Antonín Hasal
*7.1.1893, Nová Huť – †22.4.1960, Washington, USA
Čs. voják a odbojář - krycí jméno NIŽBORSKÝ.
Armádní generál, náčelník štábu Československé vojenské správy v Paříži, náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky, velitel Velitelství osvobozeného území
Manželka Josefa, syn Milan Jiří (1925), dcery Dagmar (1926), Milica (1933). Po obecné škole a třech ročnících měšťanské školy ukončil v červenci 1912 maturitou s vyznamenáním Vyšší reálné gymnázium v Rakovníku. Již 16. 8. 1912 byl odveden u DOV v Berouně a prezentován u praporu polních myslivců č. 7. v Terstu. Zde, v Gorici a Canale, vykonal jednoroční vojenskou službu, v r. 1913 absolvoval školu záložních důstojníků. Krátce před l. světovou válkou byl převeden do zálohy a odjel k příbuzným do Ruska, kde pracoval jako účetní
továrny v Osinkách na Volyni. Již 22. 8. 1914 vstoupil do řad České družiny na Rusi a byl přidělen ke štábu ruské 11. armády v jejíž sestavě se od 30. 10. 1914 do 22. 3. 1915 účastnil obležení pevnosti Przemyšl. Po něm. průlomu fronty u Gorlice byl v dubnu 1915 přidělen zpět k České Družině a od února do počátku května 1916 velel družstvu l. čs. střeleckého pluku v Haliči a v pinských močálech.
Následně, až do počátku dubna 1917, byl ve funkci velitele čety, později půlroty a dočasného velitele roty 2. čs. střel. pluku na Stochodě u Kovelu. Dne 9. 4. 1917 byl odeslán na III. sjezd Svazu čs. spolků na Rusi a záhy k Odbočce československé národní rady na Rusi jako člen komise pro nábor dobrovolců do československých legií. K pluku se vrátil 27. 8. 1917, kdy se stal velitelem roty, od února 1918 velitelem praporu a od listopadu zástupcem velitele pluku. Bojoval v záp. Sibiři a v Povolží u Simbirska. I když byl raněn, na vlastní žádost zůstal u jednotky jako velitel skupiny vojsk na levém břehu Volhy u Kazaně, později u Simbirska, Bugubuny a Belebeje. Od počátku listopadu 1918 byl zástupcem velitele, náčelníkem štábu a 1. 2. 1919 byl jmenován velitelem 2. čs. střel. pluku Jiřího z Poděbrad a následně velitelem čs. části v bývalém rajónu 28. sibiřského střel. pluku operujícího v Irkutsku, se kterým chránil sibiřskou magistrálu. Téměř dva měsíce bránil železniční úsek Kjanskaja Vengerka a utkal se s povstalci u Kontroskoje ve směru na Kučerovo a na Dolgij Most. Dne 10. 7. 1920 nastoupil s jednotkou evakuaci a 13. 2. 1920 odplul jako velitel XVII. lodního transportu na lodi Nižnij Novgorod z Vladivostoku do vlasti, kam se vrátil 16. 4. 1920.
V čs. armádě zůstal v aktivní službě v hodnosti pplk. jako velitel p. pl. 2 Jiřího z Poděbrad a od 6. 5. do 30. 9. 1920 (s přestávkou) velitel litoměřické posádky, kde byl pluk dislokován. Po absolvování jednoročního kursu pro generály a plukovníky na Válečné škole byl k 1. 11. 1925 ustanoven velitelem 7. p. brig. v Josefově, kde setrval s výjimkou tří měsíců, kdy byl ustanoven velitelem kursu velitelů vojskových těles v Praze, do konce listopadu 1929. Dne l. 12. 1929 byl převelen k ministerstvu národní obrany, kde se stal o dva měsíce později přednostou I/1. oddělení (pěšího vojska). Po tříletém působení v Praze odešel do Brna, kde byl ustanoven nejdříve zatímním a po roce řádným velitelem 6. div. K 1. 1. 1934 byl povýšen na div.gen. a 15. 10. převzal velení III. sboru se sídlem v Brně. Od 31. 7. do 30. 11. 1937 dočasně zastával funkci ZVV v Brně. Za branné pohotovosti státu v září 1938 a při okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 velel Hraničnímu pásmu XIV. Do 30. 9. 1939 působil jako velitel III. sboru v likvidaci. Od 1. 10. 1939 do 12. 3. 1940 pracoval jako odborový přednosta revizního odboru na protektorátním ministerstvu financí a následně oficiálně nastoupil čtyřměsíční zdravotní dovolenou.
