Antonín Tenzer
*22. 12. 1908 – Kašperské Hory - †12. 10. 2002 – Valašské Meziříčí
Československý architekt a odbojář.
Nejprve vystudoval dřevařskou školu pod vedením Josefa Místeckého. Architekturu studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole pod vedením vlivného architekta a pedagoga Pavla Janáka, již průběhu studia pracoval u Jaromíra Krejcara, kde získal vzhledem k jeho mnoha významným realizacím praktické zkušenosti. Po dokončení studií Tenzer řešil v soutěžích několik rozdílných programů, zpravidla veřejných staveb – menších (např. školní budovy) školních budov, ale i význačných a především prestižních institucí. V roce 1939 se účastnil soutěže na nové budovy pro přírodovědné sbírky Národního muzea a předchozí rok pravděpodobně i soutěže na dostavbu Staroměstské radnice. Jako mnozí architekti a levicoví intelektuálové vstoupil do Levé fronty a Svazu socialistických architektů a poté i do Komunistické strany Československa. Po prvních úspěšných soutěžích a realizacích založil v roce 1939 ateliér s Richardem F. Podzemným, spolužákem z valašskomeziříčské průmyslovky i vysoké školy a v roce 1939 se vrací načas do Valašského Meziříčí. Aktivně se zapojil do odboje a po prozrazení v roce 1944 se musel skrývat před gestapem. Po válce obnovili s Podzemným nakrátko ateliér, který nucené centralizaci soukromých architektonických ateliérů zprvu odolával. Nekreativní práci ve Stavoprojektu dočasně čelil vytvořením družstevního seskupení, z něhož později vznikl Pražský projektový ústav. Především v první polovině 50. let se angažoval ve Svazu architektů, spoluobnovoval Blok pokrokových architektů a znovu vstoupil do Komunistické strany Československa. Svá zásadní díla realizoval v průběhu dvou poválečných desetiletí – novou obec Lidice a tři velké stavby v Praze: vysočanskou polikliniku, hotel Jalta a motolskou dětskou nemocnici. Po odchodu z Projektového ústavu do důchodu v roce 1974 pokračoval v projektování pod Architektonickou službou Československého fondu výtvarných umělců. Ve vyšším věku byl coby zkušený architekt zván do porot, zpovídán v rozhovorech jako doyen architektonické avantgardy a pamětník všech zásadních okamžiků v historii architektury dvacátého století. 11. května 1999 obdržel Cenu Obce architektů.
Zdroj: