Erwin Stolze
*6. prosinec 1891 , Berlín , Německá říše - †26. březen 1952 , Moskva , Sovětský svaz
Byl důstojník německé zpravodajské služby Abwehr při OKW (Amt Ausland/Abwehr), zařazený v rámci Abwehru II. Syn univerzitního profesora složil maturitu v Berlíně a zahájil studium přírodních věd. V roce 1911 sloužil jako jednoroční dobrovolník a od roku 1914 vykonával válečnou službu u polního dělostřelectva. V letech 1915/16 byl nasazen na východní frontě, roku 1916 na vlastní žádost přešel na západní frontu. V září 1918 byl Stolze zasypán (zavalen) a utrpěl při tom těžká poranění lebky. Po uzdravení se roku 1919 jako soudní důstojník podílel na potlačení spartakovského povstání v Berlíně. Od zimního semestru 1919 studoval v Berlíně národohospodářství a obchodní vědy. Roku 1923 získal místo v oddělení Abwehr při ministerstvu Reichswehru. V roce 1933 byl reaktivován v hodnosti poručíka, roku 1935 povýšen na kapitána a roku 1938 na majora. Od roku 1939 byl zástupcem vedoucího oddělení II (sabotáže a zvláštní služby) v úřadu Abwehr/Ausland při OKW a vedoucím Abwehrstelle Berlin, od května 1944 také vedoucím Abwehrstelle Brüssel. V roce 1945 upadl Stolze jako plukovník do sovětského válečného zajetí, v lednu 1952 byl v Moskvě odsouzen k smrti a v březnu popraven.
Do služby nastoupil 1. října 1933 jako referent a od 1. června 1938 působil jako vedoucí skupiny. V této pozici zároveň při nepřítomnosti vedení zastupoval nadřízené a podle dobových hodnocení vynikal mimořádnou pílí, pracovitostí a širokými zkušenostmi. Jeho dříve vytýkaný sklon k „přeceňování jednotlivostí“ měl do roku 1941 ustoupit věcnému, na podstatné zaměřenému stylu práce. Zvlášť je vyzdviženo, že při přípravách podniku proti Československu odvedl výborný výkon a jako zástupce vedoucího oddělení se osvědčil. V hodnocení je označen za spolehlivého a schopného nadřízeného, „schopného vést důstojnický sbor“, a jeho výkon ve funkci vedoucího skupiny je hodnocen jako velmi dobrý. Současně interní poznámka uvádí, že mu tehdy nebyla doporučena přednostní podpora v povyšování a že se ještě neměla měnit jeho služební seniorita (R.D.A.). Stolze měl sponu k Železnému kříži 2. třídy a jako podplukovník je veden se služebním stářím v hodnosti od 1. dubna 1941.
Z hlediska funkce v aparátu Abwehru je Stolze v poválečných dokumentech a řízeních často uváděn jako zástupce šéfa Abwehr II (oddělení pro diverze a „Sonderdienst“) pod plk. Erwinen von Lahousenem. V norimberských materiálech je spojován i s využíváním nacionalistických struktur proti SSSR: ve své výpovědi popsal, že osobně instruoval vůdce ukrajinských nacionalistů Andrije Melnyka a Stepana Banderu k organizování akcí v zázemí Rudé armády při německém útoku na SSSR. Sekundární odborné texty ho dále zmiňují v souvislosti s jednotkou „Bergbauernhilfe“ (cca 500–1000 mužů), tvořenou ukrajinskými dobrovolníky pro sabotážní nasazení, kde je uváděn jako její německý velitel.
K tvému odkazu z Axis History Forum: samotný obsah stránky mi nástroj kvůli blokaci webu neotevře, ale ve vyhledávacích náhledech toho vlákna se Stolze objevuje jako „Oberst“ a je připisován k Abwehr II (sabotáž), resp. k linii práce s „etnickými menšinami“, a je tam také zmíněno jeho zařazení k OKW/Amt Abw. II k datu 1. 4. 1941. Ber to prosím jako pracovní stopu z fóra, ne jako primární důkaz.
Po válce byl Stolze zajat a držen v sovětské vazbě; podle publikovaných souhrnů sovětských procesů byl v únoru 1952 odsouzen vojenským tribunálem a 26. března 1952 popraven.
Erwin Stolze (6. prosince 1891, Berlín, Německá říše – † 26. března 1952, Moskva, Sovětský svaz) byl důstojník německé vojenské zpravodajské služby Abwehr při OKW (Amt Ausland/Abwehr), dlouhodobě spojený především s linií Abwehr II (sabotáže a zvláštní služby).
Pocházel z rodiny univerzitního profesora. Po maturitě v Berlíně zahájil studium přírodních věd. Roku 1911 nastoupil jako jednoroční dobrovolník a od 1914 sloužil u polního dělostřelectva. V letech 1915–1916 byl nasazen na východní frontě, na vlastní žádost následně přešel na západní frontu. V září 1918 byl při bojové činnosti zavalen a utrpěl těžká poranění lebky. Po rekonvalescenci se roku 1919 jako „Gerichtsoffizier“ (soudní důstojník) podílel na potlačování nepokojů v Berlíně. Od zimního semestru 1919 studoval v Berlíně národohospodářství a obchodní vědy.
Do aparátu Abwehru vstoupil roku 1923 (Abwehrabteilung při Reichswehrministeriu). V roce 1933 byl reaktivován v hodnosti poručíka, 1935 povýšen na kapitána a 1938 na majora. Personální hodnocení uvádějí, že od 1. října 1933 působil jako referent a od 1. června 1938 jako vedoucí skupiny, přičemž při nepřítomnosti vedení zastupoval nadřízené. V roce 1941 je zmiňován jeho dříve vytýkaný sklon k „přeceňování jednotlivostí“, který měl být překonán ve prospěch věcnější práce zaměřené na podstatné; je hodnocen jako spolehlivý, výkonný a „schopný vést důstojnický sbor“. Zároveň interní poznámka uvádí, že mu tehdy nebyla doporučena přednostní podpora v povyšování a neměla se zatím měnit jeho služební seniorita (R.D.A.); jako podplukovník je veden se služebním stářím od 1. dubna 1941. V dokladech je doložena i spona k Železnému kříži 2. třídy a z karty vyznamenání vyplývá také Železný kříž 1. třídy a odznak za zranění.
Od roku 1939 zastával Stolze vysoké postavení: byl zástupcem vedoucího Abteilung II (sabotáže a „Sonderdienste“) v rámci Amt Ausland/Abwehr při OKW a současně vedl Abwehrstelle Berlin; od května 1944 je uváděn také jako vedoucí Abwehrstelle Brüssel. V poválečných materiálech (včetně norimberského okruhu) se jeho jméno objevuje i v souvislosti s využíváním vybraných nacionalistických struktur proti SSSR – podle vlastní výpovědi měl instrukčně jednat s představiteli ukrajinského nacionalistického prostředí.
V roce 1945 se dostal jako plukovník do sovětského zajetí. V lednu 1952 byl v Moskvě odsouzen k smrti a dne 26. března 1952 popraven.
Bude doplněno
Zdroje: BA PERS 6_11610 https://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=148564&start=135
https://avalon.law.yale.edu/imt/02-11-46.asp?utm_source=chatgpt.com
Verhört: Die Befragungen deutscher Generale und Offiziere durch die sowjetischen Geheimdienste 1945-1952