Ludvík Svoboda
*25. listopadu 1895 Hroznatín - †20. září 1979 Praha
.JPG)
Československý legionář, voják, odbojář a politik. Narodil se 25. listopadu 1895 v malé obci Hroznatín na Českomoravské vysočině v rodině místního sedláka Jana Svobody a jeho manželky Františky, rozené Chalupové. Vlastního otce však prakticky nepoznal, neboť ten tragicky zahynul (po kopnutí koněm), když byl malému Ludvíkovi pouhý rok. Maminka se v roce 1898 znovu provdala za Františka Nejedlého, a tak Ludvík vyrůstal společně jak se staršími sourozenci - bratrem Josefem a sestrou Marií, tak i dalšími třemi nevlastními sourozenci z druhého matčina manželství. Po absolvování základní školní docházky studoval v letech 1909-1912 na Zemské hospodářské škole ve Velkém Meziříčí a po jejím ukončení pracoval až do března 1915 na hospodářství rodičů v rodné vsi. Výjimku představovala první polovina roku 1913, kdy působil jako hospodářský adjunkt u velkostatkáře Franze Seidla v rakouském Altenmarku. Tato jeho zkušenost měla původně předznamenat jeho definitivní odchod z Hroznatína. Předpokládal totiž, že si najde zaměstnání jako agronom a jeho starší bratr Josef zůstane hospodařit na rodném statku. Nečekaný a náhlý odchod otčíma, na kterého vždy vzpomínal jako na hodného člověka a moudrého hospodáře a jenž zemřel právě v roce 1913, zcela změnila plány obou bratrů i zbytku rodiny. O hospodářství, na kterém zůstala maminka se třemi malými dětmi, mu-selo být urychleně postaráno, a tak se Ludvík vrátil zpět do Hroznatína. O necelé dva roky později však vypukla první světová válka, která osudy celé rodiny ne-smazatelně poznamenala.
Do rakousko-uherské armády museli nastoupit oba bratři Svobodovi. Jako první narukoval Josef, který zamířil na srbskou frontu. Ludvík byl odveden 15. března 1915 u okresního doplňovacího velitelství ve Velkém Meziříčí a ještě téhož dne prezentován jako vojín u c. a k. pěšího pluku č. 81 v Jihlavě. Po absolvování základního výcviku odešel v květnu 1915 na ruské bojiště, kde působil jako velitel družstva až do 7. srpna 1915, kdy v hodnosti desátníka padl do zajetí. V zajateckém táboře v Dárnici u Kyjeva zpočátku pracoval jako pomocná administrativní síla, avšak brzy se přihlásil do sboru kyjevských hasičů, a dokonce zde prošel nezbytným odborným výcvikem. Po roce stráveném v zajetí se dozvěděl o existenci čs. legií v Rusku a jako vlastenec se ihned přihlásil do jejich řad. Službu nastoupil 7. srpna 1916 u 1. čs. střeleckého pluku v Kyjevě jako velitel družstva 12. roty III. praporu a ve dnech 27. října až 30. prosince 1916 absolvoval s velmi dobrým prospěchem poddůstojnickou školu při štábu 1. čs. střelecké brigády.
Třetí prapor 1. čs. střeleckého pluku vytvořil na jaře 1917 základní kádr pro postavení 3. čs. střeleckého pluku a mezi těmi, kdo byli 27. března 1917 k novému útvaru přemístěni, byl i Ludvík Svoboda. Jeho příslušníkem se stal na dlouhé čtyři roky. Společně s ním zde sloužili i dva muži, s nimiž se v letech druhé světové války a složitých dobách, které po ní následovaly, úzce propojily
jeho osudy: pozdější armádní generálové Bohumil Boček a Karel Klapálek. Spolu s 3. čs. střeleckým plukem se Ludvík Svoboda 2. července 1917 zúčastnil slavné bitvy u Zborova i následného vyčerpávajícího tarnopolského ústupu. V době konfliktu čs. legií s bolševiky se zapojil do většiny krvavých srážek, v nichž jeho pluk bojoval v rámci Čeljabinské, Uralské a Jekatěrinburské skupiny. Podílel se na dobytí Čeljabinska, Trojická, Zlatoustu i Jekatěrinburgu, stejně jako pozdější ochrany magistrály v okolí Irkutsku. O jeho nesporném osobním hrdinství i velitelských schopnostech, které tehdy prokázal, svědčí to, že byl vyznamenán hned dvěma kříži Sv. Jiří (IV. a III. stupně) a také jeho relativně rychlý hodnostní postup. Dne 21. srpna 1918 byl jmenován praporčíkem, 6. ledna 1919 podporučíkem, 6. února 1919 poručíkem a 16. srpna 1919 dosáhl hodnosti kapitána ruských legií. V září 1918 se stal velitelem 7. roty a 4. dubna 1919 byl ustanoven velitelem 5. roty pluku a tuto funkci zastával nepřetržitě až do návratu do vlasti (v mezidobí dokonce dvakrát přechodně velel celému II./3. střeleckému praporu - 28. 6. až 24. 8.1919 a 11. až 23. 5.1920).
