Rastislav Váhala

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Rostislav Váhala

*8. dubna 1909 Vídeň – †2. prosince 1988, Praha

Československý právník, účastník protinacistického odboje.

Narodil ve Vídni, studoval však ve Valašském Meziříčí gymnázium. Vysokoškolský diplom získal na Právnické fakultě UK v Praze. Během povinného vojenského výcviku absolvoval důstojnickou školu v Opavě, ze které byl vyřazen jako poručík dělostřelectva v záloze. V roce 1939 byl zapsán do seznamu advokátů, kancelář spolu s otcem měl na Národní třídě, žil v Praze na Spořilově.

Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti. Jeho otec JUDr. František Váhala byl popraven 3. 7. 1942 v Kounicových kolejích v Brně-Žabovřeskách. Od léta roku 1944 byl styčným důstojníkem Vojtěcha Luži, vojenského velitele Rady tří, pro styk s komunistickým odbojem a ilegálním odborovým hnutím, na které měl kontakty. V Radě tří používal krycí jméno Kozák. Luža však po zatýkání klíčových pražských osobností gestapem odešel v říjnu 1944 zpět na Moravu. Váhala díky statečnosti zatčeného Františka Jiříkovského nebyl prozrazen a stal se posledním velitelem odbojové skupiny Avala-Modrý kruh, která sdružovala odbojové pracovníky z hasičských sborů na území protektorátu. Avala-Modrý kruh byl do prosince 1944 začleněn do Radí tří, když došlo z důvodu dalšího zatýkání gestapem ke ztrátě kontaktů.

Zátah pražského gestapa oné páteční noci 5. ledna 1945 v jedné ze spořilovských vilek v Severní ulici vyšel výjimečně naprázdno. Majitel domu, poslední velitel zdecimované odbojové organizace „Avala – Modrý kruh“, JUDr. Rastislav Váhala, stihl na poslední chvíli uniknout. S pistolí v ruce vyskočil oknem a jen v domácím oblečení, v mrazu a nepohodě zmizel přes zahrady okolních domů. Noční Prahou se dostal až k Vltavě, kde nedaleko Mánesu získal azyl u filmového režiséra Ladislava Broma.

Ze svého nového úkrytu se Rastislav Váhala pokusil obnovit zpřetrhaná odbojová spojení. Ještě v září předchozího roku byl pod krycím jménem „Kozák“ v úzkém spojení s generálem Vojtěchem Borisem Lužou, jehož inauguraci na velitele českého domácího odboje zhatila smrtonosná střelba protektorátních četníků 2. října 1944 v Hřišti u Přibyslavi. Obnovení spojení se mu záhy podařilo, a tak se mohl o čtyři měsíce později pod krycím jménem „doktor Jiří Marek“ zúčastnit odbojové činnosti na pražských barikádách.

V sobotu 5. května 1945 přijíždí tento vysoký štíhlý muž s knírem a vizáží prvorepublikového filmového herce do četnických kasáren na Náměstí Republiky v Praze, aby zde jako vojenský zmocněnec povstalecké České národní rady a v hodnosti pouhého poručíka dělostřelectva v záloze převzal velení kasáren, supervizi nad jednotkami elitní organizace české mládeže Zpravodajská brigáda, a tím i nad celým povstaleckým úsekem „Praha–střed“. Prožije zde mnoho dramatických okamžiků od divoké přestřelky při pokusu proniknout autem přes německé hlídky k vinohradskému rozhlasu, až po ostré konflikty s vyššími důstojníky, kteří se jen těžko podřizovali pouhému poručíkovi v záloze. Podle řady svědků otupilo ostny mezi nimi především Váhalovo kultivované a noblesní vystupování právníka spojené s mužným chováním povstaleckého vojáka a odbojáře.

Váhala zažije v kasárnách se „svými“ kluky z řad starších skautů z I. praporu Zpravodajské brigády ještě řadu dramatických chvil. K nejnebezpečnějším patří německý nálet na kasárna v úterý 7. května 1945 doprovázený desítkami mrtvých a průnik německých tanků ke kasárnám v ranních hodinách druhého dne. Jejich obráncům docházely zásoby střeliva. Jako poslední odtud s údernou skupinou Zpravodajské brigády bratří Ondrášků ustupoval s pistolí v ruce poručík „doktor Marek“ alias Rastislav Váhala.

Po válce za odbojovou činnost obdržel JUDr. Rastislav Váhala válečný kříž a vyznamenání Za zásluhy 1. stupně. Stal se členem Komise pro vnitřní národní bezpečnost, která byla založena 22. května 1945 při Zemském národním výboru v Praze. Velice rychle se však vedle skutečných odbojářů stali jeho členy také agilní kariéristé spojení s komunisty. K těm měl Váhala přitom jako představitel prvorepublikové kulturní levice zpočátku blízko. V roce 1945 dokonce vstoupil do komunistické strany, současně se však záhy po zkušenostech s některými soudruhy rozhodl rezignovat na novou funkci a vrátil se zpět do své advokátní kanceláře na Národní třídě v Praze. Pracoval také jako právník nejdříve pro Ústřední radu odborů (ÚRO) a od roku 1947 pro nakladatelství Máj, odkud byl po únoru 1948 propuštěn.


Byl jedním z obhájců generála Heliodora Píky v prvním vykonstruovaném soudním procesu komunistického totalitního režimu, který skončil justiční vraždou. Podle vlastních slov ho gen. Píkovi doporučil spoluvězeň a bývalý odbojář Jan Pliczka. Po rozsudku smrti pro gen. Píku podal odvolání v podobě Zmatečné stížnosti a po zamítnutí pak žádost o milost u prezidenta republiky Klementa Gottwalda, taktéž zamítnutou. Po tragické popravě uzavřel svou advokátní kancelář, protože pro něj měla advokacie smysl pouze jako obhajoba obviněného a nemohl se smířit s praktikami komunistického soudnictví. Do r.1952 pracoval v administrativě, ale po prověrkách a vyloučení z KSČ byl nucen sehnat si manuální práci. Dojížděl na Vřesovou, kde se tehdy stavěl hutní kombinát a pracoval tam jako sklobetonář. Byl perzekvován a později se zapojil do protikomunistického odboje. Začal pracovat na revizi procesu a usilovat o posmrtnou rehabilitaci generála Píky, která byla umožněna až v roce 1968, kdy byl rozsudek zrušen. Napsal o procesu s generálem Píkou knihu Smrt generála, která mohla vyjít až po roce 1989. Do konce života byl monitorován StB.V 70. a 80. letech získal výjezdní doložku do Jugoslávie, kde se scházel s Radomírem Lužou (v Lublani, později ve Vídni), kterému předal mimo jiné spisy o procesu s gen. Píkou pro Hooverův archiv při Stanfordově univerzitě.

Zdroj: Wikipedie,https://www.advokatiprotitotalite.cz/rastislav-vahala/pribeh