Jaroslav Hrbek
.jpg)
* 9. července 1892 Polesí (Rymberk) - †19. ledna 1973 Praha
Československý legionář a odbojář.
Čtyři kilometry severně od Počátek, na silnici spojující Počátky a Pelhřimov, se nachází obec Polesí. Až do roku 1950 nesla jméno Rymberk a právě zde, v tehdejším politickém okrese Kamenice nad Lipou, se 9. července 1892 v rodině řídícího učitele Petra Hrbka a jeho manželky Marie, rozené Žáčkové (rovněž učitelky), narodil pozdější generál šéf technické služby Ing. Jaroslav Hrbek. Jako jeho domovská obec je však v dochované osobní dokumentaci uváděna nedaleká Velká Chýška na Pelhřimovsku. V letech 1903-1910 byl Jaroslav Hrbek studentem státního gymnázia v Táboře, kde na jaře roku 1910 úspěšně složil maturitní zkoušku, a poté v letech 1910-1914 pokračoval ve studiu chemicko-technologického inženýrství na České vysoké škole technické v Praze. Vysokoškolská studia však nestačil dokončit. Po vypuknutí první světové války musel 10. srpna 1914 jako jednoroční dobrovolník narukovat do rakousko-uherské armády k c. a k. zeměbraneckému pěšímu pluku č. 29 v Českých Budějovicích a právě s tímto útvarem byl odeslán na východní frontu. Zúčastnil se bojů proti Rusům, ale již 31. srpna 1915 padl u Kozlova v Haliči do zajetí. Po deseti měsících strávených v zajateckém táboře vstoupil 1. června 1916 do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse a jako četař aspirant sapérské roty se s ní zúčastnil krvavých bojů proti německým a bulharským jednotkám v rumunské Dobrudži.
Po návratu do Ruska požádal Jaroslav Hrbek na počátku roku 1917 v Borispolu o vstup do československých legií a byl zařazen do kádru připravované 2. čs. střelecké divize. Léto roku 1917 strávil jako emisar při organizaci náboru
dobrovolníků do československých legií v ruských zajateckých táborech a 1. září 1917 se stal zbrojním poddůstojníkem 6. čs. střeleckého pluku, s nímž v březnu 1918 zasáhl do bojů u Bachmače.
V dubnu 1918 byl Jaroslav Hrbek plukem zvolen za delegáta na 1. sjezd československého vojska na Rusi (současně se stal sekretářem sjezdových předporad). Dne 16. září 1918 byl povolán do propagačního oddělení Informačně osvětového odboru (IOO) Československé národní rady jako spolupracovník Československého denníku a až do 28. listopadu 1919 vedl Československou telegrafní a tiskovou kancelář v Rusku. V průběhu roku 1919 byl Jaroslav Hrbek postupně povyšován na praporčíka, podporučíka a nakonec poručíka ruských legií. Koncem listopadu
1919 byl ustanoven náčelníkem zpravodajského oddělení Informačně osvětového odboru Československého vojska na Rusi. V této funkci pak působil nepřetržitě až do 25. července 1920. Zpět do vlasti odplul Jaroslav Hrbek v hodnosti kapitána ruských legií (povýšen byl v dubnu 1920) 21. července 1920, a to s 33. transportem na lodi Logan, která kromě 12. čs. střeleckého pluku přepravovala i redakci Československého denníku.
Po návratu do vlasti dokončil Jaroslav Hrbek v letech 1920-1922 vysokoškolská studia a poté působil v různých funkcích na Ministerstvu národní obrany (naposledy ve výzkumném a zkušebním oddělení). Mezitím byl v prosinci 1921 povýšen na štábního kapitána a 1. ledna 1922 jako nadpočetný formálně zařazen k pěšímu pluku 29. V prosinci 1923 se dočkal povýšení na majora a o rok později přemístění do kategorie důstojníků ženijního vojska. Od 28. ledna 1926 byl přidělen Vojenskému technickému ústavu (později VTLÚ) jako přednosta zpravodajského a patentního odboru. Tuto funkci zastával nepřetržitě až do konce července 1933. Jako takový byl 1. ledna 1927 přeložen do skupiny důstojníků technické zbrojní služby, v prosinci téhož roku povýšen na podplukovníka a o dva roky později na plukovníka technické zbrojní služby.
Od srpna 1933 do konce září 1935 byl plukovník Hrbek velitelem Zbrojního učiliště v Plzni. Právě tehdy byl za své zásluhy na vědeckém poli vyznamenán francouzským Řádem akademických palem. Dnem 30. září 1935 se vrátil zpět do Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) v Praze, kde převzal funkci přednosty IV. odboru (chemického), kterou pak zastával až do okupace ČSR nacistickým Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Brzy poté byl přeložen do výslužby a 1. listopadu 1939 nastoupil ke generálnímu ředitelství Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako patentový inženýr. Tou dobou však již byl zapojen v protinacistickém odboji v rámci Obrany národa. Jeho odbojová činnost však gestapu nezůstala utajena. V době největších represálií po atentátu na Reinharda Heydricha byl 28. května 1942 zatčen. Za činnost proti Německé říši byl 22. prosince 1942 berlínským Volksgerichtem odsouzen pro přípravu velezrady k osmi letům káznice a ztrátě cti. Vězněn byl v káznici ve Straubingu, a to až do 29. dubna 1945, kdy se dočkal osvobození.
Po návratu z nacistického vězení byl plukovník Jaroslav Hrbek již v květnu 1945 povolán do činné služby, v červenci 1945 nastoupil k Vědeckému technickému ústavu a v září se stal zástupcem jeho velitele. V dubnu 1946 byl ustanoven přednostou 3. oddělení (munice, výbušnin a plynového materiálu) II. odboru Ministerstva národní obrany a 25. října 1946 byl povýšen na generála technické zbrojní služby. Od března 1948 do května 1949 zastával generál Ing. Jaroslav Hrbek funkci přednosty II. (technického) odboru Ministerstva národní obrany a právě tehdy se 18. října 1948 dočkal povýšení do hodnosti generála šéfa technické služby. To však již byla pouze labutí píseň jeho vojenské kariéry. O necelý rok později - 1. srpna 1949 - byl totiž z politických důvodů přeložen do výslužby. Krátce na to byl komunistickým režimem vykázán z Prahy a dlouhodobě systematicky šikanován. V době Pražského jara se Jaroslav Hrbek zásadním způsobem zasazoval o znovuobnovení Československé obce legionářské a podílel se na sepisování pamětí bývalého náčelníka Hlavního štábu z let 1933-1939 armádního generála Ludvíka Krejčího.
Generál Ing. Jaroslav Hrbek zemřel v Praze 19. ledna 1973. Během své vojenské kariéry byl dekorován mnoha našimi i zahraničními řády a vyznamenáními, mezi nimiž nechyběl Československý řád Sokol, Československý válečný kříž 1914-1918 a Československý válečný kříž 1939. Zájem o vojenské dějiny vštěpoval nejen svým synům, ale i vnukovi Jaroslavovi, ze kterého vyrostl uznávaný vojenský historik a vysokoškolský pedagog.
Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí II.