Domů do osvobozené vlasti se Ludvík Svoboda vrátil 16. srpna 1920, kdy dorazil s II. transportem 3. čs. střeleckého pluku do Kroměříže, jež se stala jeho posádkovým městem. Na rozdíl od mnoha jiných legionářských důstojníků odmítl nabídku setrvat i nadále ve vojenské službě a po krátké repatriační dovolené odešel 3. listopadu 1920 na vlastní žádost do zálohy. Svou roli v tomto jeho rozhodnutí bezesporu sehrál fakt, že se z války nevrátil jeho starší bratr Josef, který zemřel v Srbsku na následky fyzického týrání, jemuž byl vystaven pro neuposlechnutí rozkazu. Ludvík Svoboda se tak místo něj ujal rodinného hospodářství. Ne však na dlouho. Poté, co byl 23. října 1921 mobilizován v souvislosti s pokusem excísaře Karla Habsburského o znovuzískání trůnu v Maďarsku a nastoupil zpět k svému kmenovému pluku do Kroměříže, přesvědčili ho jeho bývalí spolubojovníci z legií, aby již v uniformě zůstal. Hospodářství tak přenechal svému mladšímu nevlastnímu bratrovi Františku Nejedlému a 1. listopadu 1921 byl na vlastní žádost přijat jako důstojník z povolání ke službě v čs. armádě.
Novou etapu své vojenské kariéry zahájil Ludvík Svoboda v Kroměříži u důvěrně známého pěšího pluku 3, a to jako velitel 12./3. (kulometné) roty jeho III. praporu. Tehdejší velitel pluku plukovník pěchoty Matěj Němec o něm v roce 1922 kromě jiného napsal: „Otevřené, bodré, ucelené povahy." Jistě i proto se 30. prosince 1922 dočkal povýšení na štábního kapitána pěchoty. V Kroměříži však Ludvík Svoboda zůstal jen necelé dva roky. Nicméně i ty stačily, aby zde učinil závažný životní krok a 11. června 1923 uzavřel sňatek se slečnou Irenou Stratilovou, dcerou mlynáře z nedalekých Cvrčovic. V manželství se jim narodily dvě děti, 15. května 1924 syn Miroslav a 4. prosince 1925 dcera Zoe.
Na počátku května 1923 byl Ludvík Svoboda přeložen k pěšímu pluku 36 dislokovanému v Užhorodě na Podkarpatské Rusi, kde působil nejprve jako velitel kulometné roty a od července 1927 jako zástupce velitele praporu. Během služby na východě republiky Svobodovým doslova učarovala nádherná panenská příroda Karpat a především místní milí a upřímní lidé, s nimiž se spřátelili. Ludvík Svoboda si zde i nadále rozšiřoval své vojenské vzdělání. V roce 1924 absolvoval kurz pro důstojníky kulometných rot pěšího vojska v Košicích a ekvitační kurz pro důstojníky pěchoty u Zemského vojenského velitelství v Užhorodě
a od dubna do června 1927 střelecký kurz pořádaný v Učilišti pro pěší vojsko v Milovicích. Ten absolvoval jako třetí z 36 frekventantů s vynikajícím hodnocením: „Velmi pilný a snaživý. Po celou dobu šíře se zajímal o všechno. Velmi schopný a svědomitý, bystrý v úsudku a rozhodnutí, velmi vy trvalý. Velmi dobrý kulometník. Ustálené' a vyhraněné povahy. Chování ve službě a mimo službu vzorné. “ Obdobně vyznělo i hodnocení ze zkušené u dělostřeleckého pluku 12, kterou absolvoval v létě 1928: „Škpt. Svoboda byl přidělen k velitelstvíI./12. oddílu. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho píle a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé, čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ni. Celkový výsledek služební činnosti: velmi dobrý." Není proto divu, že byl 4. července 1929 povýšen na majora pěchoty.
Jedna z věcí, které Ludvíka Svobodu již tehdy charakterizovaly, byl citlivý přístup k lidem, skutečný zájem o jejich starostí i strasti. A právě snaha porozumět si s vojáky své vlastní roty, z nichž mnozí uměli pouze maďarský, ho přiměla ke studiu tohoto ne právě jednoduchého jazyka. O tom, že tento nesnadný úkol, který si sám uložil, výborně zvládl, svědčí to, že v roce 1929 složil na bratislavské univerzitě státní zkoušku z maďarského jazyka a literatury. Tato znalost mu v polovině září 1931 neočekávaně přinesla místo profesora maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích (krátce předtím absolvoval v termínu od 15. června do 15. července 1931 zkušenou u leteckého pluku 3 v Piešťanech).
Po třech letech strávených za katedrou Vojenské akademie byl Ludvík Svoboda v polovině července 1934 převelen do Kroměříže k pěšímu pluku 3, kde postupně prošel funkcemi zástupce velitele praporu, zatímního velitele praporu a velitele náhradního praporu (od 17. února do konce července 1935 zastával funkci zástupce pobočníka velitele 14. pěší brigády dislokované v Kroměříži). V termínu od 16. října 1934 do 16. února 1935 absolvoval Ludvík Svoboda velice úspěšně (jako šestý mezi 43 frekventanty) Kurz pro velitele vojskových těles a oddílů. V jeho hodnocení z 20. února 1935 se uvádí: „Pevná, mužná povaha, trochu nervosní, upřímný, příliš sebevědomý. Velmi bystrý a hloubavý důstojník. Uvažuje dobře, rozhoduje se velmi správně a vyjadřuje se vojensky přesně. Bude dobrým velitelem praporu. “
Dne 1. ledna 1937 byl Ludvík Svoboda povýšen na podplukovníka pěchoty. Hodnocení jeho nadřízených z té doby opět překypují superlativy. Tehdejší velitel pěšího pluku 3 plukovník generálního štábu Bedřich Kratochvíl například 30. září 1937 uvádí: „Jako velitel náhradního praporu se dobře zapracoval a vnesl pořádek a zdravý duch do mobilizačních příprav... Na závěrečných cvičeních ve funkci velitele praporu ve svazu osvědčil se velmi dobře a je nejlepším velitelem praporu u pluku." Velitel 14. pěší brigády brigádní generál František Hněvkovský ho 13. října 1937 hodnotil jako energického a důsledného důstojníka s velmi dobrým taktickým nadáním a bystrým postřehem. Vzorného a všestranně upotřebitelného. Stejného názoru byl i velitel 7. divize brigádní generál Otakar Líčka, jenž 26. října 1937 poznamenal: „Výtečný důstojník."
