Karel Klapálek
* 26. 5. 1893, Nové Město nad Metují - † 18. 11. 1984, Praha
Československý voják, legionář a odbojář.
Narodil se 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují v rodině traťmistra Františka Klapálka a jeho manželky Hany, rozené Dudové, a to přímo v novoměstské nádražní budově, kde rodina žila ve služebním bytě. Obecnou školu však již vychodil v Kralupech nad Vltavou, kam byl jeho tatínek z východních Čech přeložen. Do školy ho však otec mohl pomáhat vypravovat jen první dva roky. Když bylo malému Karlovi osm let, tatínek náhle zemřel na selhání srdce a o čtyři malé děti se musela postarat maminka. Nebylo to pro ni ani trochu jednoduché a existenční problémy rodiny tehdy byly nemalé. Přesto ale udělala vše proto, aby dětem poskytla vzdělání. I díky ní tak Karel v letech 1906-1911 absolvoval české státní reálné gymnázium v Praze VII., na němž 6. července 1911 úspěšně složil maturitní zkoušku. Poté působil až do počátku června 1915 jako účetní u firmy Jaroš v Kralupech nad Vltavou. Podobně jako v případě tisíců jiných však i jeho další osudy zásadním způsobem ovlivnilo vypuknutí světového válečného konfliktu. Dne 4. června 1915 byl odveden a 21. června prezentován jako vojín u c. a k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 8 v Salzburgu. Zde absolvoval základní výcvik a vzápětí byl 27. srpna 1915 odeslán na frontu v Haliči. Zde padl již 23. září 1915, tedy o necelý měsíc později, do ruského zajetí.
Poté, co se Karel Klapálek dozvěděl o vzniku české vojenské jednotky, která v rámci ruské armády bojuje za osvobození Čech, již 5. března 1916 se do ní přihlásil. Na rozdíl od jiných dobrovolníků měl to štěstí, že od podání přihlášky na vlastní vstup do jednotky nečekal několik let, jak se občas stávalo, ale „pouhých" pět měsíců. Brzy tak opustil Turkestán a 5. srpna 1916 byl zařazen jako vojín dobrovolec k záložní rotě v Kyjevě. Zde prošel intenzivním výcvikem (mimo jiného absolvoval i speciální granátnický kurz) a na konci března 1917 byl zařazen do nově vzniklého 3. čs. střeleckého pluku. Zde úspěšně ukončil důstojnickou školu a v červenci 1917 se zúčastnil jak legendární bitvy u Zborova, tak i následných ústupových bojů. Za prokázané hrdinství byl 25. srpna 1917 povýšen na praporčíka a o měsíc později do hodnosti podporučíka. Dnem 29. září 1917 se stal nejprve instruktorem a později i zatímním velitelem plukovní poddůstojnické školy. O tom, že svou funkci vykonával k plné spokojenosti svých nadřízených, svědčí skutečnost, že jen mezi prosincem 1917 a únorem 1918 obdržel tři pochvaly velitele pluku. Po vypuknutí konfliktu mezi čs. legiemi a bolševiky se zúčastnil krvavých bojů na Sibiři a na uralské frontě (od 15. srpna do poloviny září 1918 byl v nemocničním ošetřování v Čeljabinsku a nedlouho po uzdravení byl 1. října 1918 povýšen na poručíka). Později se však opět vrátil k „učitelskému poslání" a až do odjezdu do vlasti se věnoval výchově nových dobrovolců jako velitel poddůstojnické školy ve Vladivostoku.
