Juraj Bilej
*25. prosince 1904 v Oliňově (Oleno'vo), okres Svaljava na Ukrajině - †23. leden 1945
Československý a slovenský důstojník a odbojář.
Po ukončení střední školy absolvoval právnicky „dispenz“.
Od 1. října 1924 vykonával vojenskou prezenční službu v pěším pluku 45 (čestný název „Rumunsky“) v Chustu na Podkarpatské Rusi, kde 23. března 1926 úspěšně absolvoval zkoušku na důstojníka čs. branné moci v záloze. Dnem 1. dubna 1926 byl jako četař s důstojnickou zkouškou přeložen do I. zálohy. K 1. lednu 1927 byl jmenován na podporučíka v záloze a 1. ledna 1929 povýšen na poručíka v záloze. Následně byl k 15. říjnu 1930 přeložen do skupiny důstojníků jezdectva (jízd.) v záloze, s předurčením do 2. švadrony (eskadrony) jezdeckého pluku 10 v Berehově, který byl v roce 1934 redislokován do Mukačeva. Na nadporučíka jezdectva v záloze Juraje Bíleje povýšili 1. ledna 1934. Ve druhé polovině 30. let 20. století zastával občanské povolání policejního ředitele v Chustu na Podkarpatské Rusi.
Do roku 1938 provedl řadu pravidelných a dobrovolných cvičení ve zbrani a absolvoval několik vojenských kurzů. Například v roce 1935 zpravodajský kurz v Praze, v roce 1937 instrukční kurz pro důstojníky v záloze v Užhorodě a v srpnu 1938 kurz pro velitele středisek branné výchovy (SBV) v Košicích. V důsledku všeobecné mobilizace čs. branné moci byl npor. jízd. Juraj Bílé 23. září 1938 povolán do vojenské činné služby. Jako zpravodajský důstojník působil do 17. listopadu 1938 ve 2. zpravodajském oddělení štábu Hraniční oblasti 42 (krycí název „Karel“), se sídlem velitelství v Užhorodě. V tomto mobilizačním zařazení se jako spolehlivý důstojník osvědčil velmi dobře.
Po vzniku Slovenského státu Juraje Bíleje 31. května 1939 přeložili do skupiny důstojníků jezdectva z povolání a současně ustanovili za čekatele na služební místo v kategorii důstojníků absolventů Vojenské akademie. 31. ledna 1940 byl převeden do vojenské služby ve slovenské branné moci a zařazen jako zpravodajský důstojník 2. kategorie do III. eskadrony jezdeckého průzvědného oddílu 3 (JPO 3) v Humenném. Dnem 1. srpna 1940 byl povýšen na stotníka jezdectva a 21. srpna 1941 dočasně kmenově přidělili do Střediska remontního výcviku (SRV) v Liptovském Svatém Mikuláši. Po napadení SSSR nacistickým Německem, v červnu 1941, se jako velitel jezdecké eskadrony průzvědného oddílu 11 v sestavě Rychlé divize zúčastnil od 23. června 1941 do 25. dubna 1942 polního tažení slovenské armády na východní frontě. Od 15. ledna 1943 byl Juraj Bílé ustanoven zastupovat velitele JPO 2 v Michalovcích a 1. července 1943 ho povýšili na do hodnosti major jezdectva.
Od 6. května 1944 převzal velení JPO 2 v rámci 1. divize Východoslovenské armády. Na východním Slovensku se zapojil do ilegálního protifašistického odboje. Spolupracoval zejména s partyzánskými oddíly „Čapajev“ a „Pugačov“, kterým dodával zbraně a munici. Před vypuknutím Slovenského národního povstání byla jeho jednotka, jezdecký průzvědný oddíl 2, přemístěna na polskou stranu Duklianského průsmyku, kde podle plánu Vojenského ústředí měla tvořit přední voj při spojení s jednotkami Rudé armády. Ve změněné situaci, během odzbrojování dvou východoslovenských divizí německou armádou 31. srpna 1944, se Bílejovi podařilo se svým oddílem přejít k partyzánskému svazku „Stalin“. Od 16. září 1944 velel samostatnému partyzánskému oddílu „Bílé“, který působil v rámci partyzánského svazku „Čapajev“. Po přechodu na partyzánský způsob boje měl Bílejův oddíl 113 mužů, k 10. září 1944 287 (z toho 12 důstojníků, 8 rotmistrů a 267 mužů) av druhé polovině září kolem 400 příslušníků.
Bojovou činnost zahájil partyzánský oddíl 10. září 1944 po příchodu radiotelegrafistů
z 1. československého armádního sboru v SSSR, se kterým navázal radiotelegrafický kontakt. Od té doby Bílejův oddíl operoval na základě rozkazů 2. zpravodajského oddělení štábu sboru, v ohraničeném prostoru Medzilaborce - Humenné - Vranov nad Topľou - Giraltovce - Stropkov. Po vysazení plukovníku gšt. Viléma A. Talského na východním Slovensku, který vytvořil Velitelství východní vojenské skupiny „Detvan“, navázal s ním major Bílé kontakt a podřídil se jeho rozkazům. Pomáhal soustřeďovat roztroušené skupiny slovenských vojáků, kteří před odzbrojením odešli do hor. Ve Slanských vrších a Ondavské vrchovině se Bílejův partyzánský oddíl se svazkem „Čapajev“ podílel na obraně partyzánských rajónů a odrážel útoky německého protivníka, který měl v tomto prostoru roli likvidovat tamní partyzánské základny. Koncem listopadu 1944 se Bílé s oddílem probil z německého obklíčení u Ruské Poruby. Přešel do Vihorlatu, kde navázal kontakt s jednotkami 4. ukrajinské fronty a zapojil se do osvobozování Michalovců 26. listopadu 1944. V prosinci 1944 se major Bílé přihlásil do 1. čs. armádního sboru v SSSR a 1. ledna 1945 byl přidělen do 3. čs. samostatné brigády, pod velením brigádního generála Karla Klapálka. Dne 7. ledna 1945 převzal funkci velitele 5. polního praporu 3. čs. samostatné brigády. V boji při osvobozování Kapušian u Prešova 21. ledna 1945 utrpěl těžká zranění, kterým o dva dny později, 23. ledna, na brigádní ošetřovně podlehl. Je pohřben v obci Hrabkov v okrese Prešov. V roce 1946 byl vyznamenán Radou SNP I. třídy in memoriam.
Text: pplk. Mgr. Miloslav Čaplovič, PhD., VHÚ Bratislava
Foto: VHA Bratislava
Publikováno v měsíčníku MO SR 3/2012