V osudném roce 1938 za ostrahy hranic v květnu i za všeobecné mobilizace v září 1938 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele náhradního praporu a současně mobilizačního referenta pluku. Po zvládnutých mobilizačních přípravách
odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu do pohraničí. Namísto rozkazu k boji však přišla potupná kapitulace, která předznamenala zánik Československé republiky. V posledním předválečném hodnocení Ludvíka Svobody vypracovaném tehdejším velitelem pěšího pluku 3 plukovníkem pěchoty Benediktem Benešem 20. listopadu 1938 (jež, jak je výslovně uvedeno, reflektuje i činnost za mobilizace) se uvádí: „Velmi spolehlivý, svědomitý a velmi iniciativní. Sebevědomý. Má smysl pro odpovědnost a nebojí se jí. K představeným ukázněný, korektní, zdrženlivý. K sobě rovným přívětivý. K podřízeným přísný, starostlivý, spravedlivý. Jeho klid, rozvaha a taktní jednání mají velmi dobrý vliv na službu. Má velmi dobrou paměť, rychle se rozhoduje, logicky uvažuje, je duševně pružný. Své všeobecné i vojenské vzdělání zvyšuje stálým studiem, přednáškami a rozpravami. Vyšší postavy, representativního zevnějšku, o nějž velmi pečuje. Dobrý psycholog a vychovatel. Snadno si získává oddanost podřízených. Dosáhl po stránce mravní i výcvikové velmi dobrých výsledků. Pro výchovu podřízených důstojníků velmi dobře způsobilý. Velmi dobrý velitel náhradního praporu. Upotřebitelný jako velitel samostatného praporu, velitel instrukčních kursů a všude tam, kde je třeba representace a rozvahy. Způsobilýjako zástupce velitele pluku. Stupeň kvalifikace: výtečná. “Velitel kroměřížské 14. divize brigádní generál Josef Zrnek hodnocení 14. prosince 1938 doplnil následujícími slovy: „Výborný důstojník značných vojenských vědomostí, čestný, pracovitý, spolehlivý, společenský. Stupeň kvalifikace: výtečná.“
Podplukovník Ludvík Svoboda patřil k těm důstojníkům, kteří hluboce nesouhlasili s mnichovskou kapitulací, která pro něj byla stejně jako pro většinu národa hořkým zklamáním. Proto se ihned po okupaci v březnu 1939 zapojil do protinacistického odboje v řadách vojenské ilegální organizace Obrana národa. Protože mu však záhy začalo hrozit zatčení gestapem, rozhodl se odejít za hranice, kde, jak doufal, znovu vznikne podobně jako v letech 1. světové války čs. armáda. Domov opustil 5. června 1939 a za pomoci ostravské odbojové skupiny a železničářů se mu podařilo přejít hranice do Polska a tam se již 10. června 1939 přihlásil na čs. konzulátu v Krakově do naší vojenské jednotky. Ta byla až do napadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939 prakticky jakousi „průchozí stanicí" pro naše dobrovolníky, kteří odtud byli odesíláni do Francie, kde jak se předpokládalo, mělo po vypuknutí války s Německem dojít k vytvoření zahraniční čs. armády. V Polsku tak zůstávala pouze část dobrovolníků, kteří se, vedeni Ludvíkem Svobodou, vydali před rychle postupujícími německými divizemi směrem na východ, aby tak unikli zajetí, jež pro ně mohlo mít fatální následky. Nikdo z Čechoslováků tehdy netušil, že si Sovětský svaz spolu s nacistickým Německem Polsko nedávno rozdělili nechvalně známým paktem Molotov-Ribbentrop a že východní oblasti Polska začínají obsazovat jednotky Rudé armády.
Ludvík Svoboda narazil spolu se svým štábem na tankovou kolonu sovětských vojsk 18. září 1939 u obce Horodišče. Nejprve se naivně domnívali, že Rusové jdou Polákům na pomoc proti Němcům. Brzy však poznali, jak hluboce se mýlili. Namísto přátelského přijetí skončili v sovětské internaci. Postupně prošli
tábory v Kamenci Podolském, Olchovcích, Jarmolincích, Orankách a Suzdalu. Podmínky byly většinou otřesné. Někteří ze sovětských velitelů se k nim chovali vyloženě nepřátelsky, jiní jim alespoň umožnili vést denní program podle vlastních zvyklostí a svého vojenského řádu, držet služby, a dokonce konat cosi, co bylo možné nazvat vojenským výcvikem. V omezeném režimu měli dokonce možnost styku s místním obyvatelstvem. Role Ludvíka Svobody jako velitele skupiny byla v této nesnadné situaci klíčová. Jeho postavení navíc nebylo vůbec jednoduché, protože se musel spoléhat jen sám na sebe. Až do července 1940, kdy se mu podařilo po dohodě se sovětskou stranou odjet do Istanbulu, kde pomáhal s navázáním kontaktů mezi sovětskými a čs. představiteli, nedisponoval totiž žádným spojením s oficiálními čs. vojenskými místy v Londýně. Na základě jednání se sovětskými orgány se mu však podařilo dosáhnout toho, že příslušníci někdejšího legionu v Polsku (na sovětském území přejmenovaného na Východní skupinu čs. armády) mohli postupně odjíždět k našim jednotkám na Západě - nejdříve do Francie a po její porážce do Palestiny, kde byli zařazeni do čs. pěšího praporu 11 pod velením podplukovníka pěchoty Karla Klapálka.
