Prokop Kumpošt

Prokop Kumpošt

* 18. července 1894 Hněvkovice - †22. dubna 1959 Rataje nad Sázavou

Československý legionář a odbojář.

I.  odboru MNO plukovníkovi generálního štábu Prokopu Kumpoštovi. Uvádělo se v něm: „Pochvalné uznáníI. stupně uděluji Vám za výborné služby ve Varšavě, Bukurešti, Istanbulu, Cairu a jako náčelníkovi štábu Skupiny čs. armády na Středním východě a potom veliteli Administrativního štábu tamtéž. Jako jeden z prvních vyšších důstojníků, kteří byli v době 15. března 1939 za hranicemi, zúčastnil jste se vydatnou měrou příprav k boji za osvobození republiky. Při všech posláních a úkolech projevil jste oddanost věci, rozhodnost a iniciativu. Prokázal jste ve všech uvedených funkcích rozhled, rozvahu, obratnost a energii a svými osobními vlastnostmi i jednáním velmi dobře jste propagoval jméno Československa i jméno čs. vojáka v zahraničí. “

Muž, kterému se tohoto významného ocenění dostalo, pocházel z Hněvkovic u Ledče nad Sázavou. Na svět přišel jako nejstarší z pěti dětí učitele Josefa Kumpošta a jeho manželky Marie, rozené Peškové, která byla rovněž učitelkou. V rodné obci sice začal v polovině září roku 1900 navštěvovat tamní obecnou školu, avšak ve školní docházce zanedlouho pokračoval v nedalekém Slavošově, kam se rodina přestěhovala. Od roku 1906 byl malý Prokop žákem měšťanské školy v Ledči nad Sázavou, avšak i tentokrát vzdělávací ústav změnil a školní docházku tak zakončil v Kutné Hoře. Právě zde začal po vzoru rodičů studovat na tamním známém Českém ústavu ku vzdělání učitelů, kde v červenci 1913 úspěšně odmaturoval. Následující rok se skutečně věnoval učitelskému povolání, avšak stejně

jako v případě desetitisíců jiných, zasáhla i do jeho života první světová válka. Již 4. října 1914 byl odveden a následně prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. a k. pěšího pluku č. 21 v Kutné Hoře.

Po základním výcviku absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze v Nových Benátkách a poté působil u 4. náhradní setniny pluku, a to až do 1. května 1916, kdy byl jako velitel čety X. pochodového praporu odeslán na italskou frontu. V následujícím roce prošel krvavými boji na Sočské frontě, které se mu nakonec málem staly osudnými. Dne 24. června 1917 byl totiž u vesničky Hudi Log těžce raněn do hlavy a padl do zajetí. Jen díky péči italských lékařů nakonec přežil a po dlouhých osmi měsících začal opět mluvit, i když následky vážného zranění trpěl až do konce života.

Dobu do 5. března 1918, kdy se přihlásil do čs. legií v Itálii, strávil Prokop Kumpošt nejprve v nemocničním ošetřování a později v zajateckých táborech Sóla Comilina a Santa Maria Capua di Vetere. Po vzniku 33. čs. střeleckého pluku ve Folignu se stal v hodnosti podporučíka velitelem čety tohoto útvaru, u kterého byl sice formálně přidělen až do počátku října 1918, avšak většinu tohoto času strávil opět v nemocničním ošetřování v Římě. V souvislosti se svým starým zraněním totiž musel být třikrát reoperován. Po návratu do služby byl přeložen k Československému depositu ve Folignu, kde působil jako pobočník velitele až do počátku srpna 1919, kdy nastoupil službu u čs. vojenské mise v Římě. Zde byl zařazen na funkci konceptního důstojníka, kterou vykonával až do 20. srpna 1920, kdy byl povolán na Ministerstvo národní obrany v Praze.

