Vladimír Dunděra

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pamětní deska MUDr. Dunděra

* 24.2.1903 Malínky (okres Vyškov) – † 1.7.1942 Brno, Kounicovy koleje

Československý lékař, Sokol a odbojář. Štábní kapitán zdravotnictva v záloze. Jeho manželka pocházela ze Vsetína a svatbu měli ve Vizovicích a pracovala v Bratřejově.

Protože pocházel z velmi chudobných poměrů (otec padl v první světové válce), vydělával si během studia medicíny o prázdninách v partě zedníků. Vždy výborně studoval, aby získal stipendium, již během gymnaziálních studií se učil většinou po nocích při svíčce, protože odpoledne pomáhal v hospodářství rodičů (ovdovělá maminka se po válce znovu vdala za otcova přítele Josefa Švančaru, pozdějšího starostu v Malínkách).

Po ukončení studií absolvoval vojenskou službu v Praze-Vršovicích, ještě jako frekventant zdravotní školy se oženil. Po návratu z vojny se rozhodl otevřít si vlastní ordinaci v Kyjově. Nejdříve si pronajal domek v Husově ulici č. 4, kde otevřel svou první ordinaci, později ji měl ve dvoře hotelu Mrázek na rohu náměstí.

V roce 1937 se manželé s dětmi stěhovali do vlastního domu číslo 616, který jim navrhl Josef Polášek. Ordinace s čekárnou a kanceláří měla v přízemí sedm místností s velice moderním zařízením. Byla zde i zubní ordinace s protetickou laboratoří, rentgenová místnost, v ordinační místnosti byl i operační sál. MUDr. Dunděra, ač praktický lékař, provozoval i zubolékařskou praxi, u svých pacientů dělal mnohé zákroky, které jsou dnes v rukou specialistů. Musel ovládat klešťové porody, diagnostikovat a léčit zlomeniny, dělal si základní laboratorní vyšetření, operoval krční mandle, sešíval řezná poranění atp. To bývalo tehdy nezbytné, protože nejbližší nemocnice byla v Uherském Hradišti. Měl vlastního laboranta, manželům v domácnosti vypomáhala hospodyně, často u nich pobývali i rodiče paní Dunděrové a také pomáhali; její otec dohlížel na řemeslníky při stavbě domu, maminka byla výbornou kuchařkou (vyučila se v brněnském hotelu Grand).

Mladý lékař byl velice společenský, oblíbený u spoluobčanů, byl cvičitelem a vzdělavatelem v kyjovském Sokole, hrával zde i ochotnické divadlo, některé hry dokonce režíroval. Jeho syn Jiří zaznamenal ve svých vzpomínkách tradovanou historku, kdy Vladimír Dunděra vystupoval v Našich furiantech tak realisticky, že malá Helenka volala na maminku: „Mami, poďme dom, tatínek nám dělá ostudu.“ Miloval lidové zvyky, rád nosil kroj (sám byl rodem Hanák, ale snadno splynul se Slováckem), už za protektorátu se s řadou osobností pokusili obnovit sokolskou tradici Slováckých roků. Vše již bylo připraveno, ale těsně před slavností protektorátní úřady akci zakázaly. Tak alespoň oblékl sebe a děti do slováckého kroje a s dalšími krojovanými občany se procházeli ve městě. Miloval koně, při slavnostních průvodech jezdil v čele na koni. Měl rád umění, knihy, zvláště si oblíbil francouzskou literaturu.

Za mobilizace v roce 1938 byl jmenován lékařem mobilizačního pluku v Hodoníně. Po začátku okupace se zapojil do odboje v ON v Kyjově. Gestapem byl zatčen ve své ordinaci 22. 6. 1942 spolu s manželkou, převezen do Brna do Kounicových kolejích a zde popraven spolu s manželkou za pomoc veliteli desantu „Zinc“ Oldřichovi Pechalovi a jeho spolupracovníkovi Cyrilovi Žižlavskému.

Zpopelněn v Krematoriu města Brna 4. 7. 1942. Podle vzpomínek syna Jiřího prý rodiče snad měli možnost uprchnout, ale možnost útěku odmítli z obavy, že by ohrozili děti a rodiče paní Dunděrové, kteří právě v té době u nich pobývali v Kyjově.

Zdroj: ABS,

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=4763