Pavel Vasilijevič Fedorov

* 16. prosince 1916,Dajmišče v Gatčinském okrese Leningradské oblasti SSSR - ?

Sovětský voják a partyzán, narozen v malé vesnici Dajmišče, kde také prožil svá dětská a později i školní léta. Když měl volit své povolání, rozhodl se pro mechanika a odešel do Gatčiny na učení. Po ukončení závodního technického uči­liště pracoval v místním podniku trastu Stalmontáž. Pavlova pracovitost a nadšení pro výstavbu sovětské společnosti našly záhy uplatnění v kolektivu montážníků, který stavěl nové vý­robní provozy na Ukrajině.

V listopadu 1938 povolala vojenská správa Fedorova do tří­leté základní vojenské služby. Nastoupil k dělostřelcům a u nich, v dělostřeleckém učilišti také získal svou vojenskou odbornost. Na podzim 1939 se vojenská část, v níž sloužil Pavel Vasiljevič, podílela na osvobození západní Ukrajiny a Moldávie a pak už zůstala trvale umístěna na západních hranicích SSSR, na styku s hitlerovskými fašisty. Jejich vpád na sovětské území v roce 1941 znamenal pro Fedorova účast na těžkých obranných bojích od hranic až ke Kyjevu, nikoliv ale jako dělostřelce, nýbrž ve funkci velitele výzvědné skupiny. Jako rozvědčík se natolik osvědčil, že od Kyjeva byl odvelen do speciální přípravy pro působení na nepřátelském území. Potom byl dvakrát vyslán jako rozvědčík do týlu agresorů.. Nejprve velel rotě v partyzánském svazku generála Saburova, ve druhém případě byla Fedorovova skupina vysazena letecky do rajónu partyzánského svazku hrdiny SSSR V. M. Jaremčuka. Tehdy už Jaremčukův svazek působil na polském území a mezi spolubojovníky Faustova byli někteří pozdější účastníci výsadku do Československa: Valerij Bukin, Alexej Bělov, Nikolaj Bolotin a Šaška Danilov. Po splnění bojových úkolů vyšla v květnu 1944 Faustovova skupina z týlu nepřítele a od­jela do Kyjeva. Tam ji doplnili Voloďou Kadlecem, Borisem Žižko, Denisem Kulešem a dalšími soudruhy, s nimiž vytvořila novou jednotku a zahájila intenzívní přípravu na působení u nás. Dostala  název Zarevo-Záře,  což mělo vyjádřit, že Faustovovi chlapci jsou předzvěstí, červánky budoucí svobody československého lidu.

Pavel Vasiljevič přistál v čele Zareva na povstaleckém le­tišti Tri duby u Banské Bystrice  7. října 1944, nikoliv ale s po­mocí padáků jako parašutisté, nýbrž dosedli s letadlem na přistávací ploše letiště. Úplný výsadek měl deset mužů, jeho velitele už známe. Jejich komisařem byl Valerij Jevgeněvič Bukin-Bobrov a náčelníkem štábu sovětský občan českého původu Vladimír Francevič Kadlec-Komov. Zarevo mělo dva spojaře, staršího radistu Ivana Vasiljeviče Teterina a jeho mladšího druha Jurije Fedoroviče Uljeva, dva minéry Denise Gavriloviče Kuleše a Alexandra Ivanovice Danilova, kterého ostatní zahrnovali zvláštní přízní, protože byl mezi nimi nejmladší. Zpravodajci a předurčenými veliteli budoucích čet a rot byli Alexej Michajlovič Bělov, Nikolaj Vasiljevič Bolotin a Boris Josipovič Žižko. Z letiště přešli výsadkáři nejprve do Banské Bystrice na krátké rozhovory s představiteli Slovenské­ho národního povstání o vztazích mezi národně osvoboze­neckým bojem na Slovensku a protifašistickým odbojem v českých zemích.

