolvoval informační kurs při škole generálního štábu v Praze a dnem 11. 11. 1921 se stal na dva roky posluchačem Vysoké školy válečné v Paříži. Po jejím skončení a návratu do Prahy byl dnem

1. 9. 1923 přeložen v hodnosti pplk. (povýšen 21. 12. 1922) do skupiny důstojníků gšt. a zároveň byl přidělen k MNO - hl. št. v Praze. Zde zpočátku působil v operačním odděl., avšak 15. 10. 1923 byl přidělen k 1. odděl. a dnem 1. 1. 1924 byl ustanoven jeho přednostou. V této funkci se 1. 5. 1928 dočkal povýšení na plk. Od 28. 2. 1929 do 29. 9. 1931 vykonával funkci II. zástupce náčelníka hl. št. a dnem 20. 7. 1929 byl

povýšen na brig.gen. V době 30. 9. 1931 do 29. 11. 1933 velel 2. p. brig. v Chomutově, avšak funkci po řadu měsíců nevykonával, neboť od 30. 1. 1932 do 17. 7. 1933 působil dlouhodobě v zahraničí jako stálý člen čs. delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě. Od 30. 11. 1933 do 14. 11. 1935 velel 3. div. v Litoměřicích a poté se stal velitelem V. sboru v Trenčíně (od 1. 1. 1936 jako div.gen.). Tuto funkci vykonával i za branné pohotovosti státu, a to až do 30. 9. 1938, kdy byl povolán do Prahy, aby zastupoval arm.gen. Jana Syrového v úřadu ministra národní obrany. Od 1. 12. 1938 do 26. 4. 1939 byl ministrem dopravy v Beranově vládě, jež se 16. 3. 1939 změnila na vládu Protektorátu Čechy a Morava. Dnem 27. 4. 1939 byl jmenován minister¬ským předsedou protektorátní vlády.

Od počátku okupace patřil společně s arm.gen. Josefem Bílým mezi nejvýznamnější zakladatele ON. Napojen byl i na PÚ, ÚVOD a PVVZ. Udržoval kontakty i s voj. odbojovou organizací Flora na Slovensku. Po celou dobu působení ve funkci ministerského předsedy byl v neustálém spojení s dr. E. Benešem, a to až do svého zatčení. Na předsednictvu vlády si vytvořil vlastní „vojenský štáb“ v jehož čele stál plk.gšt. František Havel a z jeho iniciativy vznikla i zprav. organizace tiskových referentů řízená přímo z předsednictva ministerské rady dr. Zdeňkem Schmoranzem. Inicioval zřízení zpravodajských sítí ve všech významných organizacích protektorátního politického života - včetně fašistických.Nemalými finančními částkami se podílel na financování odboje i na podpoře rodin perzekvovaných. V den Heydrichova příchodu do Prahy - 27. 9. 1941 - byl zatčen gestapem v Černínském paláci na Hradčanech a v následujících dvou dnech vyslýchán v Petschkově paláci. Nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Na základě předchozích poznatků a tohoto výslechu vypracovalo gestapo obžalobu, na jejímž základě byl gen. Eliáš v soudním procesu, který se konal 1. 10. 1941 v budově Petschkova paláce (za předsednictví prezidenta berlínského Volksgerichtu Otto Thieracka), odsouzen za zločiny velezrady, zemězrady a podporování nepřítele k trestu smrti. Vykonání rozsudku bylo odloženo a gen. Eliáš byl vězněn jako „rukojmí“ v Pankrácké věznici.

Situace se radikálně změnila po atentátu na R. Heydricha. Dne 19. června 1942 večer byl gen. Eliáš na přímý rozkaz Heinricha Himmlera odvezen na střelnici v Praze-Kobylisích a zastřelen. Stal se tak jediným předsedou vlády okupované země, kterého Němci popravili. Po osvobození ČSR byl gen. Eliáš posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála.    

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1918, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, L’Ordre National de la Legion d‘Honneur - Chevalier, Croix de Guerre avec palme,

Médaille Commémorative Française de la Grande Guerre, Le Médaille de Verdun, Orden Svetog Save III. reda, Ordinul Steaua României eu spade in gradul Comandor cu paglica de Virtute Militara, Polonia Restituta, Československý válečný kříž 1939 in memoriam, Československý vojenský řád bílého lva Za vítězství in memoriam.

Památky:

Pamětní deska s bustou na rodném domě v Praze na Vinohradech, Pomník padlým a poprave¬ným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6, Eliášova ulice v Praze 6 - Dejvicích.

Dílo:

Vývoj a boje čsl. legií ve Francii. Praha 1924.

Zdroje: Vojenské osobnosti odboje 1939-1945, Wikipedie, Archiv VOS