Již na počátku května 1939 se v Praze zapojil v rámci ON do protinacistického podzemního hnutí. V březnu 1940 definitivně uzrálo jeho rozhodnutí opustit vlast a 17. 3. ve směru Veselí na Moravě - Myjava u vesnice Hrubá Vrbka ilegálně překročil slov. hranice s cílem vstoupit do československé zahraniční armády. V slov. metropoli obdržel od vedoucího ON - Bratislava legionáře, mjr. Josefa Dřímala jugoslávský pas a s pomocí převaděčů slovenské ON byl za tři dny dopraven do Bělehradu, kde do 10. 4. vyčkával na odeslání do Francie. Tuto část cesty absolvoval za pomoci pracovníků zmocněnce československé vojenské správy v Bělehradě. Po svém příjezdu do Paříže byl 15. 4. 1940 jako zkušený voják nejdříve ustanoven do funkce přednosty IV. odboru ČSVS, dva měsíce poté, 11.6., byl jmenován náčelníkem štábu ČSVS. Jeho úkoly vzhledem ke schylující se porážce Francie spočívaly v likvidaci ČSVS ve Francii a jejím převozu do Británie. Zde byl k poslednímu červenci 1940 zproštěn funkce, a tedy neměl již příležitost uplatnit se ve funkci náčelníka štábu VS. Při evakuaci z Paříže byl totiž štáb rozdělen a během námořní přepravy a po příjezdu do Británie již v pravém slova smyslu nefungoval. Hasal však všechny povinnosti plnil pečlivě. Sám se spolu s částí československých jednotek dostal na půdu Velké Británie 12. 7. 1940. Dne 1. 8. 1940 byl prezidentem republiky E. Benešem ustanoven přednostou VKPR. Byl odpovědný za styk prezidenta, jako hlavy státu a vrchního velitele československé armády, s orgány československé vojenské správy, československými vojenskými jednotkami a vojenskými spojeneckými orgány. V britském exilu přijal - stejně jako řada jiných - krycí jméno Nižborský, jež zvolil podle svého rodiště. Mělo chránit především jeho blízké v okupované vlasti. Jeho rodina - žena a dvě děti - byla však přesto internována v táboře ve Svatobořicích, tak jako stovky rodinných příslušníků ostatních exilových politiků, vojáků a intelektuálů.
Hasal organizoval VKPR a její činnost a současně jako vojenskou a bezpečnostní službu pro prezidenta republiky. V této funkci osvědčil schopnost správně pochopit úkoly, které na přednostu kanceláře kladla výjimečná válečná doba a speciálně zvláštní postavení prezidenta republiky v zahraničí. Jak k věcem vojensko-organizačním, tak k řešení osobních problémů jednotlivců, přistupoval s velikým porozuměním, správným přehledem a citem pro spravedlnost. Ve funkci přednosty VKPR se osvědčil jeho přímý charakter, inteligence, pevná vůle, sebevědomé vystupování a konciliantní povaha. Tuto funkci zastával až do poloviny roku 1944. Nacistům pochopitelně jeho činnost v exilu neunikla a dle Deutscher Reichsanzeiger - Preussischer Staatsanzeiger Nr. 136 byl dnem 15. 6. 1943 potrestán zbavením protektorátního občanství a zabavením veškerého majetku.
Z titulu své funkce se účastnil mnoha důležitých prezidentových jednání a cest; mj. doprovázel E. Beneše do Moskvy v prosinci 1943, kde byla podepsána čs.-sov. smlouva o vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Po odjezdu prezidenta zůstal
v Moskvě celý měsíc, aby se sovětskými zástupci projednal otázky týkající se organizace čs. vojenských jednotek na sovětském území, dodávek zbraní čs. domácímu odboji a rovněž aby navštívil vojáky 1. československé samostatné brigády v SSSR. Po podpisu 8. 5. 1944 v Londýně Československo-sovětské dohody o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území byli jmenováni členové Úřadu pro správu osvobozeného území v čele s vládním delegátem. Jeho součástí bylo vojenské Velitelství osvobozeného území, zřízené rozkazem prezidenta republiky z 12. 6. 1944. Týž den byl dekretem prezidenta gen. Hasal jmenován do funkce velitele osvobozeného území, který byl současně nejvyšším velitelem československých jednotek na osvobozeném území a rovněž nejvyšším velitelem všech československých jednotek působících mimo svazek sovětských vojsk. Hasal byl povinen na osvobozeném československém území zajistit vojenskou správu a uskutečňovat potřebná opatření ke znovuzřízení československé branné moc. Británii opustil spolu s vládní delegací 22. 8. 1944 a přes Káhiru, Teherán, Baku odcestoval do Moskvy. Zde se s členy delegace zdržel celý měsíc, než odletěl do týlu fronty do polského Krosna.
