Rudolf Mareš

JUDr. Rudolf Mareš

*22. prosince 1909 ve Štokách u Havlíčkova Brodu – †20. října 1944 v Praze

Československý právník a odbojář.

Rudolf Mareš pocházel z chudé česko-německé rodiny. Jeho otec byl Čech, ale matka byla Němka. Ze začátku pracoval jak dobrovolný nehonorovaný pracovník, připravující se na své povolání (tzv. volontér) u okresního soudu, ale ve svých 26 letech (v roce 1925) získal místo úředníka v Praze. Po maturitě byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako sekretáře pražského ústředí YMCA jej 1. srpna 1938 přijal Dr. Miloslav Kohák. S Ludmilou Gattermannovou se oženil v lednu 1938. Syn Tomáš spatřil světlo světa den před osudným 15. březnem 1939.

Rudolf Mareš byl věřící, vyznání českobratrského evangelického. Myšlenkově byl blízek T. G. Masarykovým humanisticko-demokratickým idejím. Byl "junákem Ligy lesní moudrosti" (člen hnutí woodcraft). Z titulu své funkce tajemníka Kostnické jednoty organizoval 7. mezinárodní kongres Světové protestantské ligy.

Na podzim roku 1939 (dne 22. října) se Rudolf Mareš v Národním domě na Vinohradech účastnil jedné z porad představitelů tří hlavních organizací a dalších autonomních skupin národního odboje.

Rudolfa Mareše získal pro odboj Jaroslav Šimsa ještě v roce 1939 a po Šimsově zatčení (27. února 1940) přešel Mareš koncem února 1940 do ilegality. Po Šimsově zatčení také začala Marešova spolupráce (prostřednictvím Dr. Miloslava Koháka) s Doc. Vladimírem Krajinou.

Rudolf Mareš za protektorátu působil ve funkci sekretáře křesťanského sdružení mladých mužů – organizace Akademická YMCA (Young Men's Christian Association – křesťanské sdružení mladých mužů) jako vedoucí chlapeckého oddělení v Praze.[5] Marešova kancelář v budově pražské YMCY byla centrem odbojové činnosti a sloužila zároveň i jako překladiště ilegálních tiskovin (časopis V boj, "detektivky").

V odboji používal krycí jméno "Lišák" (a mnoho dalších). Spolupracoval s Jaroslavem Šimsou, Františkem Andrštem (Malinou), Ing. Josefem Friedlem, JUDr. Karlem Bondym, Doc. PhDr. Josefem Fischerem, Antonínem Hamplem, podplukovníkem Štěpánem Adlerem, podplukovníkem Josefem Mašínem a dalšími odbojáři.

Po zatčení podplukovníka generálního štábu Štěpána Adlera (7. prosince 1939) se stal odpovědným za ilegální rádiové spojení domácího odboje s exilovou vládou v Londýně. Kromě této činnosti se zabýval výrobou a rozšiřováním nelegálních odbojářských časopisů V boj a Český kurýr; udržoval spojení pražského odboje s venkovem. Od velikonoc roku 1940 se ukrýval více než dva roky v ilegalitě. Život a činnost "ilegála" v "podzemí" byla značně riskantní, záležela mnohdy na vrtkavé náhodě, na dodržování konspiračních pravidel nejen jeho samotného, ale i jeho nejbližších spolupracovníků. Pro Rudolfa Mareše skončila jeho "anabáze v podzemí" 12. července 1942 v Kinského zahradě v Praze.

Pomáhali organizovat odbojovou činnost v centru PVVZ a ÚVOD.

Založili a přímo řídili domažlickou a turnovskou místní skupinu PVVZ.

Výrazná aktivita v odboji od jeho počátku patřila dvěma sekretářům YMCA – Dr. Rudolfu Marešovi a Dr. Jaroslavu Valentovi. Oba se podíleli na zabezpečení radiového spojení s Londýnem.

