Wolfram

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Operace WOLFRAM

WOLFRAM představuje v celém programu činnosti Zvláštní skupiny D jistou výjimku. Liší se od jiných dříve i později vysazených skupin především svým úkolem. Z něho byly odvozeny další jeho zvláštnosti - počet a složení skupiny i její výzbroj a výstroj. Byla plánována jako první a zůstala nakonec jedinou skupinou své třídy - výsadkem bojovým, která byla vysazena londýnským MNO.

Šestičlenná skupina pod velením kpt. Josefa Otiska se dále skládala z jeho zástupce rt. Vladimíra Řezníčka, rt. Josefa Černoty, rt. Josefa Bierského a čet. Roberta Matuly. Poslední z nich rt. Karel Svoboda - patřil k prvním příslušní­kům Zvláštní skupiny a již na podzim v roce 1941 měl plnit společný úkol s Josefem Gabčíkem při atentátu na Heydricha. Tehdy byl pro zranění obličeje z další přípravy vyřazen a teprve nyní se dočkal svého poslání. Do skupiny byl určen pro funkci radisty.

Jádro WOLFRAMU se formovalo od přelomu roku 1942-1943. Z počátku měla příprava charakter všeobecný a teprve později, na základě dosahovaných výsledků ve střeleckém, diverzním a sabotážním výcviku a ve způsobu života v přírodě, byli vytipováni nejvhodnější kandidáti na poslání do vlasti. Složení skupiny a její další speciální přípravu pak nejvíce ovlivnil její velitel kapitán Otisk. Absolvoval výcvik britských commandos a své poznatky a zkušenosti uplatnil na jaře a v létě 1944, kdy se pod jeho velením parašutisté již společně připravovali v Anglii a později v Itálii. Všichni byli z hlediska zdravotního a celkové kondice ve skvělém stavu a nepřetržitý střelecký a ženijní výcvik vytvářel návyky pro pozdější předpokládanou činnost.

Úkol WOLFRAMU stanovil výjimečně ŠVBM. Jestliže se k poslání dříve vysazovaných skupin vyjadřoval z hlediska dislokačního a nepřímo ovlivňoval jejich budoucí operační prostor, v tomto případě sám úkol stanovil rámcově a krátce před odletem, 29. června 1944, jej dále konkretizoval.

WOLFRAM byl bojovou skupinou s určením pro oblast severovýchodní Moravy s důrazem na Beskydy. Měl působit především organizačně v severní části moravsko-slovenského pomezí a očekávalo se od něho, že se postupně stane jádrem a velitelskou složkou partyzánských skupin v síle čety až roty, které pod jeho řízením budou působit diverzně a sabotážně na širokém prostoru. Vlastní bojové akce jím řízených skupin pak měly směřovat k přepa­dům, léčkám a nástrahám na silničních a železničních komunikacích, počínaje zásobovacími a vojenskými transporty a konče jednotlivými osobami z řad místních kolaborantů, zrádců a aktivistů okupačního režimu, menších vojen­ských posádek, strážních stanovišť a místních vojenských velitelství, včetně služeben gestapa. Ničení spojovacích prostředků, zejména telefonních, tele­grafních a rádiových, patřilo též do náplně diverzní činnosti. Cílem útoků partyzánů se měly stát mosty, železniční stanice, sklady, letiště, velitelská stanoviště, benzínové pumpy a zejména železniční tratě ve směru Břeclav - Bohumín - Krakov, dále komunikace v Jablunkovském a Vlárském průsmyku.

Jako záložní prostor WOLFRAMU pro případ, že by z nepředvídaných důvodů nemohl svůj úkol plnit na severní Moravě, bylo stanoveno Slovensko. Sem se měla skupina přesunout v tísni a realizovat své poslání v oblasti Malé 196 Fatry nebo Nízkých Tater.


Součástí úkolu byla také činnost zpravodajská, kterou měl WOLFRAM organi­zovat a provádět jednak jako předpoklad a východisko pro svoji vlastní bojovou aktivitu, jednak jako součást svého širšího poslání. Měl také vytvořit jeden ze směrů rádiového spojení s londýnským MNO a nepřetržitě jej udržovat.

K tomu všemu byl vybaven rádiovým kompletem OLGA, s odpovídajícím spojovacím plánem a šifrovacím klíčem. Miliónová finanční částka mu měla ulehčit organizační činnost i konspirační pobyt na okupovaném území. Před­stavovala dotaci pro skupinu jako celek a kpt. Otisk, který ji převzal a s ní disponoval, ji po celou dobu operační činnosti nosil v peněžním pásu na těle. Mimo to byl každý z parašutistů vybaven zlatými mincemi v hodnotě 100 US dolarů.

