Karel Mejstřík
*18.10.1886 – †6.5.1945 padl v Praze na Zbraslavi
Československý voják a odbojář.
Generál VV Karel Mejstřík byl členem odbojové. Organizace Obrana národa. Měl spojení s generálem Bendou a s odbojovou organizací. Věrný pes, přes Slivenec kde vedoucím této odb. organizace byl rotmistr Kadlec. Po vypuknutí Pražského povstání velitelem organizační skupiny Zbraslav. Byl pplk. R. Tomaštík. Po vyhlášení ustanovení RNV dne 5. V. 1945 přijeli kolem 21.h z Prahy gen. K. Mejstřík , jemuž pplk. Tomaštík předal velení a sám se stal jeho zástupcem. Gen. K. Mejstřík organizoval zpravodajskou a spojovací službu na Zbraslavi. Nařídil poštovním zaměstnancům přerušit telefonní spojení na německá stanoviště v zámku, ve školách a v některých hostincích. Zorganizoval na všech výpadových silnicích barikády a obranu těchto barikád, jmenoval velitele zátaras a po setmění dne 5.V.1945 rozkázal zatarasit most přes Vtavu a upevnit se na tomto úseku. Jmenoval pplk. Tomaštíka jako vyjednavače s Němci o jejich kapitulaci na Zbraslavi a o jejich odzbrojení. Druhý den t.j 6.V.1945 povstání na Zbraslavi byl střelou z německého kulometu zasažen a zahynul.
Pozdější divizní generál Karel Mejstřík se narodil 18. října 1886 v Lahovičkách v tehdejším politickém okrese Smíchov (župa Praha). Po studiu na českém reálném gymnáziu na Smíchově v letech 1898-1902 se stal na podzim 1902 na tři roky studentem obchodní akademie v Praze. Po skončení středoškolských studií byl 14.9.1905 při dobrovolném odvodu u doplňovacího okresního velitelství v Praze odveden a 2.10.1905 nastoupil prezenční službu jako jednoroční dobrovolník u c.k. pěšího pluku č. 11 v Praze. U tohoto útvaru prodělal základní výcvik a absolvoval zde i školu na důstojníky pěchoty v záloze. Dnem 30.9. 1906 byl přeložen do zálohy a nastoupil do zaměstnání jako úředník u První českomoravské továrny na stroje v Praze, kde poté pracoval až do vypuknutí první světové války. Mezitím byl celkem čtyřikrát povolán k pravidelnému čtyřnedělnímu cvičení ve zbrani (vletech 1907,1909, 1912, 1914) a dnem 1.1.1911 byl jmenován poručíkem pěchoty v záloze. V důsledku vyhlášení mobilizace nastoupil 28.7.1914 činnou službu u svého kmenového útvaru, s nímž odjel již v srpnu 1914 jako velitel roty na srbskou frontu. Zde byl krátce nato raněn a až do března 1915 se nacházel v nemocničním ošetřování v Praze. Po vyléčení odešel v květnu 1915 opět na frontu, tentokrát proti Rusům. Zde padl jako záložní nadporučík pěchoty 27.7.1915 v bitvě u Sokalu do ruského zajetí. V zajateckém táboře však dlouho nezůstal a již v rupnu 1915 se šťastnou shodou náhod dostal do Kyjeva, kde poté působil jako vojín u vojenského odboru Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Zde se 1.12.1915 přihlásil jako dobrovolec do České Družiny a od května 1916 působil rok na frontě jako tlumočník ve štábu VIII. ruské armády. Od června 1917 do února 1918 konal službu jako velitel roty u Kornilovského úderného pluku (v této době onemocněl střevním tyfem a byl od 15.10.1917 do 15.1.1918 v nemocničním ošetřování). Dnem 16.1. 