Jan Sonnevend

*25. prosince 1880 Topolany – †4. září 1942 Praha – Kobyliská střelnice

Československý vlastenec, úředník a odbojář.

Jan Sonnevend

Za protektorátu byl v Praze předsedou starších české pravoslavné církve. Po zapojení se do nekomunistického protiněmeckého odboje sehrál významnou roli jako aktivní pomocník parašutistů. Byl jedním z iniciátorů jejich ukrytí v kryptě kostela v Resslově ulici. Skutečnost, že jsou v kryptě kostela ukrývání parašutisté sdělil (večer 11. června 1942) biskupu Gorazdovi až dva dny po vyhlazení Lidic. Po prozrazení úkrytu parašutistů (18. června 1942) byl Jan Sonnevend spolu se svojí manželkou Marií Sonnevendovou dne 22. června 1942 zatčen. Odsouzen k trestu smrti byl stanným soudem ve „veřejném“ procesu odpoledne 3. září 1942. Dne 4. září 1942 byl na Kobyliské střelnici v Praze popraven zastřelením. Marie Sonnevendová byla popravena 24. října 1942 v KT Mauthausen.

Svatořečen Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku spolu s dalšími novomučedníky českými při slavnostních bohoslužbách v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici 8. 2. 2020.

Jan Sonnevend se narodil dne 25. prosince 1880 v Topolanech u Vyškova do rolnické rodiny. Jeho otcem byl Jan Sonnevend  a jeho matkou byla Cecilie Sonnevendová  Po studiu na obchodní akademii v Brně byl zaměstnán jako pojišťovací úředník. V roce 1907 se ve Vyškově oženil s Marií Lorkovou, v té době pracoval jako náměstek ředitele okresní nemocenské pokladny v Olomouci. Rok po svatbě se manželům Sonnevendových narodila dcera Ludmila. Později se rodina usadila v Brně. V roce 1924 se Jan Sonnevend v Brně podílel na založení pravoslavné církevní obce. Na ustavující schůzi byl převážnou většinou shromážděných věřících jmenován do funkce místopředsedy Sboru starších pravoslavné církve v Brně. Mezi léty 1926 až 1928 napomohl Jan Sonnevend k vytvoření pěveckého sboru a v letech 1930 až 1931 podpořil štědrými peněžitými dary výstavbu chrámu svatého Václava na Špilberku. Vrcholu své profesní kariéry ale dosáhl ve 30. letech 20. století, kdy zastával funkci ředitele Okresní nemocenské pojišťovny v Brně.

V roce 1938 odešel (ve věku 58 let) Jan Sonnevend do penze a s manželkou se přestěhovali za dcerou do Prahy na Staré Město.  V Praze působil jako dobrovolný člen kuratoria plicní léčebny a pracoval jako revizor účtů v Ústřední Masarykově lize proti tuberkulóze (TBC). Svůj čas věnoval i místní pravoslavné obci. Počátkem ledna roku 1939 byl zvolen za předsedu pražské rady (sboru) starších pravoslavné církve (obce) při nově vysvěceném katedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (původně to byl katolický kostel svatého Karla Boromejského) (Sonnevend se zasloužil o úpravu tohoto chrámu v duchu pravoslavné církevní tradice.)

Krom aktivit církevních věnoval se Jan Sonnevend kontaktům s vlastenci. (Byl vášnivý filatelista.) Stýkal se například se sokolským činovníkem a učitelem Janem Zelenkou-Hajským. Ten působil od jara 1942 jako velitel radikální skupiny Říjen, kterou založil spolu s Jaroslavem Pechmanem  jako jednu ze složek OSVO. Jan Zelenka-Hajský úzce spolupracoval s parašutisty, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, a kromě jiného se podílel na vyhledávání úkrytů pro ně. A byl to právě Jan Sonnevend, kdo nabídl Janu Zelenkovi-Hajskému kryptu kostela v Resslově ulici (Resslova 307/9, Praha 2 – Nové Město) jako úkryt pro parašutisty.

Angažování se v nekomunistickém protiněmeckém odboji pak bylo pro Sonnevenda jen logickým vyústěním jeho morálních a mravních životních postojů. V odboji spolupracoval např. s MUDr. Karlem Svěrákem,  doc. MUDr. Soběslavem Sobkem,  s Josefem Bublíkem – vojákem a příslušníkem výsadku Bioscop a s Adolfem Opálkou – vojákem a velitelem paraskupiny Out Distance.