Na jaře roku 1941 provedlo gestapo (koncem dubna) rozsáhlé zatýkání při kterém byl zatčen mimo jiné i František Andršt. Po zatčení podplukovníka Josefa Balabána (22. dubna 1941) a Dr. Václava Holého  (23. dubna 1941) se na jaře roku 1941 dostali Jaroslav Valenta a Rudolf Mareš do bližšího odbojového kontaktu s Doc. Vladimírem Krajinou. Mareš se tak dostal do role nejbližšího Krajinova spolupracovníka. Po zatčení podplukovníka generálního štábu Štěpána Adlera (7. prosince 1939) se stal Rudolf Mareš odpovědným za ilegální rádiové spojení domácího odboje s exilovou vládou v Londýně. Bylo hlavně Marešovou a Valentovou zásluhou, že se spojení s Londýnem podařilo udržet (byť s občasnými výpadky) až do přepadení SSSR Německem (22. června 1941) a i po tomto datu.

V ilegalitě Mareš působil od jara 1941 pod různými krycími jmény (Lišák, Liška, Malý, Slabý, Kovařík, Železný, Ruda) Pracoval jako pomocník profesora Josefa Fischera a jako jeho hlavní spojka. Dobrý organizátor Mareš byl vedle Františka Andršta, JUDr. Karla Bondyho a Ing. Josefa Friedla jedním z hlavních budovatelů sítě PVVZ. Františku Andrštovi pomáhal Mareš v organizování sociální péče o rodiny lidí zatčených gestapem. Mareš pracoval v tzv. "podpůrné" skupině PVVZ, kde převzal po Šimsovi péči o rodinné příslušníky zatčených odbojářů, kterým rozděloval prostředky podpory. Přes Františka Andršta se Mareš seznámil i s plukovníkem Josefem Churavým– zástupcem Obrany národa (ON) v ilegální organizaci PVVZ.

Rudolf Mareš měl přímý vliv na "vlastní odbojovou síť YMCA". Ta byla tvořena rozsáhlou sítí spolupracovníků z řad Evangelické církve českobratrské a Jednoty bratrské s jejím ústředím v Turnově. Kromě toho měl Mareš spojení s ilegální skupinou utvořenou kolem ministerského rady, pracovníka hospodářské správy Karla Strnada z kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě.

Vydávání ilegálního časopisu Český kurýr pomáhal Ing. Miroslavu Satranovi technicky zabezpečovat právě Rudolf Mareš. (Mareš se stal "spojkou" mezi tímto časopisem a PVVZ). Pro Rostislava Korčáka (vydavatele Českého kurýra) získával Rudolf Mareš záznamy rozhlasových vysílání z Anglie jakož i zprávy ze sítě domácích zpravodajců.

Počátkem října (v noci ze 3. na 4. října 1941) roku 1941 odhalilo gestapo ilegální radiostanici Sparta operující na okraji Prahy – v Jinonicích. Zátahem na jinonický akcíz se rozběhlo rozsáhlé zatýkání. Rudolf Mareš setrval v Praze ještě několik dnů, ale po zatčení plukovníka Josefa Churavého dne 9. října 1941 ve 21 hodin na nábřeží Na Františku bylo zřejmé, že se gestapo dostává opět k jádru organizace ÚVOD. Pobyt v Praze se stal pro Rudolfa Mareše riskantní, a proto se na podzim roku 1941 přesunul na Turnovsko. Tady mu bratři z Jednoty bratrské našli ilegální úkryt u bývalého legionáře Jana Šourka v Konicích. Po nějaké době se ale Mareš opět vrátil do Prahy.

