Waldemar von Radetzky
* 8. května 1910, Moskva – † 21. února 1990, Lindlar, Německo
Německo-baltský příslušník SS ve hodnosti Sturmbannführer, který se jako člen Sonderkommanda 4a v rámci Einsatzgruppe C podílel na vraždění Židů na okupované Ukrajině během druhé světové války. V procesu s Einsatzgruppen byl odsouzen k 20 letům vězení, ale v roce 1951 byl propuštěn. Po válce působil ve Spolkové republice Německo, kde se angažoval v Německo-baltském sdružení.
Život
Waldemar von Radetzky navštěvoval školu v Rize do roku 1928 a poté absolvoval učňovské vyučení u rižské spediční společnosti. V letech 1932 až 1933 sloužil v lotyšské armádě. Do listopadu 1939 pracoval v rižské dovozní firmě. [1]
V důsledku paktu Ribbentrop–Molotov ze srpna 1939 se Lotyšsko v říjnu 1939 dostalo do sféry vlivu Sovětského svazu. Na základě dohody o přesídlení opustila většina pobaltských Němců Lotyšsko a usadila se v oblastech Wartheland a Danzig-Západní Prusko. Radetzky rovněž opustil Lotyšsko a přesídlil do Poznaně ve Warthelandu.
Nasazení ve druhé světové válce (1939–1945)
Od listopadu 1939 pracoval Radetzky v imigračním poradenském centru v Poznani, které podporovalo usazování etnických Němců ve Warthegau. Tento úřad vedl Standartenführer Erhard Kroeger, vůdce etnických Němců v pobaltských státech. [2] Dne 13. prosince 1939 vstoupil Radetzky do SS (číslo SS 351 254). Do ledna 1940 působil v imigračním poradenském centru v Poznani, poté přešel do „Úřadu pro reintegraci etnických Němců“. Dne 12. srpna 1940 požádal o členství v NSDAP a 1. prosince téhož roku byl přijat (členské číslo 8 047 747). V Úřadu pro reintegraci v Poznani pracoval až do svého přesunu do Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA).
V květnu 1941 přešel Radetzky do RSHA na základě žádosti Heinricha Himmlera o důstojníka se znalostí ruštiny a Sovětského svazu, zprostředkované Friedrichem Buchardtem. Přesunul se do Pretzsche na Labi, kde byly ve škole pohraniční policie shromažďovány a cvičeny pracovní skupiny. Radetzky byl přidělen k Sonderkommando 4a v rámci Einsatzgruppe C, vedené Paulem Blobelem. Po zahájení války proti Sovětskému svazu se Sonderkommando 4a přesunulo do Hrubieszówa ve východním Polsku a odtud do Lucku na Ukrajině. V Lucku působil Radetzky v podvelitelství Sonderkommanda 4a. Během okupace Žytomyru v červenci 1941 byl členem předsunutého velení Sonderkommanda 4a, které spolu se štábem skupiny zastřelilo přibližně 400 Židů, komunistů a informátorů NKVD. Podle zjištění z procesu s Einsatzgruppen se Radetzky aktivně podílel na výběru obětí, překládal zabavené dokumenty NKVD a účastnil se výslechů.
Od prosince 1941 do jara 1942 byl Radetzky na domácí dovolené. V březnu 1942 se vrátil k Sonderkommando 4a, které tehdy sídlilo v Charkově na východní Ukrajině. Kromě povinností tlumočníka při výsleších vězňů působil jako styčný důstojník mezi Einsatzkommandem a jednotkami německé a maďarské armády. V listopadu 1942 byl povýšen na SS-Sturmbannführera. U Sonderkommanda 4a setrval až do prosince 1942, kdy jednotku vedl Eugen Steimle. V lednu 1943, po porážce 6. armády ve Stalingradu, došlo ke změně podřízenosti týlových armádních oblastí a Radetzky byl přeřazen k Einsatzgruppe B. V zimě 1943/44 se vrátil do Berlína.
Právní přezkum po skončení války (1945–1951)
V květnu 1945 byl Radetzky zatčen. V letech 1947–1948 byl jedním z 24 obžalovaných v procesu s Einsatzgruppen. Jeho obhájcem byl Dr. Paul Ratz, kterému asistoval Heinrich Rentsch, a soudcem byl Michael A. Musmanno. Dne 9. dubna 1948 byl Radetzky shledán vinným ze všech tří bodů obžaloby: (1) zločiny proti lidskosti, (2) válečné zločiny a (3) členství ve zločinecké organizaci. V odůvodnění rozsudku nebylo jednoznačně potvrzeno, zda Radetzky vedl Sonderkommando 4a v nepřítomnosti Paula Blobela, jak Blobel uvedl ve výpovědi. Radetzky byl však shledán vinným z vedení částí speciálního komanda při popravách, například v Lucku. Dne 10. dubna 1948 byl odsouzen k 20 letům vězení, které si odpykával ve věznici pro válečné zločince v Landsbergu.
V souvislosti s diskusemi o znovuvyzbrojení Západního Německa po vypuknutí korejské války v létě 1950 vysoký komisař John McCloy dne 31. ledna 1951 na doporučení Poradního sboru pro milost válečným zločincům zmírnil 4 z 15 rozsudků smrti vynesených nad vězni v Landsbergu na doživotí a 6 na tresty odnětí svobody v rozmezí 10 až 25 let. Pět rozsudků smrti bylo vykonáno. Radetzkého trest byl snížen na polovinu, tedy na 10 let vězení. Dne 3. února 1951 byl propuštěn poté, co mu byl zbývající trest odnětí svobody omilostněn s přihlédnutím k době strávené ve vězení od roku 1945.
Ve Spolkové republice Německo (1951–1990)
Po propuštění získal Radetzky díky kontaktům z Landsbergu, pravděpodobně zprostředkovaným jeho přítelem Alfriedem Kruppem von Bohlen und Halbach, dobře placené místo ve společnosti Bayer AG v Leverkusenu. Až do své smrti byl aktivní v Německo-baltském sdružení Severního Porýní-Vestfálska. V roce 1976 založil se svou ženou „Kruh podporovatelů Carla Schirrena“ a později „Společnost Georga Dehia“. Tyto organizace mimo jiné získaly středověkou chórovou zástěnu kostela svatého Petra v Rize a vydaly encyklopedie pobaltských německých umělců a vědců. Sbírka baltského stříbrnictví manželů Radetzkých je od roku 2008 vystavena v Domě pobaltských Němců v Darmstadtu. Waldemar von Radetzky zemřel v roce 1990.