Bohumil Albert

6. února 1890, Kostelec nad Orlicí – 9. srpna 1952, Lázně Jeseník

Československý chirurg, odbojář a první ředitel Baťovy nemocnice ve Zlíně.

Rodina

Bohuslav Albert pocházel z lékařské rodiny. Jeho otec František Albert byl praktickým lékařem v Kostelci nad Orlicí a zároveň se věnoval přírodním vědám, matematice, filozofii a literatuře. František byl mladším bratrem slavného chirurga dr. Eduarda Alberta, přednosty chirurgické kliniky univerzitní nemocnice ve Vídni, který tak byl Bohuslavovým strýcem.

Život a vzdělání

Bohuslav Albert studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde absolvoval primu až kvintu (1901–1905). Následně studoval medicínu na lékařské fakultě v Praze, kde v roce 1914 promoval. Už během studia získal zkušenosti z lékařské práce na balkánské válce v roce 1912, kde působil na srbské frontě pod vedením profesora Rudolfa Jedličky, jehož práce ho hluboce ovlivnila.

Lékařská kariéra

Během první světové války se setkal s neefektivní byrokracií rakouských vojenských úřadů, což u něj posílilo přesvědčení o nezbytnosti dokonalé organizace zdravotnického systému. Od roku 1917 pracoval v týlu u profesora Václava Rubešky. Za války byl vyznamenán československým Válečným křížem.

Po vzniku Československa byl v roce 1919 jmenován primářem a ředitelem státní nemocnice v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Tam v těžkých podmínkách výrazně zlepšil chod nemocnice a její péči o pacienty.

Ředitel Baťovy nemocnice ve Zlíně

V roce 1927 si ho jako ředitele zlínské nemocnice vybral podnikatel Tomáš Baťa. Společně s architektem Františkem L. Gahurou navrhl plán nemocnice a důsledně prosazoval vysoké standardy lékařské péče i organizace. První pacienty přijala nemocnice 21. listopadu 1927 a brzy se zařadila mezi špičkové zdravotnické ústavy ve střední Evropě.

Odbojová činnost a pozdější život

Před druhou světovou válkou pomohl organizovat emigraci židovských lékařů ze zlínské nemocnice. Zapojil se do odboje v rámci Obrany národa. V roce 1942 odejít na nucenou dovolenou a pracoval jako praktický lékař v Liticích nad Orlicí. Během Slovenského národního povstání v roce 1944 byl zatčen gestapem a držen jako rukojmí.

Po válce se již do Baťovy nemocnice nevrátil a působil na Univerzitě Karlově, kde založil obor nemocniční organizace. V letech 1948–1949 vedl prezídium ministerstva zdravotnictví a byl jmenován profesorem. I přes vážnou nemoc zůstal aktivní jako konzultant Červeného kříže a člen zdravotnických komisí.

V roce 1951 onemocněl zhoubným nádorovým onemocněním plic a zemřel v Lázních Jeseník ve věku 62 let.