Zpět do vlasti byl Karel Klapálek evakuován 26. listopadu 1919 v hodnosti kapitána ruských legií, do níž byl povýšen dnem 6. ledna 1919. Po příjezdu do svobodné republiky nastoupil v polovině ledna 1920 repatriační dovolenou a po jejím skončení konal od 16. února 1920 do 11. října 1921 službu u pěšího pluku 35 v Plzni, a to nejdříve jako velitel kulometné a později pěší roty. Velitel 11I./35. pěšího praporu kapitán Mauritius Metzker o něm tehdy napsal: „Povaha klidná, vážná, dobrého ducha, ve službě velmi svědomitý, snaživý a přesný. O blaho stých podřízených se spravedlivě starající velitel roty. Vycvičil a ukáznil v krátkém čase rotu nováčků. “ Tehdejší velitel „pětatřicátníků" podplukovník František Veselý k tomu doplnil: „Souhlasím úplně s uvedeným popisem, nejlepší důstojník pluku. “ Přes výše uvedená velice kladná hodnocení však Karel Klapálek v Plzni dlouho nezůstal. V termínu od 1. září do 14. října 1921 s velmi dobrým prospěchem absolvoval ekvitační školu pro důstojníky pěchoty a technických zbraní v Praze. A na konci listopadu 1921 byl odeslán na východ republiky. Tou dobou pochopitelně nemohl tušit, že zde s malými přestávkami stráví prakticky deset let svého dalšího života. Nejprve zastával funkci náčelníka štábu a zároveň pobočníka velitele 24. pěší brigády v Michalovcích (v prosinci 1921 se zde dočkal povýšení do hodnosti štábního kapitána) a pak již na něj čekala Podkarpatská Rus. Dnem 8. února 1922 byl totiž přemístěn k pěšímu pluku 36 dislokovanému v Užhorodu, kde zastával nejprve funkci I. plukovního pobočníka, od dubna 1929 zástupce velitele III./36. praporu a od dubna 1930 zástupce velitele I./36. praporu. V novém působišti se rovněž velice dobře uvedl, jak o tom svědčí hodnocení, které na něj po necelých deseti měsících napsal velitel pluku plukovník pěchoty Rudolf Sagner: „Výborný, svému veliteli upřímně oddaný pobočník, s jemným porozuměním pro intence velitele a taktním chováním a vystupováním ve službě i mimo službu. Ve službě přesný, spolehlivý, bystrý a velmi obratný, jakož i horlivý se zájmem o věc. Zdatný důstojník, který jest a bude vždy v každé službě plně na svém místě. K vedení důstojnického sboru, velení praporu a k povýšení velmi způsobilý. “
Toto relativně dlouhé období neznamenalo pro Karla Klapálka jen působení v užhorodské posádce, ale i neustálé zvyšování vojenského vzdělání a velitelských schopností. Na počátku roku 1923 úspěšně absolvoval lyžařský kurz Ministerstva národní obrany v Železné Rudě, v závěru téhož roku I. armádní plynový kurz v Olomouci, od 21. června do 31. srpna 1925 prodělal zkušenou u dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodu, a v roce následujícím byl od 4. ledna do 10. dubna 1926 frekventantem spojovacího kurzu ve Versailles. Nezbytným předpokladem k dosažení další hodnosti bylo absolvování kurzu pro velitele oddílů, jenž Karel Klapálek úspěšně zvládl počátkem srpna 1928 a 29. prosince téhož roku byl zaslouženě povýšen na majora pěchoty. Zásadními změnami prošel ve stejné době i jeho soukromý život. Dne 20. prosince 1924 se oženil s učitelkou Olgou Košutovou a během následujících pěti let se jim v Užhorodu narodily dvě dcery - Olga 24. března 1926 a mladší Eva 4. prosince 1929.
Jak již bylo výše uvedeno, Karel Klapálek disponoval mimořádnými pedagogickými a instruktorskými schopnostmi, o čemž svědčí i to, že byl od 23. listopadu 1931 až do 28. května 1932 přidělen do Milovic jako stálý učitel ve škole pro velitele rot pěšího vojska. Dá se říci, že to bylo pravděpodobně právě jeho pedagogické působení v milovické posádce, které vedlo někoho z jeho osvícených nadřízených k tomu, aby takto disponovaného důstojníka vyslal do jednoho z nejvýznamnějších vzdělávacích ústavů tehdejší čs. armády - Vojenské akademie v Hranicích. Karel Klapálek hlásil u jejího velitele příchod 30. září 1932 a vzápětí byl ustanoven velitelem praporu vojenských akademiků a zároveň mimořádným profesorem taktiky. S hranickou akademií byly jeho osudy spojeny na následujících více než pět let, během nichž stál u výchovy stovek vynikajících mladých důstojníků, kteří se v letech 2. světové války zapojili do boje za osvobození své země, ať již na frontě domácí, anebo v zahraničních jednotkách čs. armády. Vedle tehdejšího velitele Vojenské akademie brigádního generála Otakara Zahálky (popraveného nacisty 21. června 1942 v Brně) na tom měl bezesporu mimořádnou zásluhu i Karel Klapálek, jak o tom ostatně vypovídají svědectví mnoha tehdejších vojenských akademiků. Během svého hranického působení dosáhl Karel Klapálek 30. června 1933 hodnosti podplukovníka pěchoty a o dva roky později s velmi dobrým prospěchem absolvoval kurz pro velitele vojskových těles a oddílů.
