Josef Dřímal

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

* 22. 7. 1892 Žeravíce, okr. Hodonín - † 4. 10. 1980, Bratislava

Čs. voják a odbojář, krycí jména KOMITA, Joca Komíta, major, vedoucí Obrany národa Bratislava - město


Syn Josefa a Kateřiny, roz. Jandáskové. Manželka Anna, roz. Štefáníková, dcery Tatíana, Zora, Elena, Eva. Obecnou školu vychodil v rodných Žeravících a tří­letou měšťanku v nedalekém Bzencí, kterou ukončil s výborným prospěchem a na doporučení pokračoval ve studiích v české matiční reálce v Hodoníne. Za aktivní účast v Sokole mu hrozil trest vyloučení ze všech středních škol Rakousko-Uherské monarchie. Po maturitě v roku 1912 se zaměstnal u stavební firmy Korn v Krakove, kde se zároveň přípravoval na studia na vysokou školu technickou.

V   r. 1913 nastoupil vojenskou službu u c. k. pěšího pluku č. 91 v Českých Budějovi­cích, se kterým byl ihned odvelen na srbskou frontu. V prosinci 1914 z bojiště zběhl. Čeští vojáci většinou nepovažovali válku za smysluplnou a žádoucí pro další rozvoj naší země, pročež ti odvážnější, přivítali aktivity prvního zahraničního odboje a vstupovali do nově vznikajících Československých legií. To samé platilo i pro Josefa Dřímala.

V  hodností poručíka vstoupil v květnu 1915 do srbského vojska, kde byl zařazen na zpravodajské oddělení armádního velení. Od 6. 10. 1915 velel četě srbských komítů, ale jíž v prvý prosincový den v bojích o Topolskí Vis padl do bulharského zajetí a před c. k. polním soudem v Jagodíne byl nucen k odpovědností za zločin velezrady a úkladů proti monarchií. Byl odsouzen na trest smrtí. Na Vánoce 1915 se mu podařilo z vězení utéci a po kruté zimě, prožité v pralesích Dunaje se do­stal v březnu 1916 do neutrálního Rumunska. Zde byl jíž v dubnu 1916 zařazen do 3. pěšího pluku První srbské dobrovolnícké divize, v jejíž sestavě v bojích o Kokardžu byl 6. 10. 1916 těžce raněn. Po částečném vyléčení se vrátil na rumunskou frontu, odkud odešel do Soluně. V květnu 1918 byl odvelen do Francie a po absolvovaní dů­stojnického kursu v St. Maíxent zařazen k 22. čs. pluku francouzských legií a odeslán na alsaskou, později champagnenskou frontu. V říjnu odešel do Itálie, kde se podílel na organizovaní československých legií.

Do Československa se vrátil koncem r. 1918 s 52. transportem v hodností kapitána - plukovního pobočníka 35. střel. pluku italských legií. V polovině března 1919 byl přidělen k vojenskému referátu Ministerstva pro správu Slovenska do Bratislavy, avšak po vpádu maďarských rudých gard na slovenské území odešel 1. 6. k operační vojenské skupině do prostoru Komárno - Nové Zámky - Parkaň. Vojenská skupina pod jeho velením zastavila postup nepřítele u Nových Zámků, což bylo obecně pova­žováno za značný úspěch a vrchní velení operační armády tento čin ocenilo sestave­ním Pluku Nové Zámky z bojujících jednotek pod jeho velením.

Po skončení bojů a urovnaní hraničních sporů byl po započítané čtrnáctileté legio­nářské službě k 31. 1. 1923 přeřazen do zálohy. Jako válečnému invalidovi mu byla udělena trafiční licence v Bratislavě. V r. 1940 mu však byla, přes nákladné investice, jako nežádoucímu cizinci odňata bez náhrady.

V  létě 1939 stanul v čele Obrany národa Bratislava - město, první odbojové organízace, která zde pracovala samostatně a zároveň úzce spolupracovala s dalšími orga- nízacemí Obrany národa na severozápadním, jižním a východním Slovensku, majíce úzké spojení s ústředím Obrany národa v protektorátu. Dřímal vybudoval širokou síť spolupracovníků, zabezpečujících ilegální přechody československých vojáků do za­hraničí, osobně mnohé uprchlíky ukrýval a za pomoci jugoslávských diplomatů vystavoval falešné pasy. Zpravodajsky spolupracoval především se skupinou Demec, vedenou npor. Michalem Zibrínem, a Zeta, vedenou npor. Karlem Hostašem, a rov­něž zprostředkovával výměnu korespondence mezi Slovenskem a protektorátem.

23 9. 1940 byl zatčen agenty Ústředny státní bezpečností, kteří krátce před tím zachytili pasy čtyř českých důstojníků. Po zdlouhavém vyšetřování na ÚŠB v Bratislavě byl uvěz­něn v táboře pro politické vězně v Ilavě. 19. 1. 1941 jej eskortovalí do Hodonína, kde byl odevzdán gestapu. Po pokračujících výsleších v Hodoníne, Uherském Hradišti, Brně a Vídní byl souzen v Norimberku pro zločin velezrady a úkladů proti říší. Posléze byl převezen do Brna, odkud byl bez vynesení konečného rozsudku 15. 1. 1943 odtranspor­tován do koncentračního tábora Osvětím. Průvodní list brněnského Sondergeríchtu nesl poznámku „RU“, tj. návrat nežádoucí. Z osvětímského tábora nastoupil 18. 1. 1945 cestu smrtí do Mauthausenu, a pak do Melku a Ebensee, kde se 5. 5. 1945 dožil svobody.

Od r. 1946 pracoval jako ředitel bratislavského Slovenského mlékárenského družstva, později odešel do Družstva pro hospodaření se zemědělskými výrobky. Vstoupil do Demokratické strany, co se mu po únoru 1948 stalo přítěží. 16. 3. 1953 byl spo­lu s rodinou v rámci akce B vystěhován z Bratislavy do Klačna u Prievidze, do kvazí trestanecké kolonie. Do Bratislavy se mohl navrátit až v roku 1960, kdy byl po mno­hých žádostech soudně rehabilitován. Dům byl však nájemci zničen a přilehlá zahra­da byla vyvlastněna pro hřbitov sovětských osvoboditelů, známý Slavín. Zaměstnal se jako pokladník na JZD Prievoz, kde pracoval až do 78 roku života.


Zdroje: AVOS, Vojenské osobnosti čs. odboje