Podle původní instrukce měla být nejvlastnějším posláním Zareva kombinovaná zpravodajská a bojová činnost na Be­rounsku ve středních Čechách. Proto co možná nejrychleji opustilo Banskou Bystricu a nastoupilo nejdelší přesun v dě­jinách našeho partyzánského hnutí, jehož cílem byly lesy již­ně od Prahy. V průběhu cesty provádělo konkrétní činnost podle pokynů, přijímaných prostřednictvím radiostanic od své­ho operativního štábu. Partyzáni vyšli všeobecně severním směrem k řece Váhu. V Liptovské Lužne, 10. října 1944, upra­vili své vaky s trhavinami, municí, radiostanicemi a ostatním materiálem tak, aby je mohli naložit na koně a tím urychlit svůj pochod hornatými slovenskými kraji. U Ivachnové 13. říj­na překročila skupina pohromadě Váh a pokračovala v po­stupu přes vesnice Kalameny-Malatiná-Oravský Podzámok k Zázrivé. Na Oravě partyzáni podstoupili spolu s tamější partyzánskou jednotkou boj s nepřítelem. Z jedné partyzán­ské části rozptýlené nepřítelem v boji, převzal Faustov mezi své lidi Slováka Františka Samka, příslušníka 2. českosloven­ské paradesantní brigády v SSSR. Byl to vůbec první česko­slovenský bojovník v Zarevu.

Kolem Zázrivé se rozvědčíci zdržovali delší čas; v další cestě pokračovali asi až po třech týdnech. Dne 8. listopadu obešlo Zarevo skrytě Starou i Novou Bystricu a přes Oščadnicu a Drahošanku dosáhlo 13. listopadu vesnice Čierne, úplně v severozápadním cípu tehdejšího Slovenska na pomezí s Mo­ravou u samých říšskoněmeckých hranic. Jednotlivými hlídkami pronikli Sověti do Slezska, což nejpravděpodobněji posloužilo některým autorům k nepodložené domněnce, že celé Zarevo přešlo na německé území, velikým obloukem obešlo Ostravu a vstoupilo na moravskou půdu od severu na Opavsku. Pro takový výklad nenacházíme v písemnostech oddílu žádné zdů­vodnění a také žijící velitelé jednotky takový manévr popírají. Samým publicistům působí vylíčení přechodu Zareva na Mora­vu přes Opavsko nesnáze. Jsou bezradní nad tím, jak „dostat" partyzány od Opavy zase zpět do Beskyd, a proto nastalou mezeru překonávají prázdnými klišé.

Ve skutečnosti celý oddíl nikdy do Slezska neodešel, naopak, ze slovenské strany od Čierne překročil hranice s Moravou v prostoru obce Hrčava, v dnešním okrese Frýdek-Místek. Pokud rozvědčíci žili ve volném terénu, rozkládali svůj tábor nejraději na vrcholech kopců a hor, odkud měli dobrý výhled a podmínky pro obranu. Také v tomto případě se utábořili na Girové, odkud posléze odešli přes Stecovku k železničnímu tunelu v Jablunkovském průsmyku. Nedaleko od zastávky Mos­ty u Jablunkova zaútočila 15. listopadu vyčleněná trojice Bukin, Bělov a Danilov na železniční trať Jablunkov-Čadca a zničila trhavinou trať pod transportem s fašistickými vojáky. Byla to typická akce faustovců, v níž splývala intenzívní zpra­vodajská činnost s efektivní bojovou akcí. V prostoru a čase, které vyhovovaly partyzánům, mohli sledovat reagování míst­ního obyvatelstva na akci, železničářů, gestapa, okupačního aparátu a získávat tím cenné poznatky pro zpravodajskou službu. Po této úspěšné destrukci zamířili partyzáni společně na horu Hromadovou a v jejím okolí vstoupili opět na sloven­ské území. Další jejich cestu značily horské osady Jaroši, Janeskovci, Klin, až 19. listopadu dorazili do okolí Klokočova. V noci na 20. listopad přešli podruhé a s konečnou platností na Moravu v prostoru Klokočov-Bílá. Bez oddechu pokra­čovali v pochodu lesy, aby se co nejvíce vzdálili střežené moravsko-slovenské hranici. Svůj přesun dočasně přerušili až u samot Salajka, kde si unavení a provlhlí bojovníci k ránu odpočinuli jen tak na sněhu, na nalámaném roští.