Jako v předešlých případech měl každý ve skupině falešné doklady na konspirační jméno a navíc několik kusů nevyplněných falešných předloh pro případ dalšího použití jak pro sebe, tak pro své budoucí spolupracovníky.

Výstroj byla volena podle rozhodnutí velitele skupiny. Kapitán Otisk považo­val za nejvhodnější bundu do pasu a golfové kalhoty z šedého manchestru, svetr ke krku (rolák), kotníkové boty v nepromokavé úpravě a černý baret s armádním znakem. Náročné podmínky života v přírodě měla ulehčit souprava prádla a péřový spací pytel s gumovou vložkou, která chránila proti zemnímu chladu a vlhkosti a umožňovala jeho použití jako pláštěnky. Civilní oděv WOLFRAM neměl. Tato součást výstroje byla podle vlastního výběru parašuti­stů připravena na základně v Itálii a měla být dodána letecky společně se zásobami trhavin a munice později ve zvláštní zásilce. Vývojem událostí k tomu nedošlo. Výstroj WOLFRAMU se v konfrontaci se skutečností ukázala poně­kud extravagantní. Za předpokladu, že bude bojovat s otevřeným hledím, byla mnohem vhodnější polní výstroj commandos s maskovací šálou a vlněnou čepicí. Pro zimní podmínky zvláště.

Zásoba potravin nebyla nijak veliká a její množství bylo dáno celkovým nákladem materiálu na osobu. Parašutisté mimo lahve s alkoholem dostali jednu denní dávku konzervované stravy používanou v britské armádě, čokoládu, tabák a papírky na balení cigaret. Prostředky první pomoci byly ve výbavě skupiny zastoupeny obvazovým balíčkem, který měl každý z parašutistů v osobní výstroji, a lékárničkou pro celou skupinu ve výstroji velitele.

Výzbroj skupiny byla v podstatě stejná a rovnoměrně rozdělená mezi jednotlivé muže. Celkem 6 samopalů STEN, ke každému z nich 60 nábojů ve 3 zásobnících a dalších 140 nábojů volně ložených, 6 pistolí FN 7,65 mm se dvěma zásobníky a náboji, 6 ks ručních granátů MILLS, útočné nože, kapesní nože, signální baterky, kapalinové busoly. Skupinová výzbroj pro seskok byla velmi skromná a představovala záložní pistole pro velitele a jeho zástupce,

1 pistoli s tlumičem a 200 g plastické trhaviny s roznětkou a zápalníci pro případné zničení Eureky. Jedna z pistolí byla určena pro ochranu radiomajáku. Technické vybavení pak uzavíraly mapy prostoru Beskyd. Velitel skupiny disponoval speciální mapou celého prostoru v měřítku 1:75 000 a rt. Černota dílčím výsekem prostoru SMRK a okolí.

Stejně jako v případě civilního oděvu měly být WOLFRAMU dodány po zachycení v prostoru a vytyčení doskokové plochy další zásoby zbraní a de­strukčního materiálu, a to zejména plastická trhavina, protitankové miny, zápalné nálože, magnetické nálože, přísavné plastické granáty, nástražné střely, vrhače bomb SPLIEGL MONTÉR, které se upevňují na stromy při přepadech autokolon, ruční granáty, další ženijní munice, zápalnice, bleskovice, rozbušky, roznětky, roznětnice, elektrický kabel, světlice, lehké kulomety BREN, samo­paly STEN a příslušné množství a druhy pěchotní munice. Ani tyto dodávky se nikdy neuskutečnily.

Veškerá výzbroj a výstroj byla pro vzdušný transport a výsadek uložena v nožních zásobnících. Zvláštních a samostatných zásobníků či kontejnerů WOLFRAM neměl a každý z parašutistů si svůj operační materiál dopravoval sám. V tomto okamžiku se klíčovou postavou celé skupiny stával rotný Svoboda, na němž ležela odpovědnost za dopravu obou rádiových kompletů. Některé dílčí součásti technického vybavení (náhradní akumulátory, alternátor apod.) byly rozděleny mezi další příslušníky skupiny (rt. Řezníček).

Skupině WOLFRAM byl úkol koncipován na jaře a v létě 1944, kdy na MNO ve ŠVBM převládaly optimistické předpovědi o budoucím povstání na Sloven­sku. Tehdy se ještě všeobecně počítalo s možností jeho rozšíření do českých zemí, zejména na Moravu. 1 pozdější názorový vývoj v těchto řídících a pláno­vacích složkách naznačuje, že podzim 1944 byl všeobecně považován za vyvrcholení války v Evropě. V té době také kulminovalo jednání o dodávkách zbraní pro domácí odboj s Brity i rozpory mezi ilegálními organizacemi ve vlasti a MNO v Londýně, o nichž bude ještě řeč. WOLFRAM měl v rámci těchto plánů zajistit na moravsko-slovenském pomezí rozšíření partyzánského boje, případně vázat na širokém prostoru zálohy, vyčleněné k boji proti povstalecké armádě na Slovensku.

