Nacismus
nacismus – běžně používaný zkrácený název pro nacionální socialismus, kterým se rozumí ideologie Hitlerova hnutí a zároveň jeho diktátorský režim, který vládl v Německu od r. 1933 do r. 1945 a bývá též nazýván hitlerismem. Mezi jeho následky patří 2. svět. válka a holokaust. Jako s-gické téma není n. příliš rozpracován. V porovnání s marxismem je ideologie n. kognitivně chudší a má spíše podobu souboru emocionálně laděných přesvědčení, který ale není zřetelným systémem víry. (I. Kershaw, 1983; P. Hochstim, 1984). V rámci 3 „anti-orientací“ – antikomunismu, antiparlamentarismu a antisemitismu – se n. skládal ze 5 prvků: 1. obhajoby lidové (nár.) komunity (Volksgemeinschaft) jako společnosti bez třídního antagonismu; 2. oslavy meritokratického principu a zvyšování socioekon. statutu prostřednictvím vzdělání a talentu; 3. oddanosti „boji“ (Lebenskampf, Leistungskampf); 4. věrnosti soc. životu jako voluntaristickému vztahu „vůdce – přívrženec“; 5. vlastního kultu vůdce. Prvky 4 a 5 jsou dvěma aspekty „principu vůdcovství“ (Führerprincip). První tři prvky jsou radikalizované verze pravicového konzervativismu předhitlerovského Německa, poslední dva byly nové. Vládní a straničtí činitelé používali tuto ideologii vědomě jako propagandu, i když jí ponechávali jistou flexibilitu. Ideologie n. nebyla nikdy vykrystalizovaná. Historici dokázali, že sám A. Hitler měl vnitřně koherentní systém přesvědčení neboli pravý „Weltanschauung“, ve kterém byla oddanost ideálům socialismu (R. Zittelmann, 1987) stejně tak význ. jako oddanost tvrdě nepřátelskému antisemitismu a boji za Lebensraum (Jäckel, 1969).
První reakcí sociologů na n. bylo prozkoumání soc. příčin antisemitismu. Erich Fromm sbíral data o dělnících a úřednících v Německu v r. 1932, v exilu studoval na am. respondentech souvislost mezi závislostí v pracovní sféře, rodinnou strukturou, vzory výchovy dětí a vytvářením autoritářské osobnosti (viz též T. W. Adorno a další, 1950). Tyto studie národního charakteru byly brzo opuštěny, zřejmě kvůli přílišným a prioritním očekáváním a obavě, že přispějí k předpojaté stereotypizaci národů. P. Hochstim (1984) ale provedl kval.-komparativní analýzu am. a něm. hodnot, která vrhla světlo na fungování nacistického režimu. Týká se zejm. významových modelů kultury a vzájemně působících kulturních vzorů; antisemitismu je zde přidělena menší role. Druhou s-gickou odezvou na n. je studium odpovědí na otázku: „Kdo hlasoval pro A. Hitlera a proč?“ Již ve 20. l. v Itálii bylo zkoumáno fašistické hlasování a v Německu před r. 1933 tento problém studovali T. Geiger, E. Fromm a R. Heberle (viz J. W. Falter a další, 1986). Dominantním paradigmatem těchto výzkumů byla „hrozba nižší střední vrstvy“. Z poměrně hrubé analýzy agregátních údajů o hlasování, kterou S. M. Lipset (1960) vypracoval do podoby centristicko-extrémistické hypotézy, vyplývá, že mezi těmi, kdo hlasovali pro A. Hitlera, převládaly předindustriální neboli „staré“ nižší střední vrstvy věnující se farmaření, řemeslům a maloobchodu. Data byla interpretována utilitárně. Věřilo se, že tyto vrstvy podporovaly A. Hitlera v naději, že jeho režim zastaví hist. modernizační trendy v ekonomice směřující k „big bussiness“ a „big labor“. Tato teze se těšila podpoře u organizovaného členstva nacistické strany. Nižší střední vrstva byla v členstvu skutečně více zastoupena ve srovnání se svým zastoupením v celé populaci. Nebylo však zjištěno, do jaké míry to vyplývalo ze sklonu různých tříd připojovat se k organizacím. Hamiltonova studie o velkoměstských volbách (1982) naopak naznačila, že mezi voliči Hitlerovy strany značně převládaly městské vyšší střední a vyšší vrstvy. Na základě další analýzy agregátních dat nakonec Falter (1984) rozhodně poukázal, že nacistická strana nebyla vůbec třídní stranou. Katolíci se jí stranili, ale ti, kteří hlasovali pro A. Hitlera, potvrdili to, co o nacistické straně vždy prohlašoval i její vůdce – že je stranou lidovou. Ani jedna z mnoha prací o volbách však neosvětluje palčivou, byť svou formou ne zcela věd. otázku: „Proč Němci zabíjeli Židy?“ H. Fein (1979) se drží názorů „internacionalistické“ školy historiků, kteří argumentovali tím, že genocida Židů byla polit. cílem nacistického režimu od začátku, zatímco R. C. Baum (1981) schvaluje názor funkcionalistů, kteří v holokaustu vidí nenadálý produkt neuspořádaného boje o moc a vliv mezi nejvýznam. něm. institucemi. Objevily se také pokusy klasifikovat celkový genocidní potenciál společností. I. L. Horowitz uvažuje o potlačování nesouhlasu státem, zatímco Kuper se opírá o motivy zločinců (F. Chalk a K. Jonassohn, 1990). Určitá pozornost byla věnována i těm, kteří se snažili zachránit Židy (S. P. Oliner a P. M. Oliner, 1988), aniž by se jim přiznávaly význ. soc. strukturální koreláty tak odvážného altruismu (viz též děti ukryté). Model modernity ve světle holokastu zkoumal Z. Bauman (1989).
Literatura: Adorno, T. W.: The Authoritarian Personality. New York 1950; Baum, R. C.: The Holocaust and the German Elite. Totowa 1981; Bauman, Z.: Modernity and the Holocaust. Ithaca, N.Y. 1989; Chalk, F. – Jonnasohn, K.: The History and Sociology of Genocide. New Haven 1990; Falter, J. W.: Die Wähler der NSDAP 1928–1933: Sozialstruktur und parteipolitische Herkunft. In: Michalka, W. ed.: Die nationalsozialistische Machtergreifung. Paderborn 1984; Falter, J. W.: Wahlen und Abstimmungen in der Weimarer Republik. München 1986; Fein, H.: Accounting for Genocide. New York 1979; Hamilton, R. F.: Who Voted for Hitler? Princeton 1982; Hochstim, P.: Nationalsozialismus und Soziologie. Frankfurt 1984; Kershaw, I.: Ideology, Propaganda, and the Rise of the Nazi Party. In: Stachura, P. D. ed.: The Nazi Machtergreifung. London 1983; Lipset, S. M.: Political Man. Garden City, N.Y. 1960; Oliner, S. P. – Oliner, P. M.: The Altruistic Personality. New York 1988; Zittelmann, R.: Hitler Selbstverständnis eines Revolutionärs. Stuttgart 1987.
Rainer C. Baum