Jaromír Smutný
23. června 1892 Bavorov – 16. července 1964 Londýn
Československý legionář, vedoucí Kanceláře prezidenta Edvarda Beneše a diplomat.
V průběhu první světové války se stal jedním z čs. legionářů, kteří dezertovali z rakousko-uherské armády a nastoupili do vznikající čs. legie na Rusi.
Během první republiky byl řadovým úředníkem na ministerstvu zahraničních věcí, kde si jeho píle všiml Edvard Beneš. V roce 1938 byl Smutný jedním z těch, kteří pomohli Benešovi utéct do exilu. Poté Smutný zastával několik funkcí, mj. konzula v Istanbulu. V roce 1939 se vydal do Londýna za Benešem, a postupně se vypracoval na jeho hlavního asistenta. Zapisoval a tudíž se i účastnil všech možných schůzek, na kterých byl Edvard Beneš.
V posledních dvou letech druhé světové války de facto Smutný zastával funkci kancléře. Po konci války se oficiálně kancléřem prezidenta republiky stal. Smutný se stal Benešovým přítelem i v jeho soukromém životě a byl tak u všech událostí, které Beneš prožil. Včetně tzv. únorové krize vlády a následného komunistického převratu. Když Beneš 2. června 1948 ze své funkce odstoupil, Smutný ještě několik měsíců sloužil u Klementa Gottwalda jako jakýsi špeh vznikajícího třetího odboje. Ovšem komunisté na to přišli a zbavili ho postu kancléře, Smutný s celou svou rodinou se poté nechal ilegálně převézt přes hranice kvůli hrozícímu zatčení a uvěznění státní policií.
Právě ve svém novém domově v Londýně se stal spoluzakladatelem Ústavu Dr. Edvarda Beneše se sídlem v Londýně. Ústav pečoval o pověst ČSR v zahraničí: konal přednášky, vydával tiskoviny, především pečoval o odkaz T. G. Masaryka a E. Beneše.
Beneš po osudových únorových chvílích požádal Smutného, aby jednou napsal o únorových událostech, jakoby za něj, protože Beneš toho již nebyl schopen. K tomu se dostal Smutný v 50. letech, když po sérii přednášek vyšla jeho sbírka o těchto událostech a také o odsunu českých Němců. Tato sbírka přednášek byla vydána pod názvem Svědectví prezidentova kancléře.
Diplomat a politik. Po absolvování gymnázia (1910) studoval 8 semestrů na Právnické fakultě české univerzity v Praze, vzhledem k odvodu do rakousko-uherské armády studia nedokončil (a až v r. 1920 získal absolutorium práv). Zajat Rusy, vstoupil do čs. legií na východní frontě, později se dostal do Francie. Z armády přestoupil v listopadu 1919 do formující se čs. zahraniční služby a již v březnu 1920 byl přidělen jako vicekonzul do Lyonu. Od dubna 1922 do března 1927 působil jako konzul v Marseilles, poté pracoval až do roku 1931 na MZV v Praze. Následně působil na zastupitelském úřadu ve Varšavě. Od dubna 1937 pracoval i pro prezidentskou kancelář a měl pověření „mimořádného vyslance“. V listopadu 1938 byl novým vedením MZV odvolán a vyslán jako generální konzul do Istanbulu, odtud pak po německé okupaci odjel do Paříže, kde se zapojil do rodícího se odboje. Po návratu E. Beneše z USA v létě 1939 se stal vedoucím jeho londýnské kanceláře a po vytvoření exilového státního zřízení (1940) jeho oficiálním kancléřem, jímž zůstal nejen celou válku, ale i v republice poválečné. Formálně zůstal v čele prezidentské kanceláře i po Benešově odstoupení a následném zvolení K. Gottwalda prezidentem. Již poč. listopadu 1948 byl však dán na dovolenou a k 1. 1. 1949 propuštěn do výslužby. Ač sledován komunistickou StB, podařilo se mu v červnu 1949 odejít na Západ a již v březnu 1950 založil v Londýně Ústav dr. Edvarda Beneše jako instituci, mající rozvíjet „politická a sociální studia“.