Valerij Jevgeněvič Bukin

*1. listopadu 1921, Gorkij - ?

Sovětský voják a partyzán. Narodil se v Ruské sovětské federativní republice ve městě Gorkij. Tam také prožil svá chlapecká léta a vychodil desetiletou střední školu. Otec mu náhle zemřel v roce 1932. Se dvěma staršími sestrami Rimmou a Tamarou zůstal Valerij na starost své matce, zdra­votnici v dětské ambulanci. Jakmile Valerij úspěšně složil ma­turitní zkoušku, zvolil si životní dráhu důstojníka Rudé armády z povolání. Po úspěšných přijímacích zkouškách vstoupil v ro­ce 1938 do řad studentů I. kyjevského dělostřeleckého učiliště. Současně s příchodem do armády byl přijat za člena Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže. V osudo­vém roce 1941 dosáhl Bukin hodnosti poručíka Rudé armády a byl přikázán do služby ve vojenské posádce města Staraja Russa. Dříve než po ukončení školy stačil navštívit matku, vstoupila Bukinova vojenská část do boje proti fašistickému vetřelci. Za německé okupace Ukrajiny bojoval Valerij Jevgeněvič v partyzánských formacích. Podrobněji nás o tom informuje písemné svědectví jeho tehdejších velitelů:

„Bojová charakteristika příslušníka Karmeljukovova party­zánského oddílu soudruha Valerije Jevgeněviče Bukina, na­rozeného v roce 1921, ruské národnosti, všeobecného střed­ního vzdělání, vojenské vzdělání střední, vojenská hodnost poručík, člen VLKSM od roku 1938.

Bojoval v partyzánských oddílech od 12. září 1943 ve funkci zástupce velitele diverzní roty. V té době se soudruh V. J. Bukin zúčastnil 21 bojových operací proti Němcům a ukrajinským nacionalistům. V našem partyzánském oddíle byl od 17. května 1944, kdy byl k nám vysazen letecky. Dne 29. května 1944 bojoval proti okupantům ve městečku Obša, kde bylo zabito nebo zraněno kolem 60 hitlerovců. Zúčastnil se rovněž bojů při přechodu z týlu nepřítele na sovětské území.

Soudruh Bukin má na svém bojovém kontě vykolejení dvou nepřátelských železničních transportů s vojskem a materiálem. V době služby v partyzánských oddílech soudruh V. J. Bukin bojoval směle a statečně, vynikal ukázněností a jako neohro­žený a iniciativní velitel měl velkou autoritu jak mezi důstoj­níky, tak i mezi bojovníky oddílů.

Za odvahu a statečnost soudruh V. J. Bukin obdržel řadu pochvalných uznání velitelů oddílů, byl vyznamenán medailí Partyzánu vlastenecké války a navržen k vyznamenání vládou. Soudruh Bukin je zcela oddán sovětské straně a vládě.

Razítko: Partyzánský oddíl Karmeljuka.

Velitel partyzánského oddílu Karmeljuka, hrdina SSSR, Jaremčuk. (Podpis.)

Náčelník štábu partyzánského oddílu Borisjan. (Podpis.)

Kyjev 7. září 1944."*

Při formování partyzánského oddílu zvláštního určení Zarevo-Záře, jemuž velel kapitán Pavel Vasiljevič Fedorov-Faustov, byl V.J.Bukin jmenován komisařem oddílu. S dese­tičlennou skupinou Zareva přistál 7. října na slovenském povstaleckém letišti u Banské Bystrice. Po boku Faustova prošel severozápadním Slovenskem a napříč přes celou Moravu do­spěl v prosinci 1944 do východních Čech. Při zpátečním po­chodu od Golčova Jeníkova na Českomoravskou vrchovinu do­šlo unavené Zarevo večer 18. prosince do Janáčkovy hájovny u osady Peršíkov nedaleko Havlíčkovy Borové. V patách mu slídily protipartyzánské stíhací oddíly nepřítele.

Faustov se rozhodl zmást hitlerovce dvěma souběžnými že­lezničními destrukcemi ve značné vzdálenosti od Peršíkova. Ještě za tmy vypravil k ránu 19. prosince šestičlennou skupinu bojovníků na dlouhý a namáhavý, více než padesát kilometrů dlouhý pochod. Uložil jí přerušit trhavou náloží důležitou že­leznici Praha-Česká Třebová v prostoru Přelouč-Řečany nad Labem, v místech, kde lesní porost Železných hor zabíhá co nejblíž k určenému cíli. Velitel přikládal akci prvořadý význam, a proto do čela diverzní skupiny postavil svého zástupce a po­litického komisaře Bukina-Bobrova. Spolu s ním bez odpo­činku opouštěl peršíkovskou hájenku nejmladší příslušník od­dílu, komsomolec Saška I. Danilov a čtyři teprve nedávno za­řazení partyzáni Oleg V. Ostaš, Míchají I. Balakirev, Nikolaj Chabněv a František Samek, mezi partyzány už tehdy spon­tánně přejmenovaný na Voloďu. Kus cesty přes lesy na Sobiňov a dál do údolí Doubravky je vyprovodil hajný František Janáček. U Chotěboře před nimi na obzoru vyvstalo namod­ralé panoráma Železných hor, kterými museli partyzáni projít na své cestě k cíli téměř po celé jejich délce.