Zásadní změnu v Klapálkově dosavadní vojenské kariéře přinesl konec listopadu 1937, kdy byl (a nutno dodat, že se tak stalo k velkému smutku velitele Vojenské akademie) přeložen k pěšímu pluku 1 do Českých Budějovic. V den jeho odchodu z Hranic bylo v Denním rozkazu Vojenské akademie uveřejněno pochvalné uznání následujícího znění: „Podplukovník pěchoty Karel Klapálek, velitel praporu vojenských akademiků v letech 1932 až 1937, věnoval výchově důstojnického dorostu všecky své síly, bohaté zkušenosti a znalosti jak taktické, tak cvičitelské a vychovatelské. Jeho vysoká hodnota osobní i vojenská, mužná přímost a pevnost, neúmorná píle, důslednost, vytrvalost a iniciativa projevovala se v celé jeho velitelské a výchovné činnosti. Vtiskla celému praporu pečeť hodnotné a cílevědomé práce, vykonávané s oddaností ve prospěch armády. Byl vzorem svým podřízeným a svým velitelským vlivem dovedl docíliti u podřízené jednotky velmi dobrých výsledků. Jménem Vojenské akademie děkuji mu za jeho výtečné služby a vyslovuji mu své pochvalné uznání a přeji mu na další vojenské i životní cestě mnoho zdaru. Velitel vojenské akademie brig.gen. Otakar Zahálka. “
V Českých Budějovicích převzal Karel Klapálek funkci zástupce velitele pěšího pluku 1, kterou poté zastával až do konce května 1939, kdy byl útvar z rozhodnutí okupantů rozpuštěn. To bychom však poněkud předbíhali. Ještě před vlastní okupací totiž přišel jiný temný okamžik v dějinách tehdejšího Československa, a sice podzim roku 1938. Uzavření osudné mnichovské dohody a následný ústup čs. armády z hranic. Ústup bez boje. Právě v tomto smutném a pro republiku tolik tragickém období zastával Karel Klapálek v rámci svého mobilizačního zařazení funkci velitele pěšího pluku 51 v Českých Budějovicích.
Po ukončení likvidace čs. armády byl Karel Klapálek dnem 27. července 1939 převeden k živnostenskému referátu v Českých Budějovicích jako ředitel živnostenské služby. Toto kancelářské zařazení však bylo ve skutečnosti pouhou zástěrkou jeho rozsáhlé ilegální činnosti. Od samého počátku okupace se podílel na ukrývání zbraní, přípravě sabotáží a budování odbojové organizace Obrana národa (zejména Krajského velitelství ON - jižní Čechy), v níž byl napojen přímo na bývalého velitele dělostřelectva 5. divize brigádního generála Václava Volfa (popraven nacisty 24. listopadu 1942), a od první poloviny února 1940 pokračoval v rozsáhlé ilegální činnosti i v Praze a jejím okolí, kam se přestěhoval. Rozsáhlé zatýkání gestapa ve strukturách Obrany národa ho však na jaře 1940 přimělo k rozhodnutí odejít za hranice republiky. Dne 16. května 1940 protektorát opustil a přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do zahraničí. Cesta to však nebyla jednoduchá. Při pokusu o přechod hranic byl hned třikrát zadržen a pro nedovolené překročení hranic opakovaně vězněn (v Budapešti, Nových Zámcích a Košicích). Nakonec však byl úspěšný a podařilo se mu dorazit do Bělehradu, kde na našem konzulátu podepsal 20. června 1940 přihlášku do čs. armády.
