Jan Bělehrádek
18. 12. 1896 Praha, † 8. 5. 1980 Londýn (Velká Británie)
Československý biolog, lékař, filozof, pedagog, svobodný zednář a odbojář. Syn školského a menšinového pracovníka Františka Bělehrádka (1867–1935), od 1896 ředitele kanceláře Ústřední matice školské a za 1. světové války předního činitele domácího odboje. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě; 1922–23 asistent na univerzitě v Lovani. 1925–27 docent, 1927–35 profesor lékařské biologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, od 1935 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1937–38 děkan fakulty, 1936–39 ředitel Purkyňova ústavu obecné biologie UK. Vyvíjel rozsáhlou popularizaci činnost (redaktor časopisu Věda a život). Ve druhé polovině 30. let se angažoval v boji na obranu republiky a na jaře 1938 patřil k iniciátorům manifestu Věrni zůstaneme. Za německé okupace se účastnil domácího odboje v rámci organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme"; v září–říjnu 1939 a od ledna do května 1945 byl vězněn v nacistických žalářích. 1945–46 první poválečný rektor Univerzity Karlovy; 1945–48 poslanec Národního shromáždění za Čs. sociální demokracii a předseda Čs. výboru pro Spojené národy. 1948 odešel do exilu; 1949–56 působil ve službách UNESCO v Paříži, od 1956 pracoval ve výzkumné laboratoři Middlessex Medical School v Londýně. Podílel se na činnosti exilové ČSSD i dalších organizací čs. poúnorového exilu; v závěru života se angažoval v Naardenském hnutí a v Britském výboru na podporu VONS. – Ve své vědecké práci se zabýval srovnávací fyziologií srdečního svalu, vlivem teploty na životní děje a významem vody pro život. Propagátor holistické koncepce obecné biologie. Autor řady odborných i popularizačních knih (Moderní názory o povaze živé hmoty, 1930; Temperature and Living Matter, 1935; Nauka o člověku, 1936; O holismu, 1941; Zrakem biologa, 1942; Člověk v číslech, 1945), spoluautor učebnice Obecná biologie (s V. Bergauerem, 1934; 4. vydání 1946). V pozůstalosti zanechal nedokončené Paměti a dvě monografie.