Vítězslav Rosík

*23. prosince 1895 - †9. května 1955

v rodině řídícího učitele Josefa Rosíka a jeho manželky Boženy, narozené 20. 1. 1865 v Pustiměři u Vyškova.

Otec Josef Rosík se narodil 4. 10. 1856 v Malenovicích u Zlína. Nejdříve navštěvoval gymnázium v Kroměříži, pokračoval v Olomouci. V roce 1879 ukončil studia na učitelském ústavu v Příboře.

Následovala první kantorská štace v Buchlovicích a po ní v Řetěchově u Luhačovic. Od roku 1882 působil celých čtyřicet roků jako řídící učitel ve Bzové. Nesmírným způsobem se zasloužil nejen o rozvoj vzdělanosti v bývalém soudním okrese Uherský Brod, ale jeho široký záběr se týkal i budování nových silnic v regionu, rozšíření spořitelních kampeliček, zřízení hospodářské školy v Bojkovicích a neskutečného množství dalších aktivit, které si zaslouží vlastní článek.

Rosíkova rodina žila podle sčítacích operátů z roku 1900 ve Bzové č. p. 26, v roce 1910 v č. p. 9. Kromě rodičů je uváděno i osm dětí: Ludmila*1895, Blažena*1887, Vladimír*1890, Jan*1892, Vítězslav*1895, Božena*1899, Bohumil*1901, Antonín*1905.

Vítězslav Rosík vystudoval 1. a 2. ročník c. k. Českého reálného gymnázia v Uherském Hradišti, od třetího ročníku přestoupil na Zemskou vyšší reálku v Uherském Brodě. Ve čtvrtém ročníku obdržel dne 4. 7. 1911 klauzuli na odchodnou. V dalším studiu pokračoval v Brně na vyšší strojní průmyslové škole s českým vyučovacím jazykem. Začátkem roku 1915 byl odveden a už v březnu nastoupil jako jednoroční dobrovolník u c. k. Pěšího pluku č. 3 v Brně.  V červnu 1915 byl v hodnosti svobodníka a velitele družstva odvelen k 23. dobrovolnickému praporu. S touto jednotkou se v listopadu 1915 ocitnul na ruské frontě. Do konce března 1916 bojoval jako kulometčík kulometného oddílu 14/3.  Poté následovalo převelení ke štábu 7. armádního veliteství, kde působil téměř po celý rok jako kreslič. Na dobu následujících sedmi měsíců byl povolán do školy pro důstojníky v záloze. Když ji v listopadu 1917 ukončil, byl odvelen jako velitel družstva, později čety, na italskou frontu. Až do svého zajetí 28. října 1918 velel kulometné četě.

V zajateckém táboře setrval do února 1919, kdy vstoupil do řad československého 43. praporu italské domobrany. Velitelem čety u této jednotky byl až do 22. srpna 1919.

Po příjezdu do Československa nejdříve sloužil u pohraniční jednotky v Náchodě, ale vzhledem ke svému odbornému strojírenskému vzdělání byl odeslán k vojenskému kontrolnímu orgánu plzeňské zbrojovky. V listopadu 1919 byl jako technický důstojník přidělen ke zbrojnímu odboru Ministerstva obrany. Ke dni 1. května 1920 byl přijat do stavu důstojníků z povolání a jako poručík byl od srpna téhož roku odvelen na zapracování k plukovní dílně Leteckého pluku č. 2 „Dr. Edvarda Beneše“ v Olomouci. Zde souběžně sloužil ve funkci plukovního pobočníka. Koncem listopadu 1920 byl převelen do Košic k Leteckému pluku č. 3 „ Generála letce M. R. Štefánika“ jako aspirant pozorovatel. Byl odeslán do kurzu leteckých pozorovatelů v Chebu, později již jako úspěšný absolvent se stal technickým pobočníkem velitele učiliště v Chebu. V únoru 1923 byl přidělen k leteckému odboru MNO v Praze. Následovala tříměsíční stáž u francouzského letectva a po návratu z Francie v Chebu dokončil pilotní výcvik. S úspěchem absolvoval studium Vysoké školy válečné v Praze a dnem 1. října 1927 byl jmenován polním pilotem-letcem v hodnosti štábního kapitána.

V roce 1929 byl přidělen jako přednosta 3. oddělení štábu Velitelství 11. divize v Košicích. Po roční službě na Slovensku se vrátil do Prahy jako instruktor kurzu  velitelů letek. V té době už byl také zařazen do skupiny důstojníků generálního štábu. Měl velmi pestrou leteckou kariéru, o čemž svědčí jeho častá zařazení do různých velitelských funkcí na úrovni velitele letek či dalších forem pokračovacího leteckého výcviku.