Koncem června 1942 odjel z Plzně do Prahy vyzvednout novou radiostanici odbojář JUC. Vítězslav Dvořák. Gestapo Dvořáka v Praze zatklo 30. června 1942 a podrobilo intenzivnímu výslechu. Když hlavní organizátor ilegální odnože ÚVODu v západních Čechách MUC. Václav Rusý nedostal ani do 3. července 1942 od Dvořáka žádnou zprávu, vydal se vlakem z Plzně do Prahy, aby zjistil příčinu Dvořákova pražského zdržení. Při návratu z Prahy byl Rusý ještě téhož dne (3. července 1942) zatčen gestapem u východu z Plzeňského nádraží, převezen do Prahy a podroben krutému výslechu. Během něho prozradil čas a místo své schůzku s vedoucím radioskupiny ÚVODu Rudolfem Marešem a radiotelegrafistou Františkem Peltánem. Dne 8. července 1942 v doprovodu kazatele a faráře Jednoty bratrské Pavla Glose navštívil Rudolf Mareš Doc. Vladimíra Krajinu, aby jej informoval o tom, že gestapo zatklo Dr. Jaroslava Valentu (28. května 1942 v 04:30) při prohlídce bytu Jaroslava Šimsy a aby se (Mareš s Krajinou) dohodli o dalším společném postupu.[3] Místo a ani čas schůzky s radiotelegrafistou Františkem Peltánem a MUC. Václavem Rusým ale Mareš nezměnil a o tři dny později tak padl do gestapem nastražené léčky. V noci z 11. července 1942 na 12. července 1942 na místě schůzky v Kinského zahradě v Praze čekali Peltán s Marešem na Rusého (tou dobou už zatčeného gestapem) u vchodu do Seminářské zahrady. Poté, co vytušili, že něco není jak má být, pokusili se uniknout, ale zjistili, že padli do léčky a jsou v obklíčení gestapa. Peltán zahájil střelbu, ale zakrátko byl sám zasažen. Šestadvacetiletý kriminální asistent Klaus Winkler (* 2. dubna 1916) jedním z výstřelů zasáhl Mareše do břišní krajiny. Na konci přestřelky zůstali Peltán i Mareš těžce raněni. František Peltán utrpěl průstřel hlavy a byl bezprostředně po přestřelce odvezen do SS lazaretu v Praze-Podolí.

Zde 20. července 1942 (aniž nabyl vědomí) na následky svého těžkého zranění zemřel. Těžce zraněný Rudolf Mareš se po přestřelce neúspěšně pokusil o sebevraždu jedem (byl těžce postřelen a nepodařilo se mu v ústech rozlomit ampulku s jedem). V SS lazaretu byl sice hospitalizován, ale namísto léčení byl trýzněn.

Kriminální zaměstnanec pražského gestapa SS-Sturmscharführer Hans Siebert spolu s kriminálním zaměstnancem Aloisem Schmalstiegem sypali do nezhojených ran Rudolfa Mareše sůl a pepř. Také zapisovali pečlivě vše, co zmučený Mareš v bolestech a horečnatém spánku říkal.

Z SS lazaretu jej (po částečném uzdravení) převezli do nemocnice na Pankrác a počátkem září 1942 se ocitl na cele číslo 185 ve věznici na Pankráci. V červnu 1944 byl Mareš nakrátko odsunut do neblaze proslulé věznice gestapa – Malé pevnosti Terezín. Pak se opět do pankrácké věznice vrátil. Zůstal na cele číslo 57 až do začátku září 1944, kdy byl odveden do vazby k Sondergerichtu (tzv. "Zvláštní soud"). Rudolf Mareš byl v součtu vězněn 27 měsíců.

Jednoho dne koncem srpna roku 1944 byla náhle předvolána celá Marešova odbojová skupina k výslechu. Všichni dostali dvě otázky: Nosil jste u sebe zbraň? Poslouchal jste cizí rozhlas? Na první otázku odpověděl Rudolf Mareš záporně, na druhou kladně v domnění, že poslech rozhlasu byl drobností oproti skutečnostem, které mu byly dávány za vinu a o které se vyšetřovatelé dosud zajímali. K jeho velkému údivu ale gestapo odsunulo stranou ostatní delikty, které měly být soudně projednávány a Sondergericht odsoudil Mareše k trestu smrti za poslech cizího rozhlasu.

Rudolf Mareš byl popraven v pátek dne 20. října 1944 v 16:00 v sekyrárně Pankrácké věznice v Praze.

Zdroj:Wiki, AVOS