Teprve po důkladnějším ohledání nové krajiny našlo Za­revo přístřešek k důkladnějšímu oddechu na samotách Kyčera pod stejnojmennou horou. Sotva nabrali síly na další pochod, vstoupili do Vsetínských vrchů. Za orientační body jim sloužily hory Vysoká, Tanečnice a Cáb; 24. listopadu už partyzány ukrývaly chalupy v Růžďce. O čtyři dny později zanechali za sebou Kateřinice a vstoupili do Rusavy v Hostýnských vrších, kde zůstali na několik dnů. Pobyt v Rusavě v žádném směru neznamenal bojový klid. Už 29. listopadu poslal Faustov Bukina a Kadlece v čele diverzních skupin na železniční akce. Buk in si našel průvodce v Janu Holešovi ze Staré Vsi. V noci nastražil  minu  na vojenský transport jedoucí po železnici Přerov-Otrokovice nedaleko od Zalkovic. Kadlecovi chlapci získali za pomocníky Josefa Janíka a jeho bratra z Hostišové a připravili výbuch na stejné trati asi 3,5 kilometru severně od Otrokovic. Tato skupina opakovala destrukci znovu 1. pro­since 1944, téměř na stejném místě. Během zpravodajské činnosti organizované Faustovem objevili rozvědčíci v okol­ních lesích pět sovětských uprchlíků z fašistických táborů: Michaila Ivanovice Balakireva, Nikolaje Chabněva, Vladimíra Kurasova, Olega Vasiljeviče Ostaše a vojenského zdravotníka Grigorije Vasiljeviče Pavlovského. Po prověření je Faustov všechny přibral do oddílu, takže stav jednotky vzrostl na 16 bojovníků.

Po čtyřech úspěšných bojových akcích dal velitel Zareva 4. prosince 1944 povel k opuštění Rusavy. Na další cestě prošli partyzáni Lukoveček, obešli Rackovou, v Hostišové zno­vu vyhledali Josefa Janíka, aby s ním dopodrobna probrali situaci a zjistili, kudy mají volit cestu, aby nenarazili na ne­přítele. V noci přešli přes řeku Moravu po mostě v bývalém Baťově a tím definitivně opustili východní Morayu. Jejich po­chod pokračoval po jihovýchodních okrajích chřibských lesů, kolem vesnic Žlutava, Halenkovice, Košíky a Jankovice, až do­šli k Salaši. Ze Salaše postupovali na západ, kus cesty lesy sledovali zpovzdálí silnici Uherské Hradiště-Bučovice. Jak­mile vyšli z buchlovských lesů, otevřela se před nimi bezlesá krajina, pro pěší partyzánský přesun zcela nepříznivá. Fedorov po zvážení situace volil neobvyklý, ale rozhodný způsob překročení tohoto prostoru. U Cetechovic zastavili příslušníci Zareva večer 6. prosince autobus soukromého dopravce An­tonína Vojtka na lince Zdounky-Střílky, cestujícím nařídili vystoupit a řidič se samopaly za zády musel zavézt celou skupinu přes Brankovice, Milonice, Uhřice, Nové Hvězdlice, Kozlany, Bohdalice, Kučerov, Rostěnice až k Lulči. Část ozbro­jenců vystupovala v uniformách protektorátních četníků, což u řidiče i cestujících budilo respekt a někteří věřili, že jde o úřední akci v zájmu okupantů. Na okraji Drahanské vrcho­viny „četníci" autobus opustili, poslali jej zpět na linku, na­čež pokračovali v pěším pochodu do lesů u Račic.