O pilotních kvalitách škpt. Vítězslava Rosíka svědčí údaj z jeho kvalifikační listiny, kde je uváděno, že od 1. října 1931 působil jako kontrolní pilot nových a opravených letounů s oprávněním provádět noční lety. V dubnu 1932 byl odvelen na zkušenou k italskému letectvu a od srpna 1932 se stal čs. vojenským a leteckým atašé v Římě. Diplomatickou službu v Itálii vykonával až do konce roku 1935.

Po návratu do Prahy se stal profesorem Vysoké školy válečné, kde se věnoval taktickému letectví. V září 1937 se vrátil k práci u leteckého odboru MNO. V době ohrožení republiky nacistickým Německem působil v hodnosti pplk. gšt. jako přednosta operačního oddělení Hlavního velení letectva. V roce 1939 byl zvolen předsedou Svazu letců Republiky československé.

Po vypuknutí druhé světové války odešel 16. listopadu 1939 jižní cestou do zahraničního odboje.  Ve Francii se 5. ledna 1940 podrobil odvodu, bylo mu přiděleno číslo A-4457. Byl zařazen na Velitelství letectva v Paříži. Po porážce Francie odejel 19. června 1940 jako velitel lodního transportu čs. letců do Velké Británie. Od 1. července 1940 převzal velení nad čs. leteckou jednotkou v South Lanc, později byl jmenován velitelem čs. doplňovacího střediska v Cosfordu. Dnem 2. srpna byl přijat do RAF č. 85215.  V červnu 1941 byl přidělen k Inspektorátu čs. letectva v Londýně, později k MNO, kde byl ustanoven nejdříve přednostou 3. odboru, později 4. odboru. V prosinci 1944 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Od 3. března 1945 byl zproštěn služby v RAF a odvelen k Československé vojenské misi při Vrchním velení spojeneckých expedičních sil. Nejdříve jako náčelník mise a od 1. května do konce září 1945 jako její velitel. Od poloviny října 1945 působil v Berlíně jako zástupce velitele Československé vojenské mise a současně byl jmenován velitelem Československé vojenské mise v americkém okupačním pásmu  ve Frankfurtu nad Mohanem. V červenci 1946 jej však v Německu postihla velice těžká autonehoda, léčil se v Praze. Po uzdravení se na počátku roku 1947 vrátil do aktivní služby u letectva. Absolvoval kurz pro vyšší velitele a koncem května začal působit jako velitel leteckých základen I.  Od 31. července převzal velení nad 1. leteckým okruhem. Po únorovém převratu byl 11. března zbaven velitelské funkce a odeslán na dovolenou.

Plk. gšt Vítězslav Rosík se nesmířil se svým přeložením do výslužby ani s novou totalitní mocí. Již podruhé opustil svou vlast a znovu zamířil do Velké Británie. Měl štěstí, že se brzy setkal s dávným přítelem pplk. Bohuslavem Tobyškou, AFC, bývalým pilotem čs. 311 bombardovací perutě RAF. Ten dostal nabídku etiopského císaře Haile Selassieho I., aby se stal jeho poradcem pro civilní letectví.  Do služeb císaře nastoupil počátkem června 1949 a při jedné z audiencí požádal panovníka, aby mohl na pomoc povolat z Anglie i svého přítele plk. gšt. Vítězslava Rosíka. Doporučil ho pro jeho kvality i zkušenosti, které se tak výrazně projevily právě za války na Inspektorátě čs. letectva v Londýně, ale i po válce v jeho práci jako respektovaného vojenského diplomata u spojeneckých vojenských misí. Neuplynuly ani tři měsíce a Bohuslav Tobyška na letišti v Addis Abebě přivítal začátkem září 1949 plk. gšt. Vítězslava Rosíka. Společně se pak věnovali rozvoji nejen etiopského letectví, ale obětavě pomáhali při budování nové Etiopie.

Plukovník generálního štábu Vítězslav Josef Rosík zemřel v Etiopii dne 9. května 1955. Pohřben je na hřbitově v Addis Abebě. Jeho přátelé mu na náhrobek nechali vytesat následující text:

VAŠE ZÁSLUHY ZA VLAST NIKDY NEZAPOMENEME. BUDIŽ VÁM ZEMĚ EXILU LEHKÁ