Po krátké repatriační dovolené a povýšení do hodnosti kapitána absolvoval Prokop Kumpošt informační kurz v zahraničním oddělení MNO a pak byl odeslán jako vůbec první čs. vojenský atašé do Rumunska. Během vykonávání této vojensko-diplomatické funkce byl 1. listopadu 1922 navíc vyslán jako posluchač

do Vysoké válečné školy v Bukurešti, kterou úspěšně absolvoval o dva roky později a následně byl přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu. Když se nedlouho poté vrátil v listopadu 1924 zpět do Československa, nastoupil službu u velitelství 11. pěší divize v Košicích, a to jako přednosta 1. odděleni (organizačního) jejího štábu. Po necelých dvou letech strávených na východě republiky zamířil Prokop Kumpošt do Prahy, kde byl od 15. června 1926 zařazen ke 2. oddělení (zpravodajskému) Hlavního štábu čs. branné moci jako referent studijní skupiny. Tuto funkci pak vykonával nepřetržitě až do poloviny září 1933. V mezidobí absolvoval v roce 1925 telegrafní kurz v Kutné Hoře, v červnu 1930 informační automobilní kurz v Nových Dvorech u Českých Budějovic, v termínu od 2.  října do 30. listopadu 1930 zkušenou u vyšších jednotek jugoslávské armády a od 11. ledna do 31. března 1933 armádní plynový kurz při Vojenském chemickém ústavu v Olomouci. Zároveň byl postupně povyšován: 8. července 1926 na štábního kapitána, 29. prosince 1928 na majora a 30. června 1933 do hodnosti podplukovníka.

Hodnocení Prokopa Kumpošta z té doby, která na něj vypracovali jeho nadřízení, překypují superlativy. Jako příklad je možné uvést to, které do Prahy přišlo v závěru roku 1930 z Jugoslávie: „Během své stáže v jihoslovanské armádě jak v Hlavním generálním štábu, tak i u jednotlivých velitelství prokázal mimořádný zájem a s porozuměním sledoval práci těchto velitelství. Byl za všech okolností velmi pilný, zvláště věnoval pozornost organizaci, způsobům výcviku, pracím v Hlavním generálním štábu, u vyšších velitelství a ve vojenských institucích. Může se říci, že se snažil ze své stáže získat co nejvíce. Major Kumpošt zanechal dojem vynikajícího, velmi pilného, přesného, vážného a odborně vzdělaného důstojníka generálního štábu. Mimo službu prokázal velkou družnost a zběhlost ve styku s důstojníky všech velitelství, u nichž byl přidělen. Zanechal velmi dobrý dojem a těšil se jejich sympatiím. Zasluhuje veškeré přízně."

Od 15. září 1933 velel podplukovník Kumpošt po dobu jednoho roku I. praporu pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci, avšak poté se opět vrátil ke zpravodajskému poslání a 1. října 1934 byl ustanoven přednostou skupiny C (zahraniční) 2. oddělení Hlavního štábu. Zde působil nepřetržitě až do 30. dubna 1937, kdy se stal čs. vojenským atašé ve Varšavě. Tehdy byl 1. července 1938 povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Po 15. březnu 1939, okupaci zbytku ČSR a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, neuposlechl plukovník Kumpošt výzvy k návratu do Prahy, a bylo proto proti němu zavedeno trestní řízení a 22. srpna 1939 na něj vydal berlínský Volksgericht zatykač. Gestapo by však o něj mělo zájem nejen z důvodu neuposlechnutí příkazu k návratu do Prahy. Prokop Kumpošt právě tou dobou v Polsku sehrával naprosto zásadní roli při budování čs. zahraniční armády. Ve Varšavě se zapojil do jednání s polskými ústředními orgány o postavení čs. dobrovolníků v Polsku včetně otázky vytvoření čs. legionu, řešil agendu čs. vojenského tábora v Malých Boronowicích u Krakova i náležitosti transportů dobrovolníků odesílaných z Polska do Francie. Kromě toho i nadále zpravodajsky pracoval, a to jak ve spolupráci s Londýnem, tak i s Ústředním vedením Obrany národa v Praze. Navíc byl zapojen i do činnosti sabotážní organizace „Drak“, vytvořené v Polsku majorem Josefem Bartíkem, která vyvíjela činnost na území protektorátu.

Po napadení Polska a vypuknutí druhé světové války se plukovník Kumpošt spolu se svými spolupracovníky připojil k polskému Hlavnímu štábu a spolu s ním přešel 17. září 1939 hranice do Rumunska. V Bukurešti se stal zástupcem plukovníka generálního štábu Heliodora Píky, který zde působil jako nejvyšší představitel čs. odboje. Společně pokračovali ve zpravodajské činnosti a se stanicí „Dora“ udržovali rádiové spojení s Paříží, Prahou a posléze i Londýnem a zajišťovali přesun dobrovolníků do čs. zahraniční armády. Jejich situace se však začala v důsledku vnitropolitických změn v Rumunsku výrazně komplikovat, a 11. října 1940 byli dokonce příslušníky Železné gardy zatčeni. Na zákrok ministerského předsedy gen. Iona Antonesca byli však propuštěni na svobodu a 14. října 1940, tedy pouhý den před vstupem německé armády do Rumunska, se jim podařilo uprchnout do Istanbulu.