Tímto způsobem proniklo Zarevo do prostoru přistání party­zánského organizátorského výsadku Jermak a vůbec do ra­jónu v okolí Brna, na němž měly sovětské ozbrojené síly mi­mořádný zájem. U Račic, podobně jako na ostatních zastáv­kách, obsadili partyzáni nejvýhodnější krajní dům, nikoho z jeho obyvatel nepustili ani ven, ani žádného jiného vesni­čana dovnitř. V zablokovaném domku odpočívali a po zhod­nocení okolí odtud Faustov vysílal průzkumníky s konkrétními zpravodajskými úkoly. Potom za pomoci domácích průvodců postupoval partyzánský oddíl naprosto cílevědomě dál. Přes Bukovinku, Adamov-Josefov, Kateřinu a Lažany se přemístil mezi Skaličku a Unín, tedy do strání, v nichž měla své lesní úkryty Třetí československá úderná rota, a pokračoval ve vý­zvědné práci. Aniž by Zarevo přišlo do kontaktu se skaličskými partyzány, anebo s jinými domácími lidmi, odešlo 10. pro­since k večeru do Unína. Vesnicí procházelo bez utajení, a jak to bylo u jeho příslušníků běžné, s velkou rozhodností a hrdostí. Nejprve snadno odzbrojili četnickou stanici, pak taktním způsobem zrekvírovali potřebné potraviny a nakonec hledali nejvhodnější způsob k rychlému opuštění Tišnovska. Na pile u Františka Klepárníka jim přišlo vhod nákladní auto, vhodné k přesunu na Českomoravskou vrchovinu. Klepárníkovi partyzánům vozidlo rádi poskytli a Klepárník mladší je s po­chopením zavezl spícími Bukovicemi, Bedřichovem, Hodoní­nem u Kunštátu, Štěpánovem, Vírem a Jimramovem do lesa ke Sněžnému (tehdy Německé).

V    další cestě museli rozvědčíci pokračovat pěšky, překoná­vajíce hluboké sněhové závěje. V osadě Krátká se ohřáli u haj­ného Brázdy a vyptali na cestu do Samotina, koncové osady pod hórou Devět skal. Vyčerpávající přesun potřebovali pře­rušit na zotavení a Samotin na mapě vypadl jako stvořený pro větší oddech. Nepředpokládali, že zrovna tam najdou ale tak výhodné podmínky pro svůj pobyt, kvůli kterým se bu­dou do Samotina vracet jako na svou nejspolehlivější základ­nu v Československu.

V    noci na 12. prosinec zabušili faustovci na chalupy dře­vařských dělníků u lesa, kde se říkalo na Planě. Přátelsky a beze strachu je přijali jak u Kakačů, tak u Tlustošů a po­sléze i u Zástěrů. Chudé horácké rodiny jim poskytly nejlepší péči, jakou jen mohly. Partyzáni se vykoupali, najedli, vyspali, ženy dřevařů jim vypraly prádlo, zatímco oni sami pečovali o svou výstroj a výzbroj. Na Planě to vypadalo jako ve sku­tečném vojenském ležení. Po nejnutnějším odpočinku dopro­vodil Jaroslav Tlustoš část Zareva do Fryšavy, kde odzbrojili četníky a u místních obchodníků zabavili potraviny. Nazpět přišli partyzáni přes Kadov, odkud rovněž přinesli nějaké zá­soby na příští dny.

