Josef Svatoň

* 8. března 1896 Dolní Roveň - †1. listopadu 1944 Paseky u Proseče

Československý legionář, voják a odbojář.

Dolní Roveň, obec ležící jen několik kilometrů od Pardubic, čítá necelé dvě tisícovky obyvatel. Přesto se může pyšnit hned dvěma významnými osobnostmi meziválečného období. Tou první není nikdo menší než prvorepublikový ministr národní obrany a předseda vlády František Udržal. Druhou pak legionář, důstojník čs. armády, závodník v jízdě na koni a aktivní účastník protinacistického odboje Josef Svatoň. Narodil se 8. března 1896 v chudé rodině drobného rolníka a příležitostného stavebního dělníka Antonína Svatoně a jeho manželky Františky. Obecnou školu vychodil v Komárově a tři ročníky měšťanky absolvoval v letech 1907-1910 v Dašicích u Pardubic. Přestože byl nadaným žákem, nemohl kvůli finanční situaci rodiny pokračovat ve studiu a po ukončení školní docházky se vyučil řezníkem. Jeho další osudy, podobně jako v případě tisíců jiných, výrazně ovlivnila válka. Dne 15. dubna 1915 byl ve Vysokém Mýtě odveden a 19. října 1915 nastoupil vojenskou službu u c. a k. hulánského pluku č. 2 sídlícího tamtéž. Právě s tímto útvarem byl odeslán na ruskou frontu. Zde přešel na počátku června 1916 dobrovolně do ruského zajetí a již 19. července 1916 vstoupil do čs. legií v Rusku. Zařazen byl k 1. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil řady nebezpečných rozvědek a v jeho řadách také 2. července 1917 bojoval v památné bitvě u Zborova. Po absolvování důstojnické školy byl Josef Svatoň ustanoven velitelem pěší čety, s níž se v létě 1918 zapojil do bojů s bolševiky. Jako bývalý hulán byl však již 8. října 1918 přeložen k nově vzniklému 1. čs. jízdnímu pluku v Čeljabinsku,

s nímž se zúčastnil bojů s rudými u Jekatěrinburgu, Syzraně a Kunguru. V mezidobí dosáhl nejprve hodnosti podporučíka, 12. listopadu 1919 poručíka a jako takový byl ustanoven velitelem 4.eskadrony. Se svým plukem absolvoval jak tvrdou službu při ochraně sibiřské magistrály, tak následný ústup napříč Sibiří až do Vladivostoku. Odtud odplul 6. června 1920 na lodi M. S. Dollar do Kanady, aby následně pokračoval na lodi Minecahda do Evropy. Do svobodné vlasti dorazil v hodnosti nadporučíka ruských legií 4. srpna 1920.

Spolu se svým plukem zamířil poté Josef Svatoň do Terezína, který se stal jeho po-sádkou. Protože se rozhodl pro kariéru Ruský Kříž sv. Jiří2. stupně a ruská Medaile vojáka z povolání, nastoupil po repatriační dovolené službu u svého útvaru, který byl 1. října 1920 v rámci unifikace přeměněn na jezdecký pluk 1. Zpočátku působil u jeho náhradní eskadrony, ale již 28. listopadu 1920 byl odeslán do Hranic jako frekventant ekvitační školy jízdy (o týden později se dočkal povýšení do hodnosti kapitána). Ke změně došlo zanedlouho i v jeho soukromém životě, když se rozhodl založit rodinu a 26. března 1921 se oženil se slečnou Marií Soukupovou. Z Hranic se Josef Svatoň vrátil 1. srpna 1921 zpět do Terezína, kde byl ustanoven velitelem náhradní korouhve. U svého pluku opět dlouho nepobyl a v říjnu 1922  byl odeslán jako frekventant do vyššího jezdeckého kurzu při Vojenském jezdeckém učilišti v Hodoníně (na konci prosince téhož roku se dočkal povýšení na štábního kapitána). Odtud se do Terezína vrátil v srpnu 1923 a byl ustanoven velitelem 4. eskadrony. Tentokrát se terezínská posádka stala jeho domovem na dlouhých deset let. Během té doby prošel u pluku funkcemi velitele 4. eskadrony, velitele II. korouhve, velitele remontní eskadrony, velitele plukovní poddůstojnické školy, velitele náhradní korouhve a současně předsedy vojenského zátiší a nakonec I. plukovního pobočníka. V mezidobí se 29. prosince 1928 dočkal povýšení do hodnosti majora, v létě 1926 prodělal tříměsíční zkušenou u terezínského pěšího pluku 42 a od března do srpna 1929 byl frekventantem kurzu pro velitele oddílů v Praze.