1918 nastoupil službu jako podnáčelník štábu u 1. čs. střelecké divize a zároveň byl na dobu jejího přesunu na východ ustanoven velitelem štábního vlaku. Od 22.8.1918 organizoval z pověření náborové komise Odbočky Československé národní rady na Rusi v Samaře a později v Čeljabinsku 1. rusko-český střelecký pluk a stal se jeho velitelem (pluku prakticky velel až do února 1929, kdy byl pluk na pokyn M.R. Štefánka rozpuštěn). Od podzimu 1918 působil rovněž jako zástupce Čs. armádního sboru v Rusku při štábu Ruské dobrovolnické armády. Od 30.3.1919 až do návratu do vlasti konal službu ve štábu 3. čs. střelecké divize, a to nejdříve jako náčelník štábu divize, od 5.6.1919 zástupce náčelníka štábu divize a konečně od 5.5.1920 jako náčelník jejího operačního oddělení. V září 1920 byl na lodi „Thomas“ evakuován z Vladivostoku do vlasti, kam dorazil v hodnosti majora ruských legií. Po repatriační dovolené nastoupil 1.1.1921 službu jako zástupce náčelníka štábu u ZVV Užhorod, kde poté působil až do října následujícího roku. Od 24.10.1922 do 30.9.1924 byl posluchačem Vysoké školy válečné v Paříži, po jejímž úspěšném ukončení byl dnen 1.10.1924 přeložen v hodnosti plukovníka do skupiny důstojníků generálního štábu. Od 1.10. 1924 do 15.9.1925 byl náčelníkem štábu ZVV Užhorod a tutéž funkci vykonával až do 11.1.1928 u ZVV Bratislava. V době od 12.1.1928 do 20.1.1929 byl velitelem pěšího pluku 43 v Brně. Dnem 21.1.1929 se stal velitelem 3. pěší brigády sídlící v Plzni. Současně s ustanovením do této funkce (28.2.1929) byl přemístěn k plzeňské 2. pěší divizi, kde v letech 1931-1933 zároveň vykonával funkci předsedy jejího kárného výboru. Přesně osm měsíců po svém příchodu do Plzně – 21.9. 1929 – se dočkal povýšení do první generálské hodnosti – na brigádního generála. Z doby jeho plzeňského působení stojí ještě za zmínku fakt, že byl 26.8.1930 ustanoven osobním průvodcem francouzského maršála Francheta d´Esperay na dobu jeho pobytu v Československu (31.8.-16.9.1930). Tehdy však mohl jen těžko tušit, že se jeho vojenská kariéra pomalu chýlí ke konci. Vzhledem k vážnému onemocnění musel totiž o necelé tři roky později, ve svých šestačtyřiceti letech, armádu opustit a 1.6.1933 byl úředně přeložen do výslužby jako „vojenské služby neschopen“. Usadil se potom s rodinou na Zbraslavi, kde žil až do konce svého života. S okupací Československa a vznikem Protektorátu Čechy a Morava se jako bývalý legionář a především důstojník čs. armády nemohl smířit. Zapojil se do odboje v řadách Obrany národa, ale šťastnou shodou okolností unikl zatčení. V letech okupace byl spolu s dalšími legionáři zaměstnán ve firmě bývalého divizního generála Vojtěcha Vladimíra Klecandy. Společně s ním se mu podařilo zabránit odvlečení většího počtu českých dělníků na nucené práce do říše a poté co firma zřídila několik dílen v terezínském ghettu, se podílel prostřednictvím dodávek potravin a zprostředkováváním zpráv na podpoře internovaných. Při tom úzce spolupracoval s brig. gen. Jaroslavem Untermüllerem, bývalým velitelem ženijního vojska VII. Sboru dalším generálem, který byl v Klecandově firmě zaměstnán (padl 9.5.1945 v Praze). V závěru války se podílel na přípravách k ozbrojenému vystoupení proti Němcům. Účast v něm se však stala pro brigádního generála Karla Mejstříka osudnou. V neděli 6. května 1945, tedy hned druhý den pražského povstání, padl na Zbraslavi nedaleko od svého domu. V tomtéž roce byl prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939 a o rok později posmrtně povýšen do hodnosti divizního generála.
Zdroj: https://zbraslavhistorie.info/osobnosti-general_karel_mejstrik