Následně Karel Klapálek odjel přes Řecko, Turecko a Sýrii do Palestiny, kde byl 3. července 1940 zařazen k naší vojenské jednotce a hned následujícího dne ustanoven zástupcem velitele 4. čs. pěšího pluku. Dnem 13. srpna 1940 se sice stal velitelem I. praporu 4. čs. pěšího pluku, nicméně když začalo být po porážce Francie jasné, že v dohledné době žádný 4. čs. pěší pluk nevznikne, byl 1. listopadu 1940 zřízen čs. pěší prapor 11 - Východní a Karel Klapálek byl téhož dne ustanoven
jeho velitelem. Společně se svými muži se podrobil tvrdému výcviku a po nezbytné pouštní aklimatizaci zahájil 18. března 1941 střežení zajateckých táborů, přístavních zařízení a letišť v okolí Alexandrie. Od 21. května byl prapor podřízen britské 23. pěší brigádě, jejíž jednotky tvořily obranné postavení u Mersa Bagguš. Právě sem byli Čechoslováci 31. května 1941 přesunuti a zaujali obranu na západním obvodě perimetru. Čerstvá zkušenost z nasazení německých parašutistů na Krétě přiměla britské velení k posilování letišť pěchotou, která měla v případě potřeby zařízení bránit před vzdušnými výsadky a právě s tímto úkolem byl čs. prapor záhy nasazen k obraně letišť Bagguš, Fuka a Šidí Hanajš.
Na konci června 1941 se Klapálkův prapor spolu s britskou 23. pěší brigádou přesunul do Sýrie, kde zpočátku působil v záloze brigády v prostoru Banias. Po kapitulaci vichystické správy v polovině července 1941 postupoval rychle na sever a na počátku srpna dorazil do Idlibu (i zde tvořil mobilní zálohu brigády). Odtud se 21. srpna 1941 přesunul do ubytovacího prostoru tři míle severně od Aleppa, kde se podílel na střežení syrsko-turecké hranice (1. rota působila až do 13. září v Palmyře). Od 17. září 1941 se prapor podílel na střežení dvou železničních tunelů severně od Radžú a místního akvaduktu. A poté již na Klapálka a jeho vojáky čekal další úkol - obrana pevnosti Tobruk. Příslušníci praporu sem dorazili 21. října 1941 a již o dva dny později převzal přibližně čtyři a půl kilometru široký úsek v první linii na západním úseku obranného perimetru u silnice na Dernu. Podobně jako Australané začali proti nepříteli používat „aktivní způsob vedení obrany", spojený především s vysíláním hlídek do protivníkova týlu. Celkem tak naši vojáci mezi 23. říjnem a 1. prosincem 1941 uskutečnili na devadesát průzkumných hlídek (57 z nich bylo denních). Po prolomení obklíčení Tobruku prapor i nadále zůstával ve svých obranných postaveních, a na konci roku 1941 začal střežit letiště a okolí přístavu. V době nového ohrožení tobrucké pevnosti v únoru 1942 byl Klapálkův prapor opětovně nasazen na západním úseku perimetru a jeho příslušníci střežili i tobrucký přístav (právě v té době se Karel Klapálek 7. března 1942 dočkal povýšení na plukovníka pěchoty). Na konci března 1942 předali Čechoslováci své pozice Jihoafričanům a 7. dubna 1942 odjeli do Palestiny, kde byl čs. pěší prapor 11 - Východní reorganizován na 200. čs. lehký proti – letadlový pluk - Východní.
Velitelem nového útvaru, jenž měly tvořit tři protiletadlové prapory vyzbrojené 40mm protiletadlovými kanóny Bofors, byl 24. dubna 1942 opět ustanoven Karel Klapálek. Se svými muži se ve druhé polovině června 1942 přesunul do palestinského Ez Zibu u Nahariye a následně zde převzali protileteckou obranu přístavu a naftové rafinerie v Haifě, přístavu v libanonském v Bejrútu a od podzimu 1942 i obranu letišť v okolí Haify. Dne 7. prosince 1942 se pluk soustředil v zimním táboře u Jericha na břehu Mrtvého moře, kde byl doplněn na plný stav jedenácti set mužů a 36 kanónů Bofors a krátce po vánočních svátcích 1942 se přesunul do Tobrúku, kde 2. ledna 1943 převzal protiletadlovou obranu přístavu a blízkých letišť el-Adem a bu-Amud, kterou zajišťoval nepřetržitě až do 12. června 1943. Z té doby pochází hodnocení, které na Karla Klapálka vypracoval divizní generál Onřej Mézl (Andrej Gak), velitel Čs. vojenské mise na Středním východě:
„Vážné, rozšafné, činorodé povahy; působí dojmem uzavřenosti. Velitel statečný, iniciativní a věrný povinnosti do krajní fyzické hranice. Vojenské vědomosti velmi solidní. Schopen velet vyšší jednotce. Kvalifikace - velmi dobrá. “
Po skončení bojů v severní Africe byli příslušníci Klapálkova pluku 4. července 1943 evakuováni na lodi Mauretania ze severní Afriky do Velké Británie, kam připluli 12. srpna 1943. Zde byla, jak z nich samotných, tak z příslušníků 1. čs. samostatné brigády ve Velké Británii vytvořena Československá samostatná obrněná brigáda, jejímž velitelem se stal brigádní generál Alois Liška. Funkci jeho zástupce zastával od 3. září 1943 Karel Klapálek, o němž jeho představený 30. září 1943 napsal:
„Kritický k sobě a tím i velkého vlivu na podřízené. Rázného a nekompromisního jednání. Kvalifikace - výtečná. Ve funkci zástupce velitele brigády však Karel Klapálek příliš dlouho nezůstal. Již 29. března 1944 byl totiž ustanoven přednostou I. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně. Zatímco působení u brigády bylo věcí, která ho naplňovala, kancelářská práce na Ministerstvu národní obrany založení Karla Klapálka nevyhovovala a doslova ho dusila. Usiloval proto o návrat na frontu. Tou nejjednodušší a nejrychlejší cestou se ukázalo být odeslání do Sovětského svazu, kam také 29. srpna 1944 spolu s brigádními generály Bohumilem Bočkem a Jaroslavem Vedralem-Sázavským skutečně odletěli (do hodnosti generálů byli povýšeni všichni tři nedlouho předtím - dnem 20. srpna 1944, prezident republiky příslušný výnos podepsal 3. září 1944).
Přes Gibraltar, Egypt, Teherán, Moskvu a Lvov dorazili na frontu, kde Karel Klapálek 19. září 1944 převzal velení 3. čs. samostatné brigády v SSSR. S touto jednotkou se zúčastnil krvavých bojů v Karpatech i osvobozování území Československa. Přitom byl hned dvakrát raněn. Jednou lehce - 17. listopadu 1944 u Nižného Komárniku, a poté těžce - 3. února 1945 u obce Žiar. Když se stal brigádní generál Ludvík Svoboda ministrem národní obrany v nové vládě republiky, převzal od něj dnem 3. dubna 1945 Karel Klapálek funkci velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR (ustanoven do ní byl prezidentem republiky 29. dubna 1945) a 17. května 1945 vstoupil v jeho čele do osvobozeného hlavního města republiky. Doma se šťastně shledal s manželkou i oběma dcerami (žena i starší dcera však byly nacisty drženy v internačním táboře). Přesto však perzekuce okupantů rodinu zasáhla. Bratr Klapálkovy ženy Jaroslav Košut byl v červnu 1942 umučen v Mauthausenu a švagr (manžel její sestry Ludmily) byl zavražděn na stejném místě v únoru 1942.
Po válce se stal Karel Klapálek dnem 26. května 1945 zatímním velitelem Vojenské oblasti 1 v Praze, o týden později byl 1. června 1945 povýšen do hodnosti divizního generála a k 28. říjnu téhož roku byl ustanoven definitivním velitelem Vojenské oblasti 1. První duben následujícího roku mu přinesl povýšení do hodnosti armádního generála. Náčelník Hlavního štábu a Klapálkův spolubojovník z první i druhé světové války do jeho hodnocení 15. října 1947 napsal: „Velmi svědomitý, velmi pilný a iniciativní. Má neobyčejný smysl pro povinnost a odpovědnost, které se nebojí. Mužně přímý, ukázněný. K podřízeným spravedlivě přísný a velmi starostlivý. Chování mimo službu příkladné. Klidný, rozvážný, rozhodný, důkladný, důsledný a citlivý. Velmi střídmý, skromný, nenáročný... Neobyčejně nadaný, velmi bystrý, duševně velmi vyspělý, uvažuje logicky a pak důsledně provádí Má značný rozhled po všech stránkách, vyniká nad ostatní... Vojenské teoretické vědomosti nadprůměrné, po stránce strategické, taktické i technické. S velkým zájmem a neúnavně zvyšuje své všeobecné i vojenské vzdělání... Slabší tělesné konstrukce, ale zdravý, neúnavný, vytrvalý. Velmi odolný proti fyzickým i duševním námahám. Věnuje péči o svůj zevnějšek a činí velmi dobrý dojem... Má skvělé