Další cestu nastoupil celý oddíl večer 13. prosince v dopro­vodu Františka Zástěry a Františka Kakače. Jedna část oddílu odešla do Cikháje, kde získala pro spolupráci hajného Jo­sefa Veise, ostatní zatím odzbrojili četnickou stanici v Herálci a přiměli místního autodopravce Františka Chylíka, aby je zavezl nákladním autem kus cesty směrem na Prahu. Vedle řidiče usedl do kabiny Voloďa Kadlec v německé esesácké uniformě. Nejprve u Cikháje přibrali zbývající bojovníky a pak už Kadlec vedl řidiče přes Světnov na státní silnici Žd'ár - Chotěboř. Kryti tmou projeli Škrdlovicemi, Křížovou (tehdy se jmenovala Krucemburk), Chotěboří a pokračovali v jízdě na Golčův Jeníkov. Postupně nechali za sebou Novou Ves a Vilémov, za nímž odbočili doleva ke Golčovu Jeníkovu, avšak od jeho průjezdu už ustoupili. Svítalo. Projet rozlehlou rovinatou krajinou středních Čech až do cílového prostoru v jednom kuse bez zastávky nebylo reálné. Vrátili se proto raději kousek zpět po silnici na Havlíčkův Brod. Na Kadlecův pokyn zastavil Chylík před Frýdnavou. Krátká porada štábu Zareva rozhodla. Partyzáni poučili rychle řidiče, jak se má chovat při výslechu, jestliže se jeho noční jízda vyzradí, a poslali ho domů. Sami, spoléhajíce na své dobré nohy, opustili silnici a cestou ne­cestou spěchali do příhodnějšího lesnatého terénu v Posá­zaví. Tudy snad najdou lepší přístupy ku Praze.

Zástup ozbrojených postav proklouzl tiše kolem Kobylí Hla­vy a obezřetně, aby nevzbudil pozornost, obcházel velkými oblouky vesnice Dobrnice, Leštinu, Vrbku a Bělou, až došel 14. prosince do osady Dvorecko u Bohdanče. Odtud Faustov dvakrát denně vysílal rozvědky směrem na Prahu a pravidelně, přesně v 10 a 16 hodin podávali radisté získané informace sovětským vojenským orgánům. Přítomnost neznámých četníků ve Dvorečku nezůstala utajena. O činnost neohlášených „ko­legů" projevila také zájem četnická stanice v Bohdanči. Na prověrku situace ve Dvorečku se vypravil velitel stanice, ně­mecký státní příslušník Jaroslav Schmiedel v doprovodu dvou českých strážmistrů. Než se stačil v osadě jen zcela málo roz­hlédnout, byl i se svými průvodci zajat. Čechy po výslechu a varování poslali faustovci zpátky, zato Schmiedla pro jeho službičkování okupantům potrestali smrtí. Ztráta spolehlivého přisluhovače vyburcovala táborské a kolínské gestapo k roz­sáhlé protipartyzánské razii. Protože směrem ku Praze ne­bylo možné pokračovat v cestě, odešlo Zarevo 16. prosince večer rychle z ohroženého prostoru na Tunochody a dál na samotu Okrouhlík u obce Chrtníč k hajnému Františku Be­nešovi. „Byly to nejkrutější dny po příchodu do Českosloven­ska,'^ poznamenal si Kadlec do svého deníku. Zarevo muselo dokonce na čas přerušit spojení s vlastí a neprodleně pokra­čovat v odchodu do bezpečí. Z hrozícího obklíčení je vyvedl hajný Beneš směrem na Horní Křupou, Rozsochatec a Jitkov.

Večer 18. prosince dostala neobvyklé návštěvníky Janáčko­va hájenka v lese u Peršíkova. Pro všech 17 bojovníků bylo staré dřevěné stavení příliš těsné, pohodlím neoplývalo, avšak odbojová neohroženost Františka Janáčka a jeho ženy Anto­nie z ní vytvářely jeden z nejspolehlivějších opěrných bodů na Žďársku. Jestliže Zarevo unikalo nepříteli, neznamenalo to jeho kapitulaci. Sotva se u Janáčků ohřálo, vyslal odtud Faustov dvě diverzní skupiny na přerušení železniční dopravy na tratích Praha-Česká Třebová a Jihlava-Kolín. Boj pokra­čoval v jiné podobě.