I odtud pokračoval plukovník Prokop Kumpošt ve své zpravodajské a od-bojové činnosti a kromě plukovníka Heliodora Píky spolupracoval i s podplukovníkem Františkem Hieke-Stojem a majorem Jaroslavem Kašparem-Pátým. Společně navázali z Turecka úzkou spolupráci nejen s britskou, ale i se sovětskou zpravodajskou službou. Po odjezdu plukovníka Píky do Moskvy se stal Prokop

Kumpošt náčelníkem Čs. vojenské mise v Istanbulu (v odboji používal krycí jména Ali, Hadži, Konar, Prokop, Rok), kde poté působil až do 29. března 1942, kdy musel urychleně odcestovat do Egypta. Jeho náhlý odjezd z Turecka byl způsoben zradou podporučíka Vasila Roznijčuka, jenž na čs. misi v Istanbulu působil jako šifrant, Prokopa Kumpošta de- konspiroval a ten tak musel Turecko neplánovaně opustit.

Počátkem dubna 1942 převzal plukovník Kumpošt funkci styčného důstojníka u britského vrchního velitelství pro Střední východ v Káhiře a v této funkci působil až do 1. listopadu 1942, kdy byl ustanoven náčelníkem štábu Čs. vojenské mise v Jeruzalémě, v jejímž čele stál divizní generál Ondřej Mézl (krycí jméno Andrej Gak). Poté, co byl generál Mézl povolán do Londýna, byla jeruzalémská mise reorganizována na Čs. administrativní štáb pro Střední východ a plukovník Kumpošt byl 1. prosince 1943 ustanoven jeho velitelem. V této zodpovědné funkci pak působil až do 13. září 1944, kdy byl ze Středního východu povolán na londýnské Ministerstvo národní obrany, kde poté působil až do konce března 1945 jako přednosta jeho

I. (organizačního) odboru. Dne 29. března 1945 opustil Prokop Kumpošt Velkou Británii a vydal se na cestu do Košic, které se staly přechodným sídlem čs. vlády na osvobozeném území.

Na místo dorazil 18. dubna 1945 a i nadále zastával funkci přednosty I. odboru Ministerstva národní obrany. Jako takový také 14. května 1945 dorazil do osvobozené Prahy, kde se 1. června 1945 dočkal zaslouženého povýšení na brigádního generála.

Od 1. listopadu 1946 do 30. listopadu 1947 byl generál Prokop Kumpošt velitelem 15. divize v Kolíně. Poté se vrátil do hlavního města republiky a byl ustanoven zatímním posádkovým velitelem Velké Prahy. V této funkci působil až do 15. března 1948, kdy byl přemístěn k Ministerstvu národní obrany a stal se předsedou jeho odvolacího kárného výboru. Přestože nemusel čs. armádu opustit ihned po únoru 1948, nakonec stejně sdílel osud svých přátel, s nimiž v letech války působil na Balkáně, Středním východě a v Londýně. Dnem 1. srpna 1949 byl přeložen do výslužby, později nucené vystěhován z Prahy do Rataji nad Sázavou, v roce 1950 degradován na vojína v záloze, zbaven zasloužené penze a systematicky šikanován. Pracoval poté jako noční hlídač v továrně na sušení vajec v Zásmukách, kam denně vlakem dojížděl. Zoufalá životní situace se nemohla nepodepsat na jeho zdravotním stavu. Prokop Kumpošt zemřel náhle v nedožitých pětašedesáti letech na srdeční mrtvici, která ho postihla v dopoledních hodinách 22. dubna 1959 v budově poštovního úřadu v Ratajích nad Sázavou. Poslední rozloučení se zesnulým se konalo 27. dubna 1959 ve strašnickém krematoriu v Praze, urna byla následně uložena v hrobě jeho rodičů na hřbitově ve Zbraslavicích. V období Pražského jara usilovala Marie Kumpoštová o rehabilitaci svého manžela a o navrácení generálské hodnosti. Všem nadějím učinil konec příjezd okupačních armád v srpnu 1968. Prokop Kumpošt byl proto rehabilitován až po listopadu 1989 a rozkazem ministra obrany ČSFR ze 6. listopadu 1991 mu byla posmrtně navrácena hodnost brigádního generála. Pozdě, ale přece.