V srpnu 1944 se celá Otiskova skupina přepravila do Itálie. Ve vyčkávací stanici SOE v Lauretu pokračovala v udržovacím výcviku střeleckém a kondič­ním, studovala topografické podrobnosti operačního prostoru, kompletovala materiál a výzbroj. Celkově vrcholila příprava na vysazení, v němž měl každý z parašutistů konkrétní poslání a odpovědnost.

Operačním letem v noci ze 13. na 14. září byl WOLFRAM dopraven do prostoru působení. Posádka letounu však nevysadila skupinu na Lysou horu, kde byla původně hlavní doskoková plocha stanovena, ale ve dvou průletech byli parašutisté vysazeni v prostoru Nytrová-Kotly. Přes to, že nikdo nebyl zraněn, nelze považovat přistání za zcela úspěšné. Bierský, Svoboda a Otisk, kteří seskakovali v prvním průletu, se na ploše neshromáždili. Bierskému a Řezníčkovi se utrhly nožní zásobníky. Bierský sám byl větrem snesen mimo doskokovou plochu a krátce po přistání se dostal do přestřelky s hlídkou pohraniční policie u Bílého Kříže. Zastřelením dvou četníků vyšel z tohoto střetnutí vítězně. Rychle se orientoval v terénu, který důvěrně znal, protože pocházel z frýdeckého okresu. Tuto výhodu měli též Matula s Řezníčkem.

Nejhůře z celé skupiny dopadl rotný Svoboda. V neznámém terénu se těžko orientoval. Zakopal sice v blízkosti doskokové plochy část svého operačního materiálu, včetně rádiové stanice, ale příliš dlouho hledal skupinu v okolí místa seskoku. Nakonec byl několik dnů po přistání zatčen v Morávce u Horákova hostince a předán gestapu. Při výsleších vydal rádiovou stanici, ale zůstal odmítavý k návrhům na spolupráci s gestapem a byl nakonec předán do koncentračního tábora Flossenbůrg, kde se dožil konce války. Ztráta rádiové stanice byla pro WOLFRAM citelným neúspěchem hned na počátku jeho 198 operační činnosti a negativně poznamenala jeho další osudy.


WOLFRAM dostal pět záchytných adres, ale parašutisté se rozhodli, že jich nepoužijí, a počítali s lesními úkryty jako s hlavní a úkolu odpovídající konspirační zásadou. Ještě před seskokem byla stanovena dvě místa jako shromaždiště - okolí hotelu Charbulák a prostor dvou můstků pod Trojačkou.

Zde se také celá skupina sešla 24. 9.1944. To již věděla o Svobodově zatčení prostřednictvím místních dřevařů a hajného Faldyny, který jim 18. 9. tuto zprávu předal. Zajetím rt. Svobody a utržením nožních zásobníků Bierského a Řezníčka ztratil WOLFRAM ještě před zahájením bojové činnosti jednoho ze svých mužů a celou polovinu operačního materiálu. Ztráta rádiového kompletu byla nenahraditelná, a tak se pro nejbližší období WOLFRAM plně věnoval hledání cest a kontaktů k domácímu odboji v naději, že touto cestou se mu podaří objevit způsob, jak o své situaci informovat VRÚ a zpravodajský odbor v Londýně. Postupné získával a rozšiřoval okruh svých spolupracovníků v okolí Trojačky, kde v lesním masivu nad Červenou loukou zřídil svou základnu. Odtud udržoval kontakty asi s 15 místními spolupracovníky, kteří projevili ochotu a odhodlání k jejich podpoře, zásobování, kurýrním a zpravodajským službám. WOLFRAM intenzívně hledal způsob, kterým by si vyžádal novou rádiovou stanici, zbraně a destrukční materiál. Opíral se zejména o několik místních lesníků z okolí Čeladné, Starých Hamrů, Horní Mečové, Samčanky, Samorostlého a Umučeného. Současně s tím budoval svoji zpravodajskou síť. Touto cestou se podařilo koncem září navázat kontakt na R-3 a CALCIUM, jehož prostřednictvím odeslal WOLFRAM zprávu o své situaci a žádost o nové technické vybavení. Zásilka měla být avizována heslem „Voláme kapry“. Podle některých poválečných pramenů tato depeše do Londýna došla, ale zůstala nevyřízená. Zpravodajský odbor byl následkem neúspěšných operací SULPHUR, CHALK, POTASH a GLUCINIUM silně nedůvěřivý ke všem zprávám toho druhu, které byly předávány za nejasných okolností. Věděl, v té době již bezpečně, že je obětí rozsáhle koncipovaného pokusu o rádiové protihry, což jeho ostražitost a nedůvěru jen zvyšovalo. Také pozdější pokusy WOLFRAMU o informování Londýna prostřednictvím skupin CLAY, CARBON i sovětských výsadků L partyzánské skupiny Jana Žižky nebo skupiny ARAP stihl stejný osud. WOLFRAM byl považován z hlediska zpravodajské obrany za problema­tický, a zpravodajský odbor proto s obnovou jeho technických prostředků nijak nepospíchal. Ani okolnost, že jeho naléhavé žádosti o pomoc byly předávány sovětskou NKVD a Československou vojenskou misí v Moskvě, nebyla z to­hoto hlediska hodnocena jako zcela „čistá, neboť možnosti infiltrace nebyly vyloučeny ani na sovětské straně. To byl fakt a profesionální opatrnost zde byla na místě. Bohužel se stejnou obezřetností nepostupoval zpravodajský odbor ve všech případech. Komplikovaná situace WOLFRAMU tak zůstala nevyřešena a parašutisté se museli postarat sami o sebe.