Koncem prosince odešlo Zarevo z Peršíkova do Cikháje k hajným Karlu Jaitnerovi a Adolfu Hamanovi, oba zapojilo do své organizace a získalo v nich smělé spojence. V Cikháji 30. prosince navázali představitelé Zareva první otevřený kon­takt s partyzánskou organizátorskou jednotkou. Setkali se tam s politickým komisařem brigády Mistr Jan Hus M. Pichem-Tůmou a společně posoudili předpoklady pro další rozmach hnutí na Českomoravské vrchovině. Z Cikháje to partyzány stále víc vábilo na Samotín. Najdou jej opět v té partyzánské oddanosti, v jaké jej opouštěli před třemi týdny? Samotín je po Novém roce přivítal jako své, s malými výjimkami tam faustovci prožili leden i únor pětačtyřicátého roku. Velký po­chod započatý 7. října 1944 u Banské Bystrice skončil pro­zatím v nepatrné vesničce na Vysočině. Slovenské povstání mezitím ustoupilo do hor. Dosavadní zkušenosti z partyzán­ských bojů v českých zemích přivedly posléze většinu organizátorských oddílů do lesů Českomoravské vrchoviny. Svou organizátorskou a politickou prací vytvořili tam výsadkáři ze SSSR předpoklady pro vznik ucelené českomoravské party­zánské oblasti na jaře 1945. Usměrňovat tento proces náleželo Zarevu, které se umělo vždy objevit na nejpalčivějším místě partyzánské fronty a svou rozhodností, bojovou vyspělostí i po­litickým rozhledem příkladně překonávat malověrnost v hnutí, deprese i trpkost z nepřátelských úspěchů. Zarevo nenařizovalo, nekáralo, působilo tím, co nazýváme uměním vést. Na této metodě, která snad ani do tvrdých partyzánských bojů dobře nezapadala, měl základní podíl Pavel Vasiljevič Fe-dorov-Faustov, neohrožený a odvážný bojovník, přemýšlivý velitel s citlivým srdcem a rozhodnýma, ale bezelstnýma oči­ma.

V noci z 10. na 11. květen 1945 dorazily proudy sovětských vojsk také na Žďársko. Tím teprve pro Pavla Vasiljeviče skon­čil poslední úkol ve stínu hákového kříže. S rozhodností jemu vlastní uzavřel tuto nechtěnou kapitolu svého života. Poděko­val za nabízené vysoké funkce a odjel domů do Gatčiny, k prosté zámečnické práci. V posledních letech tam pracoval jako opravář v oblastním závodě podniku Selchozstroj, jehož výrobním programem je výstavba zemědělských závodů. V ro­ce 1977 odešel na zasloužený odpočinek. Za bojové zásluhy vyznamenala sovětská společnost Pavla Vasiljeviče Řádem rudé hvězdy, Řádem rudého praporu, medailí Za vítězství a dalšími poctami. Za obětavou práci obdržel vyznamenání Za vynikající práci. Je také nositelem válečného kříže Polské lidové repub­liky.

A Československo? Zůstalo hluboko v Pavlově srdci. V roce 1976 napsal ve své vzpomínce: „...chci říct, že jsem vždy miloval a miluji svou vlast a její pracovitý lid. Miluji ale také svou druhou vlast - Československo, kde tekla naše krev. Miluji český lid a pokud budu žít, nebudu litovat sil a práce ve prospěch míru na celé zemi, aby naše děti a vnuci nepoznali to, co musela prožít naše generace."++  A nám se nabízí opačná interpretace Faustovových slov. Milujeme svou vlast, a proto milujeme své přátele, s jejichž pomocí jsme znovu stanuli mezi svobodnými národy. Milujeme svůj i so­větský lid, a proto bojujeme společně za mír, aby v něm mohl každý člověk prožít šťastně svůj život.

*     Partyzánské hnutí v Československu, Praha 1961, sir. 325.

**   Tamtéž, str. 356.

*** Tamtéž.

+     Korespondence autora s V. Kadlecem.

++  Korespondence autora s P. V. Fedorovem.