Výrazná změna v místě jeho působení nastala v roce 1933. Dnem 15. března byl totiž Josef Svatoň převelen k nově zřízenému jezdeckému pluku 11 do Bratislavy, kde opět zastával funkci I. plukovního pobočníka a setrval zde až do 19. května 1935. V té době došlo v jeho životě k zajímavému momentu. Jako milovník koní a jeden z nejúspěšnějších čs. závodních jezdců byl 20. května 1935 přidělen do přípravného střediska pro olympijské hry 1936 při Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích (zde se 1. ledna 1936 dočkal povýšení na podplukovníka). Ne-daleko od svého rodiště se tak ve svých devětatřiceti letech začal připravovat na nejprestižnější světový sportovní podnik té doby. Jeho počáteční nadšení však začalo brzy opadat. Důvodem byla vedle neshod s důstojníky z velení střediska i skutečnost, že se olympiáda koná v Berlíně, metropoli nacistického Německa. To nakonec vyústilo v jeho žádost, aby byl ze střediska uvolněn, což se také

čtyři měsíce před zahájením olympijských her stalo. Téměř symbolicky byl následně 30. dubna 1936 přemístěn k dragounskému pluku 9 do Vysokého Mýta. Do města, kde byl ve svých devatenácti letech odveden do armády. Kasárny se od doby, kdy v nich sídlil c. a k. hulánský pluk č. 2, příliš nezměnily a Josef Svatoň zde nastoupil do funkce velitele I. polní korouhve. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 však v rámci svého mobilizačního zařazení zastával funkci velitele smíšeného předzvědného oddílu 1 začleněného do 2. skupiny na jižní Moravě.

Po okupaci ČSR a rozpuštění čs. armády byl Josef Svatoň převeden do civilního zaměstnání na obecním úřadě ve Vysokém Mýtě. Po několika měsících strávených v kanceláři se však rozhodl, že Němcům sloužit nebude a odešel do výslužby. Čas potřeboval na činnost zcela jiného druhu. Od počátku okupace byl totiž zapojen v odbojové organizaci Obrana národa jako příslušník Krajského velitelství ON - Vysoké Mýto, v jehož čele stál plukovník pěchoty Ing. Bohuslav Závada, bývalý velitel vysokomýtského pěšího pluku 30. Organizace byla bohužel tvrdě postižena rozsáhlým zatýkáním na přelomu let 1939-1940 a Josefu Svatoňovi se podařilo uniknout jen díky tomu, že ho jeho přátelé přes kruté týrání neprozradili. Od jara 1941 začal ve Vysokém Mýtě společně s majorem Bezuglim, nadporučíkem Suchánkem a poručíkem Kábelem budovat ilegální organizaci, jejíž působnost se postupem času rozrostla až na Orlickoústecko, Královéhradecko, Vambersko a Rychnovsko. Skupina, jejímž úkolem byla příprava ozbrojeného

povstání ve východních Čechách v závěrečném období války, shromažďovala zbraně, plánovala sabotážní akce a vešla dokonce ve styk s výsadkem INTRAN- SITIVE, který po určitý čas přechovávala a všestranně ho podporovala. Do konce roku 1942 se jí podařilo vybudovat odbojovou organizaci, pokrývající podstatnou část východních Čech, která v letech 1941-1942 beze ztrát odolala úderům gestapa.