WOLFRAM seskočil v době, kdy povstání na Slovensku procházelo ještě počáteční relativně úspěšnou etapou. Bylo na vzestupu a vázalo na sebe značnou část postradatelných německých bezpečnostních sil v protektorátě. Na druhé straně však právě moravsko-slovenské pomezí bylo od počátku září 1944 uzavřeno a zostřeným způsobem izolováno. Obava před rozšířením ozbroje­ných akcí na Moravu vedla na německé straně ke zvýšené zpravodajské aktivitě na moravsko-slovenském pomezí, která byla záhy doplněna posílením bezpeč­nostních složek a vytvořením zvláštních protipartyzánských jednotek. Situace a poměr sil se změnily koncem října 1944, kdy se povstání na Slovensku dostalo do závěrečné krize a část partyzánskýchjednotek se pokoušela projít na moravskou stranu Beskyd a Bílých Karpat. Činila tak jednak ve snaze uniknout z dosahu německých odvetných opatření na Slovensku, ale nechyběly ani cílevědomé a plánované pokusy o přenesení těžiště partyzánské války do českých zemí.

To byl právě případ partyzánsko-organizátorských výsadků Hlavního štábu partyzánského hnutí Ukrajiny „JAN ŽIŽKA II“ a „VPŘED ZA VÍTĚZSTVÍ', které byly vedeny československými důstojníky por. J. Ušiakem a J. Hečkem. Po vysazení na Slovensku byly doplněny a rozšířeny na útvary v síle minimálně praporu a změněn jim úkol v tom smyslu, že měly proniknout na Moravu a rozšířit partyzánské hnutí do historických zemí. Úspěšnější byla v tomto směru skupina Ušiakova, která se probila do Beskyd již jako L čs. partyzánská brigáda Jana Žižky a operovala v prostoru Velké Karlovice - Vsetín - Valašské Meziříčí - Čeladná. Stalo se tak ještě před pádem povstání. Na počátku října 1944 s ní WOLFRAM navázal spojení a posléze i částečnou spolupráci. Převzal od ní 21 osob a poskytl jí finanční podporu (asi 100 000 K). Ušiak svou rádiovou stanicí předal situační hlášení WOLFRAMU přes Moskvu do Londýna.

Počátkem října 1944 se situace v operačním prostoru WOLFRAMU zkompli­kovala. Otiskova skupina najedná straně dosáhla částečného úspěchu v budo­vání zpravodajské sítě informátorů, přechovavatelů a zásobovatelů. S jejich pomocí navázala kontakt s odnoží R-3 „BETA" a získala tak cenné informační prameny k místnímu odboji i jeho vzdáleným centrům (profesor Vysocký - „Klaus" a gen. Josef Braun). Navázala také nepravidelné kontakty se sítí CLAY. Spojení s partyzánskou brigádou Jana Žižky slibovalo do budoucna možnost účinných bojových akcí a snad i koordinace a vzájemné podpory obou zahraničních odbojových centrál na domácím území. Také spolupráce se sovětskou zpravodajskou skupinou. ARAP tyto naděje do jisté míry živila. WOLFRAM zatím, nemaje své vlastní spojení, předával informace ze své sítě oběma sovětským výsadkům a podporoval je i finančně. Není známo, zda kapitán Otisk touto cestou neusiloval o podřízení si těchto skupin a prohlou­bení jejich závislosti. Ztráta spojení však byla příliš vážnou překážkou tako­vému úsilí, a tak závislost byla spíše opačná. Finanční možnosti WOLFRAMU byly lákavým poutem, které v dané situaci drželo v jeho blízkosti oba sovětské výsadky, a svým způsobem se stalo skupině osudným v úzkém i širším smyslu slova. 19. 10. 1944 byl příslušníkem L partyzánské brigády J. Žižky Stanislavem Kotačkou zavražděn a oloupen při společné akci rotný Bierský. Kotačka se pak stal konfidentem gestapa. Tato událost zabrzdila rozvíjející se spolupráci s R-3, vnesla do vzájemných vztahů nejistotu a podezření a v podstatě znamenala její konec, protože v pozdějších týdnech vlivem vývoje situace již nebyl čas ani příležitost k jejímu obnovení.