Druhá skupina vyšla vzápětí za Bukinovou. K cíli neměla sice tak daleko jako ona, avšak úkol měla obdobný. Velitel od ní vyžadoval přerušení železnice Kolín-Havlíčkův Brod v prostoru Světlé nad Sázavou. Skupinu vedl Boris Josipovič Žižko a z původního Zareva s ním šel Nikolaj V. Bolotin, zbý­vající dva muži, Grigorij V. Pavlovskij a František Procházka, patřili k nováčkům a měli v průběhu akce prokázat svou par­tyzánskou vyspělost. Termín provedení obou destrukcí stano­vil Faustov na noc z 21. na 22. prosinec 1944.

Bukinova část postupovala bez oddechu členitým terénem Železných hor. V jejich severozápadní části ji zastihla rozsáh­lá proti partyzán ská akce namířená proti základnám brigády Mistr Jan Hus u Zbyslavce, v Lipovci a Licoměřicích. Během 19. prosince zničili okupanti lesní úkryt Nikolaje Kolesnika u Zbyslavce a ve zmíněných obcích pozatýkali více než sto partyzánských pomocníků. Kolínské i pardubické gestapo, protipartyzanské složky policie i armády operovaly v těch dnech přímo v terénu a v plné bojové pohotovosti. Pod vlivem na­cistické razie se rozmělňovalo odbojové uvědomění obyvatel­stva, lidé ztráceli rozvahu a snadno podléhali panice. Do této situace 20. prosince nevědomky vstoupili Bukinovi diverzanti. Rychlost jejich pochodu začala zpomalovat jak doléha­jící únava, tak také vymknutá noha Valerije Jevgeněviče. Bo­lest sílila a rovněž ostatní už těžko přemáhali důsledky před­chozích probdělých nocí, chlad prosincových přímrazků i ne­odbytný hlad. Nezbývalo než někde zastavit. K ránu 21. prosin­ce zaklepali partyzáni na dvéře stavení rolníka Václava Koníře v Sovoluské Lhotě u Lipoltic a byli s porozuměním přijati. Vnější okolnosti jim však neumožnily delší zotavení. Už za noci byl pohyb partyzánů zpozorován u Turkovic a ohlášen četnictvu, ráno přišlo jiné hlášení o pohybu neznámých mužů přímo v Sovoluské Lhotě. Na naléhání manželů Konířových opustili partyzáni kolem osmé hodiny spěšně jejich stavení a šli dál za vytčeným cílem.

Přibližně čtyři kilometry od místa plánované traťové destruk­ce končilo souvislé pásmo lesů, takže překonání zbývající vzdálenosti a provedení akce museli chlapci ponechat až na dobu po setmění. Prozatím hledali vhodný objekt k ukrytí a odpočinku. Zpovzdálí pozorovali pohyb v osadě Krásníce, náležející k Lipolticím, jejíž poklidný a nevzrušený život naděj­ně sliboval přečkání zbytku dne někde v závětří pod střechou. Kolem jedenácté hodiny před polednem si k dočasnému od­dechu vyhlédli osamělé stavení mezi lesem a krasnickým ryb­níkem, které náleželo lesnímu dělníku Jindřichu Honoví. Ten jako v obvyklé všední dny pracoval v lese, zatímco jeho žena pečovala doma o děti a domácnost.

Bukinova šestice rychle vyšla z lesa, a než kdo mohl zpo­zorovat něco neobvyklého, obsadila domek, zabezpečila se hlídkou a odpočívala, usnula. Přestrašená Honová manželka měla obavy, jak vše dopadne a neměla doma stání. Ačkoliv to bylo proti pevným a osvědčeným zásadám Zareva, Honová pod záminkou, že potřebuje zanést manželovi do lesa oběd, vyprosila si na strážném odchod z domu. V lese celé pracovní skupině dřevařů vylíčila, co se u nich doma seběhlo. V době perzekučních akcí to bylo sdělení nadmíru nečekané a zará­žející. Jindřich Hon považoval za potřebné respektovat výzvy okupantů a ohlásit přítomnost partyzánů úřadům. Odložil ná­řadí a odešel vyhledat starostu v Lipolticích. Ostatní nebránili ani Honoví v cestě, ani nešli ohrožené varovat. Snad některý z lesních zaměstnanců s vyzrazením Sovětů v hloubi duše ne­souhlasil, snad mu jich bylo i líto, ale svůj nesouhlas nedal nikdo na sobě znát. Báli se před sebou navzájem. Lipoltický starosta Polman se po rozmluvě s Honem zbavil odpověd­nosti tím, že „jen" poslal hlášení po obecním sluhovi na četnickou stanici ve Vrdech. Četníky zpráva příliš nenadchla. Sami do věci nechtěli zasahovat, konec války byl přece na dohled, a proto hlášení „pouze" služební cestou postoupili do Přelouče a Čáslavi. Nad možností varovat a zachránit hrdinné bojovníky vítězil tíživý, krátkozraký a zbabělý strach, činitel, kterého fašisté dokázali proti domácímu obyvatelstvu široce a ne bez úspěchu využívat.