Koncem roku 1942 se Josefu Svatoňovi podařilo přímo v Hradci Králové navázat spolupráci s brigádním generálem Františkem Bláhou, který byl jedním z vysokých představitelů tehdejšího Ústředního vedení Obrany národa. Od něj obdržel v únoru 1943 rozkaz, aby navázal spojení s komunistickou odbojovou skupinou, jejíž hlavní středisko bylo v České Třebové. Bohužel nedlouho po prvních vzájemných setkáních byla organizace rozbita gestapem, které se tak dostalo i na Svatoňovu stopu. Ten 5. března 1943 společně s poručíkem Josefem Kábelem jen šťastnou souhrou náhod unikl zatčení a vzápětí musel přejít do ilegality. Gestapo tak o den později zatklo alespoň jeho manželku Marii a obě děti, odvezlo je do Malé pevnosti v Terezíně a poté je drželo až do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích. On sám se mezitím skrýval a organizoval odbojovou činnost v oblasti východních Čech a Českomoravské vysočiny, kde se jich ujal strážmistr četnictva František Fanfulík (popraven nacisty 8. července 1943 v Praze) a po jeho smrti továrník Jan Kadlec z Proseče. Ten je dopravil do Telecího u Poličky, kde se na počátku května 1944 spojili s „Radou tří”. Organizací, kterou vytvořili divizní generál Vojtěch Boris Luža, prof. Josef Grňa a kapitáni generálního štábu Karel Steiner-Veselý a Josef Robotka. V jejím rámci byl Josef Svatoň jmenován velitelem partyzánské oblasti Vysočina-sever, která zabírala prostor od Velkého Meziříčí a Jihlavy až po Vysoké Mýto a Litomyšl (tehdy používal krycí jméno Doubek). S mimořádným nasazením budoval rozsáhlou partyzánskou organizaci, připravoval vhodné plochy pro shozy zbraní i jejich úkryty. Úzce spolupracoval s paravýsadky z Velké Británie - především CALCIUM, BARIUM, TUNGSTEN, PLATINUM-PEWTER a BAUX1TE. Kromě toho se podílel i na pomoci uprchlým sovětským válečným zajatcům.

Poté, co byl generál Luža, jenž v „Radě tří“ zastával funkci vojenského velitele, zavražděn 2. října 1944 protektorátními četníky z Přibyslavi v hostinci obce Hřiště, předsedal Josef Svatoň v Proseči partyzánskému soudu, který v odvetu za tento čin odsoudil příslušníky přibyslavské četnické stanice k smrti (popraveni byli 26. října 1944 skupinou partyzánů vedenou nadporučíkem Nikolajem Pavlovičem Bachmutským a generálovým synem Radomírem Lužou). Generála Lužu však Josef Svatoň přežil jen o necelý měsíc. Již 1. listopadu 1944 byl společně se svým pobočníkem kapitánem Eduardem Soškou obklíčen v osadě Paseky u Proseče. V nastalé přestřelce oba v boji s nepřátelskou přesilou padli. Jejich poslední okamžiky popisuje obecní kronika následovně: „1. listopad 1944 ukázal, jak Němci kruté trestají touhu lidu po svobodě. Za časného jitra byl domek hajného J. Ehrenbergera obklíčen osmi gestapáky, provázenými zástupcem četnické stanice v Proseči strážmistrem Protivínským. Sem vedla stopa odboje, neboť v domku se skrývali podplukovník Josef Svatoň a Eduard Soška, kteří měli vedoucí úlohu v odboji na Prosečsku. Ve chvíli, kdy gestapáci chtěli vniknout do podkroví,

nastala přestřelka. Svatoň neustálou střelbou z armádní pistole bránil Němcům vniknout na půdu. Poté tam Němci vhodili dýmovnice, takže oba ukrytí byli nuceni uprchnout. Gestapáci předpokládali, že uprchlíci se budou snažit dostat do lesa, který ležel východním směrem, a zde je chtěli dopadnout. Taktika Svatoně a Sošky byla poněkud odlišná. Jsouce ozbrojeni pouze pistolemi, vyskočili malým okénkem do dvorka a přes dřevník přelezli plot, aby se dostali na silnici. Soška oblečený ve světlém balonovém plášti přeběhl silnici a vběhl na otevřené pole, odkud bylo možno nejkratší cestou dosáhnout lesa. Kulometné hnízdo však zpozorovalo světlou skvrnu, a tak byl zasažen Svatoň a po něm i Soška, běžící vpředu a snažící se ještě kamarádovi pomoci. Mrtvá těla obou vlastenců byla pak odvezena v dřevěných bednách, jež musel opatřit obecní úřad.“

Partyzánská skupina, které Josef Svatoň do té doby velel, přijala na jeho památku jméno „Skupina generála Svatoně”. Po osvobození republiky byl Josef Svatoň posmrtně povýšen nejprve do hodnosti plukovníka jezdectva a po zjištění mimořádného rozsahu jeho odbojové činnosti v únoru 1947 na brigádního generála in memoriam. Kromě toho mu byl posmrtně udělen Československý válečný kříž 1939 a Odznak československého partyzána.

Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí IV.