Ludvík Svoboda byl však přesvědčen, že k válce mezi SSSR a nacistickým Německem dojde bez ohledu na uzavřenou smlouvu, a proto považoval za důležité, aby v takovém případě mělo Československo v Sovětském svazu, kde byly značné rezervy pro doplňování dobrovolníků, svou vlastní vojenskou jednotku. Proto uvítal jednání se sovětskými představiteli o této možnosti, předložil jim svou koncepci budoucí vojenské spolupráce a ponechal v SSSR základní velitelský kádr (tzv. oranskou skupinu) pro její vybudování. Tato jeho iniciativní činnost byla v souladu se zájmy čs. exilové reprezentace a byla jí vítána. Již v dubnu 1941 tak začala v Moskvě utajeně (s ohledem na sovětsko-německou smlouvu) působit Čs. vojenská mise vedená plukovníkem generálního štábu Heliodorem Píkou. Ludvík Svoboda se stal jeho zástupcem. Dne 22. června 1941 zaútočilo nacistické Německo na Sovětský svaz. Necelý měsíc poté - již 18. července 1941 - byla v Londýně podepsána československo- sovětská úmluva o spolupráci, v níž bylo mimo jiné zakotveno, že na území SSSR vzniknou samostatné československé vojenské jednotky. Za místo jejich zrodu bylo vybráno městečko Buzuluk, kde se začala od 8. prosince 1941 organizovat první samostatná čs. vojenská jednotka na území SSSR. Na výzvu uveřejněnou v rozhlase i novinách se začali ze všech koutů Sovětského svazu sjíždět muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti, popřípadě dokonce měli československé státní občanství. Šlo zejména o obyvatele Podkarpatské Rusi, kteří měli za sebou dlouhé měsíce strávené v otřesných podmínkách gulagu - sovětských koncentračních táborech. Zdravotní stav mnoha z nich byl zoufalý, někteří dokonce následkům věznění po příjezdu do Buzuluku podlehli.
Počátkem července 1942 dosáhla jednotka plného početního stavu a byla podle sovětských organizačních tabulek reorganizována na 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR a jeho velitelem byl 15. července 1942 ustanoven Ludvík Svoboda. Od 1. srpna 1942 se zároveň stal i zatímním velitelem čs. vojenských jednotek v SSSR a od 28. září 1942 i velitelem čs. vojenské posádky v Buzuluku.
To již v hodnosti plukovníka pěchoty, do níž byl povýšen 5. září 1942. Právě tehdy vzniklo hodnocení, které na něj 30. září 1942 vypracoval náčelník Čs. vojenské mise v SSSR plukovník generálního štábu Heliodor Píka: „Inteligentní, sebevědomý, vojensky vzdělaný a rozvážný vyšší důstojník s vyspělým smyslem pro zodpovědnost. Má blahodárný vliv na podřízené. “
Přes problémy, s nimiž se musel potýkat, si Ludvík Svoboda vytkl za cíl postavit vojenskou jednotku, která nebude pouze symbolická, ale bude vycvičena a vyzbrojena tak, aby byla schopna reálného frontového nasazení v co nejkratší době. Její bojové nasazení chápal nejen on, ale i mnozí další její příslušníci jako povinnost vůči lidem doma, domácímu odboji, jako formu odčinění hanebné mnichovské kapitulace. Tímto svým pojetím se však brzy dostal do konfliktu se záměry londýnského ministerstva Sokolovská
národní obrany, které se obávalo toho, že relativně malá pamětní medaile jednotka bude v případě nasazení rychle zničena a ztratí se tak možnost jejího propagačního využití, stejně jako předpokládané nasazení na vlastním území v závěrečné etapě války. To byly plány, s nimiž Ludvík Svoboda nesouhlasil. Ne-chtěl, aby spolu se svým praporem představoval pouze symbolický útvar.
Nechtěl, aby za ně jejich práci - boj za osvobození vlasti - konal někdo jiný, zatímco oni budou čekat se založenýma rukama.
Ze stejného důvodu požadoval, aby jednotka nebyla nasazena na podřadných úsecích fronty proti Rumunům nebo Maďarům, ale proti Němcům, našemu úhlavnímu nepříteli. On a jeho vojáci chtěli bojovat. Proto také 28. srpna 1942 splnil spontánní přání vojáků, s nímž se plně ztotožnil, a obrátil se na J. V. Stalina s písemnou žádostí o nasazení praporu na frontu, jíž bylo vyhověno (za toto porušení stávajících předpisů byl z Londýna pokárán).