Koncentrace partyzánských jednotek v blízkosti WOLFRAMU, které byly do značné míry infiltrovány gestapem, ohrožovala jeho bezpečnost. 14.10.1944 byl za okolností dosud neobjasněných bombardován Murzinův tábor. I když se později ukázalo, že šlo o mylnou akci spojeneckého letectva, tehdy se soudilo, že to byl německý pokus zničit přesně zjištěný tábor partyzánské brigády. To 200 vše ve svém souhrnu se zvýšeným německým tlakem bylo důvodem k přesunům a dislokačním změnám, k nimž se rozhodl i WOLFRAM, respektive především on. Otiskova skupina přenechala svůj tábor na Trojačce partyzánské brigádě J. Žižky a přesunula se do Kabilkova srubu na Samčance, nepřestávajíc zajišťovat v té době očekávanou dodávku zbraní a materiálu. Šesti muži je v tomto úsilí podporoval též Murzin. Mezi nimi byl i Rotačka.

V říjnu 1944 podniklo gestapo proti partyzánům v Beskydech rozsáhlou operaci TETŘEV s úkolem zničit 1. partyzánskou brigádu a další skupiny zde operující, včetně WOLFRAMU. Přesilou 13 000 mužů z řad armády, policie, gestapa a zvláštních protipartyzánských útvarů zahájilo ofenzivní akce, jimž předcházel intenzívní zpravodajský průzkum za použití provokatérů a konfi­dentů. Po Rotačkově vraždě byli nasazeni konfidenti Jaroslav Mázl, Marie Riplová, Marta Raková a další, čímž získalo gestapo dostatek informací k rozhodnému úderu.

Zaútočili 22. 10. 1944, když předem zatkli a veřejně v Kunovicích u Valaš­ského Meziříčí popravili lesníky Faldyna, Kubalu a Kurečka, kteří spolupraco­vali s WOLFRAMEM a L partyzánskou brigádou. Cílem útoku byl tábor Ušiaka a Murzina pod Trojačkou, který krátce předtím WOLFRAM opustil. Partyzánskému štábu se díky předchozímu varování podařilo uniknout k WOLFRAMU na základnu Samčanka, kde se jim dostalo pomoci a ošetření. WOLFRAM jim pak přenechal i tuto základnu a sám se skupinou ARAP se rozhodl změnit stanoviště. 23. 10. se obě skupiny přemístily na horu Smrk, kde společně hodlaly vybudovat pevnou základnu pro přezimování.

Německá protipartyzánská ofenzíva se počátkem listopadu opět vystupňo­vala. Cíle byly stejné. 2.1L byl napaden a rozprášen štáb L partyzánské brigády. Následující den se zastřelil její velitel por. Ušiak. O den později podnikly německé jednotky útok na stanoviště WOLFRAMU na Smrku. Českoslovenští i sovětští parašutisté i tentokrát v boji unikli před zničením, avšak za cenu ztrát na zbraních, munici a destrukčním materiálu, který’ padl do rukou nepřítele. Následoval ústup do bývalého tábora na Samčance, kde byli opět vypátráni, a 5.11. znovu podstoupili boj, v němž utrpěli další citelné materiální ztráty.

Po těchto událostech a na základě vyhodnocení nových zpráv o chystaných německých akcích bylo po vzájemné poradě rozhodnuto, že se obě zpravodaj­ské skupiny rozdělí. WOLFRAM předal ARAPu svoji zpravodajskou síť, část vlastních finančních prostředků a po varování Murzinova štábu se rozhodl k odchodu z ohroženého prostoru. Kapitán Otisk se správně rozhodl k volbě nového směru. Jeho původně stanovený záložní prostor na středním Sloven­sku byl nedosažitelný a navíc se očekávalo jeho brzké osvobození. Zvolil tedy cestu na západ.

