Ladislav Preininger

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

*2. července 1895 Královské Vinohrady – †1. října 1941 Ruzyně

Ladislav Preininger

Československý voják, legionář a odbojář.

Narodil se v roce 1895 v Praze na Královských Vinohradech v rodině knihtiskaře, v podniku svého otce se také vyučil. V září 1913 odjel na obchodní zkušenou do Vídně a poté do Paříže, kde navštěvoval umělecko-průmyslové kursy. Po vypuknutí války byl odveden jako dobrovolník ke službě ve francouzské armádě. Spolu s dalšími Čechy se stal příslušníkem „Roty Nazdar“, s jednotkou odešel v říjnu 1914 na západní frontu, kde byl v bitvě u Arrasu v květnu 1915 těžce raněn.

Po uzdravení byl odeslán do severní Afriky. Služba v zápolí jej však neuspokojovala, proto požádal o odeslání na frontu. V roce 1917 bojoval na soluňské frontě, onemocněl malárií a musel být ve vážném zdravotním stavu hospitalizován. Po uzdravení nastoupil službu u 33. francouzského pěšího pluku v Cognacu, který byl vybrán za místo vzniku čs. legií ve Francii. V srpnu 1918 se zapojil do bojů u Michelbachu, Aspachu a u Terronu. V prosinci 1918 opustil Francii a přes Itálii dorazil v lednu 1919 do svobodné vlasti.

Jen pár týdnů na to byl odeslán na Těšínsko, kde se ve funkci pobočníka velitele praporu zúčastnil bojů proti Polákům. V květnu 1919 byl krátce velitelem jedné z čet Hradní stráže v Praze. Od května do září 1919 se zúčastnil ve funkci velitele roty tažení proti Maďarům na Slovensku. V jejich průběhu byl v červenci 1919 povýšen na poručíka, čímž se mu splnilo jeho přání stát se důstojníkem.

Poté byl vyslán do Francie jako frekventant důstojnické školy pro pěchotu v St. Cyru, kterou absolvoval s výtečným prospěchem v červenci 1920. Následně působil jako instruktor ve vojenské akademii v Hranicích, pak konal službu jako velitel roty u pěšího pluku 42 v Terezíně. V letech 1925-27 byl posluchačem pražské Válečné školy, v hodnosti štábního kapitána pracoval ve skupině důstojníků generálního štábu a vzápětí se stal pobočníkem generála Louise Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise. Na tomto místě působil plných sedm let.

V letech 1934-1936 byl profesorem francouzštiny na Vysoké škole válečné v Praze, poté konal službu jako velitel praporu u pěšího pluku v Jaroměři. Nasledovala služba ve středočeských Milovicích a moravském Vyškově, v září 1938 se stal zástupcem velitele nově postaveného pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Po vyhlášení mobilizace byl odeslán do Košic, kde se stal náčelníkem štábu Velitelství cizích dobrovolců u Velitelství sborové oblasti VI. Vzhledem k politickému vývoji situace byl povolán zpět do Čech a od října 1938 konal velitelskou službu v Milovicích, a to až do likvidace čs. branné moci v létě 1939. V září 1939 byl převeden jako odborový rada k Ministerstvu sociální a zdravotní správy v Praze.

V té době ale již několik měsíců pracoval v odboji jako člen Obrany národa. Po nástupu generála Bedřicha Homoly do funkce vrchního velitele ON se stal příslušníkem nového Ústředního vedení . Vzhledem ke svému předválečnému členství v Sokole se stal i spojkou na sokolský odboj. Dne 30. července 1940 byl zatčen gestapem ve svém bytě v Nuslích. Vězněn byl v pankrácké věznici, dne 1. října 1941 byl stanným soudem odsouzen k smrti a téhož dne zastřelen v ruzyňských kasárnách.

V souvislosti se svou rozsáhlou odbojovou činností byl 30. července 1941 ve svém nuselském bytě zatčen gestapem. Vězněn byl v Praze na Pankráci, odkud byl odvážen k výslechům do Petschkova paláce. Za tzv. prvního stanného práva, vyhlášeného po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy, byl 1. října 1941 odsouzen stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán zastřelením ještě téhož dne v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze - Ruzyni.

Zdroj: VHÚ,AVOS