Dne 7. 10. 1944 přiletěl na svobodné území povstaleckého Slovenska s úmyslem vykonávat své poslání. Vzhledem k jednoznačnému postoji Slovenské národní rady, která zúžila pravomoce vládního delegáta jen na prostředníka mezi ní, československou vládou v Londýně a sovětským vrchním velením, a rovněž pro nezadržitelnou porážku povstalecké armády, byl nucen spolu s ostatními členy delegace 23. 10. 1944 Slovensko opustit a odletět do Lvova. Již o čtyři dny později se Hasal odebral do osvobozeného Chustu, jenž byl sov. velením určen za sídlo vládní delegace. Zpočátku byla pozice Hasalova velitelství silná a obyvatelstvo Podkarpatské Rusi se spontánně vyslovovalo pro obnovení Československé republiky na základě soužití tří rovnoprávných národů. Prvním vážný problém, nábor dobrovolníků do RA, počátkem listopadu 1944 situaci změnil. Hasal již 5. 11. hlásil náčelníkovi Československé vojenské mise v SSSR, že má důkazy o organizovaném náboru československých občanů do RA.
Sovětská strana však - v rozporu s československými zákony - žádala, aby československá vláda náboru nebránila. Celou situaci komplikovala i složitá komunikace mezi osvobozeným územím a londýnským ústředím, která oficiálně probíhala jen po linii Chust - Moskva - Londýn. Tento problém částečně řešila tajná vysílačka přivezená z povstaleckého Slovenska pracovníkem delegace F. Kruckým, jejímž prostřednictvím také Hasal předával zprávy do Londýna. Situace ve věci náboru dobrovolníků z řad Podkarpatských Rusínů do československé armády se vyhrotila po vyhlášení mobilizace ve dnech 13. až 22. 11. 1944, odkdy rodiny zmobilizovaných byly sovětskými úřady perzekvovány, a mnoho lidi proto odmítalo s československým vojenským Velitelstvím osvobozeného území spolupracovat. Jeho velitel narážel rovněž na potíže s vystrojením sboru o 35 000 mužích. Česko-slovenským orgánům, a tedy i veliteli osvobozeného území, zůstal jen pocit bezmoci, když nemohly žádným způsobem proti sovětským praktikám zasáhnout. Žádné pozitivní výsledky v tomto směru nepřineslo ani jednání vládní delegace v Moskvě v prosinci 1944, a proto vládní delegát opustil Moskvu již 14. 1. 1945 a po dalších jednáních se delegace 1. 2. přemístila na osvobozené Slovensko do Košic. Hasal zůstal velitelem osvobozeného území až do dubna 1945. Začátkem března 1945 byl požádán prezidentem E. Benešem, aby odjel do Moskvy a tam vyčkal jeho příchodu. Již tehdy podal prezidentu podrobné informace o své činnosti na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku, o zásazích a vměšování RA do československých poměrů a záležitostí a rovněž o chování jejich příslušníků na území jimi obsazeném. Projevil obavy a pochybnosti stran jednání RA na československé půdě, kterou měla zanedlouho obsadit.
Koncem března 1945 byl v Moskvě přizván k jednání představitelů politických stran o uspořádání vnitřní politiky v osvobozené vlasti, kdy byl jako nadstranický odborník jmenován v první poválečné vládě do funkce ministra dopravy, které se ujal 4.4. 1945 v Košicích. Ministrem dopravy zůstal i v druhé poválečné vládě až do 3. 7. 1946, kdy byl opět ustanoven do funkce přednosty VKPR a zároveň přednostou Vojenského ústavu vědeckého. Téměř o dva roky později - 21.6. 1948 - byl odvolán. Hasal poznal, že v poúnorovém režimu již pro něj není místo, a proto po abdikaci prezidenta E. Beneše odešel začátkem července 1948 do exilu, což komunistický režim „ocenil“ v listopadu téhož roku odnětím jeho vojenské hodnosti. Odjel spolu s rodinou do Německa a po roce do USA, kde byl předsedou Svazu československých důstojníků v exilu a až do své smrti poradcem úřadu americké vlády pro otázky východní Evropy .
Dne 29. 6. 1990 byl v plném rozsahu rehabilitován.