9. 11. 1944 se WOLFRAM přesunul k Řezníčkovým rodičům do Kunčic pod Ondřejníkem, kde se ukryl před pročesávací razií gestapa, a koncem listopadu přijal velitel skupiny konečné rozhodnutí o odchodu WOLFRAMU z operač­ního prostoru v Beskydech. Pozdější události naznačují, že šlo o rezignaci na původně stanovený úkol. Celá skupina se pak usilovným pochodem přesunula do Líšně u Brna k přezimování. Vyčerpané parašutisty, z nichž někteří byli na pokraji sil, přijali a zajistili příbuzní kpt. Otiska.

Na jaře 1945 začal WOLFRAM připravovat diverzní činnost na střední Moravě. Koncem února byli vysláni rt. Černota a Řezníček na průzkum do okolí Buchlova v naději, že zde objeví stopy po činnosti skupin CLAY a CARBON nebo skupiny OLGA z 1 partyzánské brigády. Dostali se však do kontaktu s provokatérskou skupinou „Lexa Černý", od které se po jejím prověření stačili odpoutat. Postupně se kolem WOLFRAMU soustředila skupina místních odbojářů, uprchlých zajatců a uprchlíků ze zákopových prací. Nedostatek zbraní je nutil k akcím pouze zpravodajským a zajišťovacím. WOLFRAM se soustředil v březnu 1945 v oblasti Hostěnice-Horákov-Mokrá- Pozořice-Jezera. Mamě se pokoušel o navázání kontaktů s jinými výsadky ze Zvláštní skupiny D. Neměl v tomto směru štěstí. 13. 4.1945 přepadem zámečku hraběte Mitrovského u Líšně se podařilo získat malé množství zbraní. S nimi potom až do svého sloučení se sovětskou armádou podnikl WOLFRAM několik úspěšných léček a přepadů na ustupující německé jednotky, včetně části štábu 8. pancéřové divize. Koncem dubna 1945 přešel WOLFRAM u Jiřikovic na sovětskou stranu fronty. Po prověření byl odzbrojen a odeslán na československé vojenské velitelství do Brna, kde skončil svoji operační činnost. Za celou dobu svého působení měl kolem 96 spolupracovníků v Čeladné, Ostravici, Hostěnicích, Starých Hamrech, Zdounkách, Vsetíně, Místku, Kunčicích, Hukvaldech a jinde. 10 z nich bylo popraveno.

Hodnocení operace WOLFRAM staví před historika nejeden problém. Z rigorózního hlediska vzato skupina svůj úkol nesplnila s výjimkou jarních měsíců (březen-duben 1945), kdy působila v německém týlu. Ač sama podstou­pila několikrát rozhodný boj, šlo převážně o akce vynucené iniciativou němec­kou a plánovaných bojových akcí jsme svědky pouze ke konci války. Zcela pak rezignovala na původně stanovené řídicí a velitelské poslání, které jí bylo ŠVBM uloženo. Naproti tomu je v dosavadní literatuře kladně hodnocena nezištná a iniciativní pomoc, zejména finanční a zpravodajská, kterou WOLF­RAM poskytl všem partyzánským a zpravodajským skupinám, se kterými spolupracoval. Byla to nepochybně ztráta spojení, která jej připravila o vý­znamný prostředek svého řídicího poslání, značnou část velitelského sebevě­domí a vystavila jej závislosti na jiných partyzánských skupinách. O jejich podřízenosti nebo řízení za těchto okolností nemohlo být ani řeči nejen proto, že patřily k jiné zpravodajské centrále, ale zejména pro skutečný stav. Byly mnohem početnější, lépe vyzbrojené a WOLFRAM nepochybně převyšovaly praktickými bojovými zkušenostmi. Z tohoto hlediska představovaly i větší nebezpečí pro německou administrativu, a proto byly nejčastějším cílem kárných akcí.

WOLFRAM sám si v jejich blízkosti a pod tíhou odpovědnosti za oběti civilního obyvatelstva nedovolil žádnou ofenzivní činnost, ke které konec­konců neměl ani dostatek sil. Nepřekročil tedy ve své bojové činnosti rámec zpravodajských skupin a setrval převážně u tohoto poslání, předávaje výsledky svého úsilí jiným skupinám. Pro partyzánský boj v pojetí stanoveného úkolu byl též slabě vyzbrojen. Ve srovnání s podobnými skupinami sovětskými byla jeho příprava sice mnohem důkladnější a všestrannější, všeobecné materiální zaji­štění snad i lepší, ale výzbroj, početní stav a skutečná palebná síla nesrovnatelně slabší. V tom se částečně odrážely personální problémy programu zvláštních operací i jejich koncepce. Bojové skupiny, jaké WOLFRAM měl zastupovat, představovaly v roce 1944 okrajový zájem, ač celkový vývoj situace spíše volal po jejich preferenci. V jeho poslání se odrážejí i koncepční prvky londýnského MNO.