velitelské vlastnosti a schopnosti, velmi dobrý vliv na podřízené po stránce mravní a výchovné. Skvělý pedagog. Je rozhodný, energický. Zasáhne všude a velmi dobře. Ke každému řešení přistupuje po důkladném uvážení. Ve funkci velitele oblasti se výtečně osvědčil. Velmi schopný pro všechny nejvyšší funkce v armádě. Kvalifikace výtečná Karel Klapálek byl znám jako vlastenec, energický a rozhodný voják, s vytříbeným smyslem pro spravedlnost. Do politických sporů v armádě se nezapojoval, řešil především odborné otázky výstavby armády, a to jak z titulu své velitelské funkce, tak i jako člen Armádního poradního sboru. V únoru 1948 se však spolu s ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou a náčelníkem Hlavního štábu Bohumilem Bočkem zúčastnil ustavujícího zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty, což bylo chápáno jako přímá podpora komunistů. I po únoru 1948 zůstal nadále ve své funkci, v červnu 1948 dokonce vstoupil do KSČ, avšak je známo, že se opakovaně zastal několika svých bývalých spolubojovníků, když se jednalo o jejich vyhození z armády. Perzekuční zásah komunistického režimu se nakonec nevyhnul ani jemu samotnému. Údajně ze zdravotních důvodů byl 1. února 1951 přeložen do výslužby, sledován a 20. listopadu 1952 zatčen. O dva roky později - 13. listopadu 1954 - byl pro údajnou sabotáž Košického vládního programu odsouzen vojenským kolegiem Nejvyššího soudu na šest let, propadnutí majetku, odebrání penze a ztrátě čestných občanských práv na pět let. Ještě předtím mu byla rozkazem ministra národní obrany z 13. února 1954 odňata hodnost armádního generála ve výslužbě a byl přeložen do počtu mužstva jako vojín v záloze.
K výkonu trestu byl Karel Klapálek zařazen do jedné z nejtěžších věznic v Československu - do Valdic u Jičína. Generálova starší dcera Olga Táborská na podmínky, v nichž byl držen, vzpomínala: „Na návštěvě ve Valdicích (Kartouzích) jsme jednou jedinkrát byli: maminka, můj asi tříletý syn a já. Maminka se uvedla svou slavnou větou: Jak Karlíčku, vděčná vlast se ti odměnila/ Dohlížející šmok začal řvát, že nás vyhodí. Tatínek vypadal příšerně. Měl vytrhané zuby (trhalo se bez umrtvení) a kolik vážil, nedalo se odhadnout. Oblečen byl v čemsi černém, dlouhém až na paty, ve šněrovacích těžkých botách, naboso. . Na cele byl s německým válečným zločincem pro zostření trestu. Dnes už se to člověku zdá jako z jiného světa (také to jiný svět byl). Jisté, že byl ve skupině, která drala peří. Když nebyla splněna norma, nedostali vězni plnou porci jídla. Tatínek samozřejmě nebyl schopen normu plnit, ale měl štěstí, že byl ve skupině knězi, kteří při tichých modlitbách s křížem uprostřed stolu mu předepsanou dávku většinou nadrali. Otec o pobytu ve věznici skoro nemluvil. Vlastně jako každý, kdo něco takového zažil.
Na základě intervencí některých vysokých politických i vojenských představitelů Sovětského svazu byl Karel Klapálek v dubnu 1956 z výkonu trestu propuštěn, 18. května 1956 zproštěn žaloby, byla mu navrácena penze a 4. července 1956 i hodnost armádního generála ve výslužbě. Za vyvrcholení jeho rehabilitace je možné označit květen 1968, kdy v předvečer svých 75. narozenin obdržel z rukou nově zvoleného prezidenta ČSSR a svého bývalého spolubojovníka armádního generála Ludvíka Svobody Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR... Životní pouť armádního generála Karla Klapálka se definitivně uzavřela 18. listopadu 1984, v požehnaném věku jedenadevadesáti let. Posledního rozloučení se statečným vojákem, ruským legionářem, mužem, jenž v poslední světové válce velel čs. jednotkám hned na třech kontinentech - v Africe, Evropě i Asii se v úterý 27. listopadu 1984 ve strašnickém krematoriu zúčastnily stovky lidí - jeho blízkých přátel a spolubojovníků. Generálovu smutečnímu oznámení vévodila slova „Starý voják neumírá - ten jen odchází.
Zdroje: AVOS, Legionáři s lipovou ratolestí IV