Zanedlouho poté prapor výborně obstál při závěrečných cvičeních, 27. ledna 1943 převzal z rukou náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky bojový prapor a o tři dny později odjel z Buzuluku na frontu do prostoru Charkova. Zde byl nasazen při obraně vesničky Sokolovo, kde 8. března 1943 jeho příslušníci (mezi nimi i ženy!) podstoupili první bojový křest na východní frontě. A hned napoprvé úspěšný. Podařilo se jim zpomalit postup Němců, kteří nakonec nedokázali s tanky překročit řeku Mžu, zabránili obklíčení větších sovětských vojenských jednotek a způsobili nepříteli několikanásobně větší ztráty, než sami utrpěli. Prapor i jednotliví velitelé a vojáci byli vyznamenáni mnoha československými i sovětskými řády a vyznamenáními. Ludvík Svoboda obdržel Leninův řád, velitel obrany Sokolova nadporučík pěchoty Otakar Jaroš, který v boji padl, se stal vůbec prvním cizincem, jenž byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Zpráva o úspěšném boji Čechoslováků po boku Rudé armády zaplnila přední stránky sovětského tisku a měla velký ohlas i v zahraničí. Široce známým se stalo i heslo našich vojáků „Se Svobodou za svobodu!".
Po boji u Sokolova došlo k reorganizaci 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR na 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR, jejímž velitelem se 30. května 1943 stal Ludvík Svoboda. Bojovou přípravou prošla jednotka v Novochopersku a začátkem října 1943 byla nasazena v bitvě o Kyjev, kde bojovala v první linii a byla mezi prvními, které se v ranních hodinách 6. listopadu 1943 probily do centra ukrajinské metropole. Brigáda byla uvedena v rozkaze vrchního velitele jako jednotka, která se zvláště vyznamenala při osvobození Kyjeva, a také na její počest byly v Moskvě vypáleny oslavné salvy. Mnoho důstojníků a vojáků brigády obdrželo vysoká sovětská vyznamenání - tři z nich, poručíci Josef Buršík, Richard Tesařík a Antonín Sochor, Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR, Ludvík Svoboda byl dekorován Suvorovovým řádem 2. stupně a stejné vyznamenání obdržela i celá brigáda. I po dobytí Kyjeva se brigáda pod velením Ludvíka Svobody zapojovala do dalších a dalších bojů při osvobozování pravého břehu Dněpru, a to až do jara 1944 (mezitím byl Ludvík Svoboda 20. prosince 1943 v Moskvě povýšen prezidentem republiky Edvardem Benešem do hodnosti brigádního generála).
Na přání Ludvíka Svobody byla 1. čs. samostatná brigáda v SSSR přemístěna v první polovině března 1944 na Volyň, kde žilo na 45 000 českých krajanů, kteří mohli podle jeho představ doplnit početní stav brigády. Skutečnost předčila veškerá očekávání. Dokonce ani nemusely být vyhlášeny povinné odvody do armády. Volyňští Češi se do jednotky hlásili naprosto spontánně a za několik málo týdnů nastoupilo přes 12 tisíc dobrovolníků (z toho na 600 žen). Vzhledem k tomu, že k jednotce dorazili další dobrovolníci z Podkarpatské Rusi,
kteří se již zotavili po propuštění z gulagu, a výrazně pokročila i výstavba 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR, vytvářené v Jefremově ze slovenských vojáků, kteří u Melitopolu hromadně přešli k Rudé armádě, bylo rozhodnuto brigádu reorganizovat na 1. čs. armádní sbor v SSSR. Ten se skládal ze dvou pěších brigád, jedné brigády paradesantní, jedné tankové, ze šesti dělostřeleckých pluků, několika protiletadlových oddílů, tří ženijních a čtyř spojovacích praporů. Jeho velitelem čs. vláda v Londýně ustanovila brigádního generála Jana Kratochvíla, který do SSSR přijel z Velké Británie. Velitelem 1. čs. brigády v SSSR zůstal generál Ludvík Svoboda, o němž nově příchozí generál Kratochvíl na jaře 1944 napsal: „Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě. Inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel."
Dne 29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku povstání. Na naléhavou žádost československé vlády a prezidenta Edvarda Beneše rozhodlo sovětské velení o rychlé pomoci slovenským povstalcům přímou vojenskou akcí. Nejkratší směr vedl přes Karpaty. S jejich přechodem vzhledem ke složitému terénu sovětské velení původně vůbec nepočítalo. K přípravě vojensky složité karpatsko-dukelské operace tak dostal Maršál Ivan Stěpanovič Koněv jen několik dnů. Vzhledem k tomu, že šlo o československé území, byl 1. čs. armádní sbor v SSSR soustředěn proti Dukelskému průsmyku. Jeho rychlé a úspěšné překonání mělo být podpořeno dvěma slovenskými divizemi, které měly spojencům otevřít cestu přes Karpaty. Ty však Němci odzbrojili a obranná postavení obsadili svými jednotkami. Kruté a krvavé boje v těžkém horském terénu se protáhly na 80 dní. Poté, co v prvních dvou dnech bojů utrpěl sbor velké ztráty, odvolal maršál Koněv velitele sboru gen. Kratochvíla a jeho velením 10. září 1944 pověřil Ludvíka Svobodu (tuto změnu dodatečně potvrdila československá vláda).