Čelní vojenští představitelé československého odboje generálové Ingr, Mora­vec a Neuman pokládali partyzánskou válku na našem území za sovětské politikum, které podporovat nechtěli, a svůj odmítavý postoj nijak netajili. Ukázali jsme již dříve na důvody, které brzdily a v negativním smyslu ovlivňovaly vztah vojenské správy k této formě boje. WOLFRAM se pak stal fakticky jedinou skupinou svého druhu, která byla vysazena, a tím i výjimkou z pravidla. Měl uspokojit případnou kritiku a dokázat spíše opak svého poslání. Z dochované a přístupné dokumentace se však zdá, že zde svoji roli sehrály i jiné okolnosti. Československé vojenské velení zde projevilo i svůj konzerva­tismus a nedostatek zkušeností se zvláštními druhy boje a činností nepravidel­ných jednotek.

Nedůvěru lze pochopit z hlediska politického, ale byl zde i prvek operačně taktický a organizační, jehož srovnání s taktikou sovětskou nevyznívá dle mého soudu ve prospěch ŠVBM, a nejsem si sám jist, zda to by! odpor k partyzán­skému boji jako vojenské formě politického projevu a hnutí, nebo zarážející neschopnost dobře analyzovat situaci a stanovit optimální organizaci vysazova­ných bojových skupin. Zdá se, že své zde učinil i nedostatek záloh československé armády na západní frontě vůbec.

Posuzováno z tohoto hlediska byl WOLFRAM na své poslání organizačně i materiálně slabě vybaven. Se svými šesti muži, jedinou rádiovou stanicí a pouze osobní výzbrojí mohl těžko konkurovat organizačním skupinám této třídy působících v režii sovětských zpravodajských organizací, i kdyby zde nebylo jiných nepříznivých okolností. Původně stanovený úkol byl příliš široký a pro WOLFRAM těžko splnitelný a reálné poměry na severním moravsko- slovenském pomezí donutily skupinu jednat tak, jak jednala. Přesněji řečeno je tak zhodnotil její velitel, který setkání s tehdejší realitou poněkud podlehl, a zbývající členové skupiny se jako ukáznění vojáci jeho rozhodnutí podřídili.

Jak již bylo řečeno, spojovalo se povstání na Slovensku s představami o jeho rozšíření do českých zemí. Závěry tohoto druhu byly nejčastěji přijímány v plánovacích institucích vojenských i politických, zejména na MNO v Londýně a na Československé vojenské misi v Moskvě. Proto také měla být v českých zemích zvýšenou zpravodajskou a organizační aktivitou urychleně obnovena či nově vybudována vojenská organizace, která by mohla tak náročný úkol převzít a plně mu dostát.

Když povstání na Slovensku vypuklo, operovalo v českých zemích několik skupin parašutistů, dávajících jistou naději na úspěch. Bylo to především BARIUM ve východních Čechách, CLAY na východní Moravě a CALCIUM na Vysočině. Zatímco první dvě skupiny budovaly základy své ilegální organi­zace v podstatě vlastními silami a staly se řídícím centrem ve své oblasti, CALCIUM po tragédii u Netína zůstalo k dispozici Radě tří jako spojovací prvek.

Rada tří se později ukázala nejméně zranitelnou a ve svém organizačním úsilí, pojetí odbojové činnosti ve smyslu politickém i bojovém dospěla ze všech známých odbojových skupin vlastně nejdál. Politicky se opírala o program z období obrany Československa proti nástupu fašismu, který vznikl v okruhu intelektuálů sociálně demokratické levice z Petičního výboru „Věrni zůstaneme“. V průběhu války byl jeho politický projekt dále propracováván s ohle­dem na vývoj československého odboje. Byl to program velmi blízký a podobný pozdějšímu Košickému vládnímu programu, a tudíž politicky přijatelný širo­kým národním vrstvám. I když nepředstavoval denní problematiku a náplň vedení Rady tří, byl politickým štítem, krédem a příslibem budoucnosti. Právě tímto programem, jednotou svého politického cíle a odpovídající bojovou činností k jeho naplnění se Rada tří nejvýrazněji lišila od jiných odbojových skupin a organizací, které namnoze vlastní domácí program neměly a přejímaly často nekriticky vzory vzniklé v emigraci nebo dokonce vzory cizí. Po stránce bojové směřovala Rada tří k přípravě celonárodního ozbrojeného povstání proti Německu, uznávala československou vládu, prezidenta i právní kontinuitu československého státu.

