Jaroslav Eminger
*4. červen 1886 , Čáslav– †14 červenec 1964
.png)
Československý voják. Narodil se v rodině důstojníka , Čeňka, rytíře Emingera, plukovníka c. k. armády, rozhodl se též pro vojenskou dráhu. Po zakončení vojenské akademie nastoupil k 7. dragounskému pluku v Dobřanech a později na Vysokou školu válečnou ve Vídni. Jako štábní důstojník prošel za Světové války ruskou i italskou frontou. Po návratu z bojišť se kpt. gen. štábu Eminger přihlásil do služeb vznikající čs. armády, s níž se příštího roku zúčastnil bojů s Maďary na Slovensku, za což byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918.
Od srpna 1919 do ledna 1922 pobýval Eminger v Budapešti jako náčelník československé vojenské mise. Po návratu do vlasti spojil vojenskou kariéru s jezdectvem a postupně velel pluku, brigádě a jezdeckému učilišti. Na odborné stáži pobyl u polského jezdectva a určitý čas byl i generálním inspektorem čs. jezdeckých jednotek. Jeho odborné kvality nešlo přehlédnout, a tak byl dekretem prezidenta republiky ze 13. července 1933 sedmačtyřicetiletý Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V osudném období zářijové mobilizace roku 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi. Se zánikem Československa však byl postaven před složitější úkoly.
Po příchodu nacistů se ženatý, ale bezdětný generál rozhodl odejít do zahraničí. V dubnu 1939 si jej však k sobě povolal bývalý legionář a tehdejší předseda protektorátní vlády, generál Alois Eliáš a požádal jej, aby se jako spolehlivý, nacistům málo nápadný Čech ujal funkce generálního inspektora protektorátního vládního vojska. Jaroslav Eminger návrh přijal a v polovině července 1939 přednesl koncepci tohoto nově formovaného sboru, když zcela otevřeně prohlásil, že vládní vojsko "má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa ...".
Této myšlence zůstal věren po celou dobu okupace, a proto selhaly četné německé pokusy učinit z vládního vojska povolný nástroj. Nevelká armáda 7.000 mužů byla vojensky nasazena až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě. Emingerův postoj dokládá jeden z rozhovorů, v němž reagoval na dotaz, jak má vládní vojsko postupovat proti nepřátelským výsadkům. Generál s typickou noble-sou chladnokrevně odpověděl: "Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!" Ona noblesa generála chránila i proti Němcům, neboť disponoval kamennou tváří za "prušáckým" monoklem na pravém oku, který si zvykl nosit již za republiky.
Méně vhodná byla pro čestný soud, před nímž gen. Eminger stanul 26. dubna 1947. Soud však nakonec "dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bez-podstatnou a pravdě neodpovídající ...". Jiný názor měla ovšem poúnorová armáda. Vládní vojsko jako celek rehabilitováno nebylo a stín toho faktu padal i na jeho veli-tele. Postaven mimo činnou službu dožil v ústraní a existenčních problémech. Vý-razná morální autorita české společnosti, prof. Václav Černý o vládním vojsku ve svých pamětech napsal: "Dlužno říci hned, že vládní vojsko nebylo nikdy sídlem kolaborace s Němci a že jak důstojnictvo, tak mužstvo byli většinou lidé politicky a národnostně bezúhonní." Pokud toto tvrzení o někom platilo bez výjimek, byl to jistě brigádní generál Jaroslav Eminger.