Ludvík Svoboda přebíral velení 1. čs. armádního sboru v SSSR ve složité situaci. Nepřítel dokonale využíval všech výhod, které mu terén skýtal. Cesty byly zaminované, hluboké a neprůchodné lesy spolu s mimořádně deštivým počasím nedovolovaly rozvinutí tanků ani nasazení většího počtu děl. Největší tíha bojů tak ležela na pěchotě. Bojovalo se o každou vyvýšeninu, mnohdy doslova o každý metr půdy. Svobodovou výhodou bylo to, že již byl zkušeným frontovým velitelem a jeho vojáci ho znali a důvěřovali mu. „Starý pán“, jak mu říkali, za nimi často šel na nejohroženější úsek fronty, aby je povzbudil. A oni mu to nikdy nezapomněli. Právě pod jeho velením vstoupili 6. října 1944 v Dukelském průsmyku prvně na půdu své vlasti. Válka však ještě nekončila. Po skončení bojů v Karpatech se 1. čs. armádní sbor v SSSR zapojil spolu s Rudou armádou do krvavých osvobozovacích bojů na území Slovenska. Ludvík Svoboda svým vojákům naposledy velel při osvobozování Liptovského Mikuláše. Poté předal velení brigádnímu generálovi Karlu Klapálkovi.
Dne 4. dubna 1945 byl Ludvík Svoboda v Košicích jmenován ministrem národní obrany čs. vlády, 12. dubna 1945 byl pověřen funkcí Hlavního velitele čs. branné moci (náčelníkem Hlavního štábu se téhož dne stal brigádní generál Bohumil Boček) a 10. května 1945, v den příletu vlády do Prahy, byl povýšen na divizního generála. To již bylo definitivně po válce a on se mohl těšit na setkání se svými blízkými. Bylo však zkaleno zprávami o smrti mnoha z nich. Již na Dukle se dozvěděl o tom, že jeho syn Mirek byl zatčen gestapem za spolupráci s výsadkem S-l, který byl do protektorátu vyslán na podzim 1941 Čs. vojenskou misí v SSSR, a 7. března 1942 v Mauthausenu zavražděn. Teprve po válce se dozvěděl, že se do odboje proti nacistům kromě syna zapojila i manželka Irena s celou svou rodinou, rodiči i oběma bratry. Avšak pouze jí a dceři Zoe se podařilo uniknout zatčení a díky statečným lidem, kteří jim s nasazením vlastního života poskytli úkryt a pomoc, unikly gestapu a tím jisté smrti. Kromě syna Mirka byla 4. dubna 1945 v Ravensbrücku zavražděna i tchýně Anežka Stratilová, 7. května 1942 v Mauthausenu popraveni dva manželčini bratři Eduard a Jaroslav stejně jako 5. června 1944 jeho synovec Jaroslav Doležal. Jen v koncentračním táboře ve Svatobořicích bylo internováno patnáct dalších nejbližších příbuzných. Do
výčtu rodinných ztrát však je třeba započíst i manželčina bratrance poručíka Vladimíra Blažka, který padl 30. prosince 1943 jako příslušník 1. čs. samo-statné brigády v SSSR u Bílé Cerkve.
Úkoly, které před Ludvíkem Svobodou (povýšeným 1. srpna 1945 do hodnosti armádního generála) po skončení války stály, nebyly vůbec jednoduché. Chyběla výzbroj a výstroj, většina armády musela používat kořistní německý materiál. Vedle výcviku a řešení svých vlastních problémů se musela podílet i na obnově národního hospodářství a pomáhala všude tam, kde chyběly potřebné pracovní síly. Přesto postupovaly práce na její reorganizaci rychle kupředu. Prozatímní organizace čs. armády byla přijata dokonce již v květnu 1945, v říjnu téhož roku následovala tzv. zdokonalená organizace čs. branné moci a v lednu 1947 byly přijaty tzv. Malý a Velký výzbrojní program, jež měly zabezpečit nezbytnou modernizaci výzbroje v následujícím období. Pozemní vojsko se v té době dělilo na čtyři vojenské oblasti (1. Praha, 2. Tábor, 3. Brno, 4. Bratislava), jež měly dohromady šest armádních sborů se 16 divizemi. Velice složitý úkol v tomto náročném období navíc představovalo i nasazení čs. ozbrojených složek v rámci „Akce B“.
Pod tímto označením se skrývalo nasazení armády a jednotek SNB proti skupinám Ukrajinské povstalecké armády, známějším jako „banderovci“, kteří se v letech 1945 až 1947 pokoušeli přes naše území probít na Západ. Boje postupně s různou intenzitou zasáhly celé území republiky a vyžádaly si nasazení značných sil (na podzim 1947 šlo o 13 502 mužů).
Zásadní přelom v životě Československa i jeho armády přinesl únor 1948. Ve vlastních únorových událostech se armáda jako celek neangažovala, k čemuž zásadní měrou přispěl právě Zvláštní rozkaz ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody z 24. února 1948, spolupodepsaný náčelníkem Hlavního štábu armádním generálem Bohumilem Bočkem. Tento dokument vyzýval všechny vojáky ke klidu a apeloval na ně, aby se nenechali zatáhnout do politických sporů, a armáda tak zůstala nedotčena vnitropolitickou krizí. Ludvík Svoboda zastával jako voják názor, že armáda nemůže a nesmí zasahovat do vnitřního politického vývoje, že je mocenským nástrojem státu na obranu proti vnějšímu nepříteli. Komunisté však měli o dalším vývoji zcela jinou představu. Již v březnu a dubnu 1948 muselo armádu opustit 27 generálů a dalších 813 vysokých důstojníků. Vesměs šlo o demokraticky smýšlející legionáře a účastníky domácího i zahraničního odboje z let druhé světové války. Následná vlna čistek, jejichž obětí se stalo na dva tisíce vojáků z povolání, proběhla od května 1948 do února 1949. Ani ta však nebyla poslední. V letech 1948-1953 tak bylo z celkového počtu 13 112 důstojníků téměř čtyři tisíce propuštěno z politických důvodů, takřka tisíc odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody včetně doživotí a 28 popraveno na základě vykonstruovaných obvinění. Mezi nimi i dlouholetý spolupracovník Ludvíka Svobody divizní generál Heliodor Píka. Téměř 500 důstojníků bylo odesláno do táborů nucených prací a na 2500 bylo nucené vystěhováno do přikázaných míst. Mezi perzekvovanými se ocitli i další Svobodovi
blízcí přátelé armádní generálové Karel Klapálek a Bohumil Boček. Ten dokonce útrapám věznění 16. října 1952 ve věznici ve Valdicích podlehl. Perzekuční kroky nastoupivšího režimu byly přitom zaměřeny nejen proti vojákům z povolání, ale i proti jejich rodinným příslušníkům.