V polovině dubna 1942 se Jan Sonnevend sešel s Petrem Fafkem, jenž ho požádal o spolehlivé úkryty pro nehlášené lidi (pro parašutisty). Petr Fafek byl bývalý legionář, zastával funkci vrchního účetního v ústředí Československého červeného kříže a v odboji byl spolupracovníkem ilegální centrály Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Fafek pracoval jako úředník Ligy proti tuberkulóze, kde pracoval i Jan Sonnevend. Petr Fafek participoval i na přípravách atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Dne 11. června 1942 se Jan Sonnevend sešel v domě (na adrese: Na příkopě 988/31, Praha 1 – Staré Město) s metropolitním kanovníkem chrámu svatého Víta, který byl představitelem organizace s názvem „Národní pomoc“, která v tomto domě měla kancelář. Sonnevenda zde přijal Otto Lev Stanovský – funkcionář výboru Národního souručenství a předseda katolické Charity. Představitel pravoslavné církve Jan Sonnevend požádal metropolitního kanovníka Stanovského (bez sdělení dalších podrobností) o ukrytí několika pronásledovaných osob v některém z katolických kostelů nebo klášterů. Stanovský jej upozornil, že katolické kostely jsou velmi bedlivě hlídány gestapem. Sonnevend na svém požadavku dále netrval a už Stanovského více nekontaktoval. Později se ukázalo, že se jednalo o ukrytí sedmi parašutistů, kteří v rámci operace Anthropoid spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Otto Lev Stanovský sice Sonnevendově prosbě nevyhověl, přesto byl však ve svém bytě (na adrese: Hradčanské náměstí 63/9, Praha 1 - Hradčany) dne 3. července 1942 v 5.00 hodin ráno zatčen gestapem. Za to, že o požadavku na ukrytí pronásledovaných osob neinformoval úřady, byl 28. prosince 1942 (podle jiných zdrojů 29. ledna 1943) odsouzen k tresti smrti a uvězněn v Terezíně a Berlíně - Plötzensee. Po četných intervencích (zejména ze strany berlínského nuncia Msgre. Orseniga) byl Stanovský po půl roce věznění omilostněn a jeho trest mu byl změněn na osm let káznice. Byl vězněn ve Straubingu, kde byl nějaký čas držen v kobce na seně a přikován řetězem. S podlomeným zdravím se dožil konce druhé světové války. Otto Lev Stanovský zemřel (pravděpodobně na následky útrap věznění) dne 5. prosince 1945.

Poté, co Jan Sonnevend neuspěl se sháněním úkrytu přes katolickou církev v nějakém klášteře nebo kostele, zkusil pravoslavnou církev, konkrétně chrám svatého Cyrila a Metoděje, kde se domluvil s farářem Václavem Čiklem a kaplanem Vladimírem Petřekem, že tam parašutisty ukryjí.

Od začátku května 1942 byl Jan Sonnevend již zapojen do odbojové činnosti a do pomoci parašutistům skupiny ANTHROPOID. Po provedení atentátu na Heydricha 27. května 1942 poskytla pravoslavná církev výsadkářům úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje (v chrámu svatého Karla Boromejského.) v Resslově ulici na Novém Městě v Praze. Azyl v kryptě chrámu jim nabídl Jan Sonnevend se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřeka, který o situaci uvědomil děkana Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta. Dr. Vladimír Petřek spolu s Václavem Čiklem zajišťovali spojení a denní péči o ukryté parašutisty. Vladyka Gorazd se o úkrytu parašutistů dozvěděl až dva dny po vyhlazení Lidic, večer 11. června 1942, kdy mu Jan Sonnevend oznámil, že se v chrámu skrývá sedm výsadkářů, mezi nimi atentátníci Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík.

Na příkaz biskupa Gorazda měli být výsadkáři co nejdříve odvezeni na jiné bezpečné místo. Termín převozu byl určen na 18. června 1942, avšak tou dobou byl už jejich úkryt prozrazen.

Po odhalení úkrytu byli vzápětí zatčeni všichni, kdož se podíleli na jejich skrývání. Nejprve byli zatčeni Václav Čikl s manželkou Marií, kostelník Václav Ornest s rodinou a kaplan Vladimír Petřek (ten přímo ve svém bytě v dnešní Gorazdově ulici 18. června 1942 brzy ráno). Jan Sonnevend byl zatčen gestapem 22. června 1942 i se svou manželkou Marií. Ve čtvrtek 25. června 1942 v 5 hodin ráno byl zatčen v Horních Počernicích vladyka Gorazd a převezen do Petschkova paláce.

Přelíčení před stanným soudem s vladykou Gorazdem a s dalšími vedoucími představiteli pravoslavné církve, kteří pomáhali ukrývat atentátníky na Reinharda Heydricha v chrámu svatého Cyrila a Metoděje proběhlo ve „veřejném“ procesu odpoledne 3. září 1942 od 14.00 hodin v Petschkově paláci. Jako jediný ze stanných soudů po atentátu aspoň náznakově (z propagandistických důvodů) připomínal skutečné soudní řízení. O plánu uspořádat tento proces informoval zastupující říšský protektor Kurt Daluege již 14. srpna roku 1942 říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera. Himmler tuto záležitost projednal přímo s Adolfem Hitlerem. Vůdce s procesem souhlasil s tím, že očekává tresty smrti. K soudnímu projednání bylo vpuštěno celkem dvacet prověřených protektorátních novinářů. Ti v průběhu následujících dnů o procesu informovali v tisku. Stannému soudu předsedal velitel pražského gestapa SS-Standartenführer Hans-Ulrich Geschke; žalobcem byl velitel III. oddělení gestapa SS-Hauptsturmführer Wilhelm Schultze; prvním přísedícím byl šéf vyšetřovací komise atentátu na Heydricha SS-Hauptsturmführer Heinz Pannwitz a druhým přísedícím Josef Witiska (* 1894 – 1946). Celý proces byl filmován a výpovědi byly pečlivě zapisovány. Nad souzenými představiteli pravoslavné církve byl v 17.00 vynesen rozsudek trestu smrti zastřelením (a zabavení veškerého majetku) za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“.

Zdroj: AVOS, Wikipedie