Mezitím, v podstatě nezávisle na Honově oznámení, neboť to jen upřesňovalo situaci známou v obrysech už z jiných zpráv, vyhodnotilo gestapo získané poznatky o výskytu par­tyzánů a vyslalo ke Krasnici oddíl ochranné policie, jednotku zbraní SS posílenou tankem a další bojové prostředky. Kolem půl třetí odpoledne povolané ozbrojené síly sevřely Honovo stavení do svého obklíčení. Na výzvu úředníků gestapa, aby partyzáni složili zbraně a vzdali se, odpověděly sovětské sa­mopaly. Vzplál tuhý boj, nenechávající nikoho na pochybách, že bude veden do posledního náboje obležených. Partyzáni hledali v rojnicích nepřítele skulinu, kterou by unikli ze sevře­ní. Když po delší přestřelce boj poněkud ochabl, podnikli dva z Bukinových lidí pokus o výpad směrem k blízkému lesu. V prudce obnovené palbě nepřítele jeden z unikajících padl a zůstal ležet na bojišti, druhý se vrátil zpět.

Nadcházející soumrak nutil fašisty ke spěchu. Přisunuli tank a zápalným střelivem založili požár stavení. Seno a sláma usklad něné na půdě prudce vzplály a oheň rychle stravoval domek dlouhými jazyky plamenů. Partyzánům bylo zřejmé, že s delším odporem v hořícím obydlí nelze počítat. Proběhla poslední bojová porada, vlastně jen vyslechnutí několika stručných vět závěrečného Bukinova rozkazu. K novému vý­padu se připravili jediní dva nezranění bojovníci, Chabněv a Samek, ostatní je měli krýt střelbou a granáty. Vyrazili, ale ani tentokrát neprošli palbou mnohonásobné fašistické pře­sily. S hořkostí v hrdle a horečnatýma očima sledoval Bukin, jak jeho těžce zraněné soudruhy hitlerovci zajali a odvlekli. Zbývajícím třem vytvářely hořící krovy a padající stropy ne­snesitelné podmínky pro další odpor. Nakonec před sálajícím živlem ustoupili do sklepa a tam volili smrt z vlastních zbraní. Kolem půl dvanácté v noci boj skončil. Po uhašení požáru a rozplynutí dýmu našli gestapáci ve sklepě jen bezvládná očazená těla hrdých příslušníků Zareva. Zraněný Chabněv dodýchal cestou do pardubické nemocnice, Samkovo léčení tam s úspěchem protahovali, jak jen mohli, aby přežil po­slední měsíce okupace. Počátkem května 1945 ho vysvobodili pražští povstalci z věznice "na Pankráci. Jediný přežil Krasnici. Může říci, že přežil peklo.

Ve stejnou dobu, kdy vrcholila krasnická tragédie Bukinovy destrukční skupiny, zaduněl severně od Světlé nad Sáza­vou výbuch pod železničním transportem. Ve 243. kilometru zůstala stát vyřazená lokomotiva na rozbité trati. Žižko a je­ho skupina přišli z akce k Janáčkům s radostí vítěze. Koncem prosince 1944 odešlo Zarevo z Peršíkova do Cikháje k haj­nému Josefu Veisovi. Tam měli partyzáni podle dohody poč­kat na návrat Bukinovy skupiny. Faustov v Cikháji čekal mar­ně. Chodil stále ustaraněji, zamlklý, až teprve 25. ledna, když už čekání na Bukina bylo zjevně beznadějné, dal pokyn k odeslání této depeše do Sovětského svazu: „Skupina, kte­rou jsem poslal v prosinci do oblasti Pardubic, se dosud nevrátila na základnu. Skupina byla složena z komisaře Bu­kina, poručíka Balakireva a minérů Danilova, Samka, Ostaše a Chabněva. Průzkumem byly zjištěny okolnosti, podle nichž lze skupinu považovat za mrtvou. Podrobnosti oznámím po přesném ověření. Faustov."**

Statečný boj Bukinovy jednotky v jistém směru splnil oče­kávané poslání. Soustředil pozornost okupačního bezpečnost­ního aparátu do severozápadních výběžků Železných hor a tím přibližně na jeden měsíc oddálil protipartyzánský úder na Žďársku. Bukinovu statečnost sovětská vláda ocenila po­smrtným udělením Rádu vlastenecké války I. stupně. Jménem rodiny převzala poctu Valerijova sestra Rimma Jevgeněvna.

*    Podle kopie zapůjčené R. J. Bukinovou.

**  Korespondence autora s V. F. Kadlecem.