V květnu 1948 byl Ludvík Svoboda zvolen poslancem Národního shromáždění (zůstal jím nepřetržitě až do svého zvolení prezidentem republiky v březnu 1968) a v říjnu téhož roku vstoupil do KSČ. Pravděpodobně se domníval, že jako člen strany nebude tak bezmocný vůči představitelům KSČ v armádě, kteří získávali stále větší a větší moc. Brzy však zjistil, že i on sám se stal nepohodlným. Dne 25. dubna 1950 byl z funkce ministra národní obrany odvolán a jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeným vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Z ryze formálního hlediska šlo o povýšení, ve skutečnosti však o přesunutí na mnohem méně významnou funkci. Již 8. září 1951 byl však i z této funkce odvolán a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který odmítl s tím, že se nějak uživí (do řádné zálohy s vyměřením důchodu byl přeložen teprve začátkem roku 1953). Vrátil se poté do své rodné obce, kde pomáhal budovat zemědělské družstvo, jehož čestným předsedou se stal (nikdy v něm nebyl zaměstnán ani nepobíral plat). Pomáhal projektovat a stavět včelíny, rybníky, cesty, přestavovat hospodářské budovy, shánět materiál. Bylo-li potřeba, pracoval i manuálně. Společně s ním v Hroznatíně působila i jeho manželka. Právě z její iniciativy a pod její péčí zde byl založen dětský útulek, společná prádelna a společná jídelna v době žní.
Začátkem listopadu 1952 byl Ludvík Svoboda při jedné z cest z Vysočiny do Prahy na Hlavním nádraží zatčen. Tehdy právě probíhaly procesy s bývalým generálním tajemníkem Rudolfem Slánským a skupinou stranických funkcionářů. Jedním z nich byl paradoxně generál Bedřich Reicin, který proti Ludvíku Svobodovi začal ještě v době, kdy byl ministrem národní obrany, připravovat materiál, jenž ho měl usvědčit z přípravy vojenského převratu. Nakonec se však zodpovídal „pouze" z obvinění, že sabotoval plnění Košického vládního programu v armádě. Po dvou měsících strávených ve vazbě byl však nakonec propuštěn s tím, že se nemá vzdalovat z Prahy. O tři měsíce později byl nevlastní bratr s rodinou i jeho maminkou vykázán z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce a vyloučen z JZD. Maminku, které tehdy bylo 85 let, stihla při nuceném vystěhování z domu mozková mrtvice a zůstala až do konce života odkázána na cizí pomoc.
Právě v době zásahu proti rodině Ludvíka Svobody zemřel v březnu 1953 J. V. Stalin a zanedlouho po něm Klement Gottwald. V Sovětském svazu se moci ujal Nikita Sergejevič Chruščov a právě on stál za jistou formou rehabilitace, které se Ludvíku Svobodovi zanedlouho dostalo. Když v červnu 1954 Chruščov přijel na X. sjezd KSČ, začal se ihned po příletu do Prahy ptát po Ludvíku Svobodovi. Straničtí funkcionáři upadli do rozpaků, protože po pravdě řečeno vůbec netušili, kde vlastně Svoboda je. Svou roli tehdy nicméně sehrála náhoda. Stranická delegace ze Žďárska na sjezd shodou okolností s sebou jako hosta vzala právě Ludvíka Svobodu (dosud zvoleného poslance) a Chruščov ho přímo na zasedání sjezdu, tak, aby to nikdo nemohl přehlédnout, demonstrativně objal a pozdravil se s ním. Bezprostředně po skončení sjezdu byl Ludvík Svoboda vyzván, aby si řekl, co chce dělat. Nakonec přijal funkci náčelníka Vojenské akademie,
kterou vykonával v letech 1955-1958. Ani poté, kdy odešel do důchodu, však nepomýšlel na odpočinek. Věnoval se práci ve Vojenském historickém ústavu, kde pracoval na svých pamětech, absolvoval stovky projevů a přednášek po celé republice a v neposlední řadě se věnoval i práci poslance. Nemohl pochopitelně tušit, jak složité a zodpovědné úkoly ho v blízké budoucnosti očekávají.