V létě 1944 vrcholila její organizace. Vznikala na troskách ON a PWZ, od nichž přenášela zejména politický program a částečnou personální návaznost. Její vedení prošlo od počátku okupace těžkou cestou plnou bolestných a málo nahraditelných ztrát. Aspirovala na centrální postavení v českém domácím odboji, který ovšem po ztrátách z předešlých let již nedisponoval osobnostmi dostatečně politicky i vojensky reprezentativními.

Vedoucí osobností Rady tří byl nesporně Karel Veselý-Štajner. Jako důstoj­ník gen. štábu čs. armády dával organizaci postupně pevný vojenský základ a orientoval ji na ozbrojený boj proti okupační moci, včetně vytváření partyzán­ských oddílů, který by v příznivém okamžiku přerostl v celonárodní povstání. Po celou dobu války sledoval důsledně tuto linii a neúnavně organizoval nové skupiny s pomocí známých osob z armády či zbrojního průmyslu. Politic­kým představitelem se stal prof. J. Grňa. Rada tří vyrůstala v organizaci s celonárodní působností a vlivem. V létě 1944 sejí podařilo sjednotit pod svým vedením několik regionálních odbojových skupin, s jejichž pomocí mohla uplatnit svůj vliv na většině teritoria historických zemí.

Na jihovýchodní Moravě působila její skupina ALFA, na severovýchodě - včetně Beskyd - rozvíjela odbojovou činnost BETA a DELTA, na střední Moravě BRÁZDA, skupina HORÁCKO ovládala podstatnou část Vysočiny. V Praze a severovýchodních Čechách byly pro spolupráci získány ZPRAVO­DAJSKÁ BRIGÁDA a skupiny AVALA, TAU působily v oblasti Velkého Meziříčí. Na Šumavu vedly nadějné kontakty ke skupině NIVA.

Organizační činnost Rady tří směřovala k vytvoření celonárodní organizace a v tomto smyslu do jisté míry naplňovala představu čs. vlády v Londýně. Z hlediska politického však její vedoucí osobnosti byly málo známé. Proto byla hledána vhodná vojenská osobnost, která by svým postavením v odboji i autoritou odpovídala významu Rady tří. Tak byl nalezen a získán gen. Luza, který rozhodně odporoval okupační politice a celá léta žil v ilegalitě, hledaje možnost odpovídajícího uplatnění. V létě 1944 byl Londýnem potvrzen jako velitel v Čechách a po jistý čas se uvažovalo o jeho vyslání na Slovensko, kde se měl ujmout příprav povstání. Po smrti gen. Luži stanul v čele štábu celé organizace kpt. Veselý-Štajner.

Rada tří dlouho usilovala o pravidelné spojení s vládou ve Velké Británii. Pokusy o zřízení rádiové linky končily na nedostatku potřebné aparatury, šifrovacích pomůcek a provozních podkladů, a tak až do léta 1944 zůstávalo jako jediné pouze kurýrní spojení přes Slovensko do Švýcarska či Istanbulu, které nejčastěji zajišťoval ředitel brněnské Zbrojovky ing. Staller. Po příchodu kpt. Krátkého byl dodán Radě tří šifrovací klíč. Vznik povstání a německá protiopa­tření další přípravy přerušily.

Pro vládní orgány v Londýně byla Rada tří zřejmě málo reprezentativní. K těmto výhradám přistoupily koncem léta 1944 ještě další, vzniklé z nesplně­ného očekávání dodávek zbraní, které MNO v Londýně chtělo realizovat až v říjnu. Později tento plán odvolalo. Rada tří měla v té době již pravidelné rádiové spojení s vládou zásluhou CALCIA a některé depeše politického charakteru odesílal K. Veselý-Štajner též prostřednictvím BARIA. Rozpory mezi vedením organizace a parašutisty vrcholily a zesilovány vzájemnou nedůvěrou hrozily přerušením spolupráce. Vzniklou situaci bylo třeba v zájmu odboje řešit a zpravodajský odbor považoval za nejvhodnější a nejúčinnější formu k překlenutí rozporů vyslání zvláštní skupiny - operace TUNGSTEN.


Zdroj: Bylo málo mužů - J.Šolc

Další informace:http://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:af210fd9-d31e-490f-93be-f25ba9770704?page=uuid:00f00db4-0fed-11eb-80fc-001b63bd97ba

https://www.youtube.com/watch?v=ExoAtJdrnhM - Možnosti hrdinů - Dokument