Na přelomu let 1967-1968 vyvrcholil ve vedení KSČ zápas mezi stalinistickým vedením a reformisty. Antonín Novotný byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a jeho nástupcem se stal Alexander Dubček. Byla zrušena cenzura a život ve společnosti se dal do pohybu. Jedním ze symbolů obrodného hnutí se stal i Ludvík Svoboda, jenž byl 30. března 1968 zvolen Národním shromážděním prezidentem ČSSR. V prvních měsících své prezidentské funkce navštívil desítky měst i velkých průmyslových podniků. Ve svých projevech podporoval snahy nového vedení KSČ i nové vlády o demokratizaci společnosti. Zasazoval se rovněž o zahájení rehabilitace občanů postižených nezákonnostmi padesátých let, zejména důstojníků. Nastoupený reformní kurz v Československu však sledovalo s nechutí a obavami vedení SSSR v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem, které se výhružkami pokoušelo celý proces zvrátit. Součástí nátlaku na naše oficiální představitele bylo i uspíšené cvičeni armád Varšavské smlouvy, které se uskutečnilo v červnu 1968. Když naši představitelé nereagovali na vznášené požadavky, přistoupila Moskva k ozbrojené intervenci.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 zahájila obsazování ČSSR okupační vojska pěti armád Varšavské smlouvy. Dle vystoupení náčelníka GŠ gen. Karla Rusova 26. srpna 1968 na schůzi předsednictva Národního shromáždění disponovaly intervenční jednotky přibližně půl miliónem vojáků, 6 300 tanky, 2 000 děly, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Část čs. oficiálních představitelů byla interventy zatčena a odvezena na území SSSR. Prezident Ludvík Svoboda kategoricky odmítl jmenovat novou dělnicko-rolnickou vládu složenou z představitelů konzervativců ve vedení KSČ. Sovětskému velvyslanci Stepánu Vasiljeviči Červoněnkovi, který na něj v této věci naléhal a upozorňoval ho, že složení této vlády již bylo odsouhlaseno sovětským vedením v Moskvě, řekl: „Kdybychom přistoupili na takovéto řešení, které navrhujete, národ by musel po nás plivat, do nás kopat a musel by plivat také po vás, protože by považoval také vás za spoluviníka takovéhoto řešení. Já jsem starý člověk, já si mohu vpálit kulku do hlavy, ale před tímto národem nezůstanu nečestným. Budu jednat čestně, rovně a přímo."
Odvlečením politických a ústavních činitelů ČSSR do Sovětského svazu byl ochromen život ve státě. Reálně hrozil ozbrojený konflikt a velké krveprolití. V ulicích byli první mrtví. Bylo nutné urychleně nalézt východisko ze situace. Ludvík Svoboda byl v té chvíli jediným ústavním činitelem, který mohl něco podniknout. Proto se rozhodl odjet do Moskvy. Tam si však k nelibosti tamního politbyra jako podmínku projednání stanovil to, aby se jich za československou stranu zúčastnili i ti českoslovenští politici, kteří byli okupačními jednotkami zadrženi a internováni na území SSSR. Další podmínkou bylo i to, že se všichni zadržení vrátí domů do Československa. Toho se podařilo dosáhnout, i když před odjezdem byli všichni zúčastnění (s výjimkou Františka Kriegla) donuceni podepsat tzv. moskevský protokol, který fakticky znamenal konec reforem.
Okupace ČSSR splnila z pohledu Moskvy svůj cíl. Nastoupený reformní vývoj byl zastaven, nadšení z roku 1968 začalo opadávat, narůstala nejistota, strach. Zápalné oběti Jana Palacha a Jana Zajíce probudily národ z narůstající apatie pouze na okamžik. Na zasedání ÚV KSČ v dubnu 1969 byl ze své funkce odvolán Alexandr Dubček a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, který se stal hlavním představitelem sil, které v ČSSR obnovily stalinský režim. „Normalizace" poměrů zasáhla se zničující silou celou společnost. Novým vedením například nezůstal zapomenut ani občansky statečný postoj stovek důstojníků v srpnových dnech roku 1968. Již 1. května 1969 byly zahájeny ponižující prověrky, které přerostly ve vlnu čistek, v jejímž rámci bylo z armády vyhozeno na 6 500 vojáků z povolání. Vyměněn byl prakticky celý Generální štáb i Ministerstvo národní obrany, ze služby muselo odejít 80 % důstojníků z úrovně štábů svazků, okruhů a samostatných svazů, stejně jako 39 % vojenských pilotů. Armáda se dostala do šokového stavu, ze kterého se vzpamatovávala dlouhá desetiletí.
Možnosti Ludvíka Svobody, přestože zastával funkci prezidenta republiky, cokoliv pozitivně ovlivnit, byly od jara 1969 prakticky nulové. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že mu nové vedení strany a státu zakázalo publikovat druhý svazek jeho pamětí, a dokonce znemožnilo vydat i dotisk jejich prvního dílu, který byl brzy rozebrán, s tím, že informace v nich obsažené odporují pojetí marxisticko-leninské historiografie. V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta, avšak brzy byl postižen dlouhodobou vleklou chorobou, která mu znemožnila úřad hlavy státu vykonávat. V květnu 1974 byl jeho stav kritický a rodina byla upozorněna, že se blíží konec. Přesto se jeho zdravotní stav nakonec zlepšil natolik, aby mohl být propuštěn do domácího ošetřování. Opakovaně poté projevil přání podat demisi, ale nebylo mu to umožněno. Funkce prezidenta byl zbaven teprve v květnu 1975, a to na základě ústavního zákona přijatého speciálně pro tento účel. Zbytek života prožil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v rodinné vilce v Praze-Břevnově, kde 20. září 1979 v nedožitých čtyřiaosmdesáti letech vydechl naposled. Jeho paní ho následovala o necelých deset měsíců později 17. července 1980. Poslední odpočinek oba nalezli v rodinném hrobě na hřbitově v Kroměříži.
Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí II.