Karel Štěpánský

Karel Štěpánský

*11. listopad 1891 - †25. březen 1982

Československý voják a odbojář.

Narodil se 11. listopadu 1891 v  Hradci Králové. Po obecné škole navštěvoval v letech 1903 až 1908 vyšší reálnou školu v Hradci Králové, v letech 1908 až 1912 pak kadetku v Praze. Dne 18. srpna 1912 jej vyřadili v hodnosti praporčíka a jmenovali velitelem čety pěšího pluku č. 30 ve Lvově. S ním odešel 27. července 1914 na frontu, kde postupně zastával funkce spojovacího důstojníka, praporního pobočníka, velitele roty, velitele pochodového praporu a velitele polního praporu. Do hodnosti poručíka byl povýšen 1. května 1914 a nadporučíka 1. července 1915. Války se jako důstojníci rakousko-uherské armády účastnili i jeho bratři Hynek a nejstarší Kamil, jenž během frontových bojů padl. Po vzniku Československa se přihlásil k další vojenské službě a od 15. listopadu 1918 působil u operačního oddělení Ministerstva národní obrany v Praze, kde jej 1. srpna 1919 povýšili na kapitána. Dne 10. června 1919 byl převelen ke štábu 5. divize na Slovensku, od 5. září do 15. února 1920 navštěvoval kurz pro výchovu důstojníků generálního štábu. Od 15. února 1920 byl zařazen na 4. oddělení MNO a 25. října 1921 nastoupil na stejné oddělení k Hlavnímu štábu. Od 15. listopadu 1921 do 30. července 1922 studoval Válečnou školu v Praze a po jejím úspěšném absolvování nastoupil opět na 4. oddělení MNO. V průběhu zdejšího působení podnikl zásadní životní krok, když 27. dubna 1924 vstoupil do svazku manželského se slečnou Hanou Černou. Narodily se jim dvě děti, roku 1927 dcera Hana (v dospělosti provdaná Pelikánová, profesí promovaná pedagožka) a roku 1929 syn Karel (později inženýr). Ke 30. září 1927 jej určili na specializaci pro vojenskou železniční službu, jíž se věnoval po šest následujících let. Dne 30. září 1928 byl ustanoven železničním traťovým velitelem úseku Praha-sever, od 27. srpna 1932 zastával stejnou funkci v Praze. Během popisovaného období postupoval i hodnostně, na štábního kapitána generálního štábu ho povýšili 9. července 1926, majora generálního štábu 29. prosince 1928 a podplukovníka generálního štábu 30. června 1933.1) Potom se na rok vrátil k bojovým jednotkám, aby získal nutnou velitelskou praxi, vyžadovanou pro další postup. Mezi 30. zářím 1934 a 3. zářím 1935 tedy velel praporu pěšího pluku 4 v Hradci Králové. Od 4. září nastoupil jako profesor na Vysokou školu válečnou v Praze, kde působil až do okupace, s výjimkou květnové mobilizace v roce 1938, kdy byl přidělen ke III. sboru v Brně. Do hodnosti plukovníka generálního štábu ho povýšili 1. července 1938.

Karel Štěpánský musel podobně jako mnoho jeho kolegů řešit otázku, jak si po rozpuštění armády zajistit další existenci. Podobně jako jeho starší bratr Hynek využil nabídky a 1. července 1939 vstoupil do nově ustanoveného vládního vojska. Oba bratři mohli zůstat se svými rodinami v Praze, dostali totiž místa na generálním inspektorátu. Karla zde určili přednostou 4. oddělení. Hynek Štěpánský (23. srpna 1888 – 13. února 1940) se osvobození nedočkal, nečekaně podlehl náhlé mozkové příhodě během pracovní večeře s kolegy a manželkami. Po odsunu vládních vojáků do Itálie v květnu 1944 se Karel Štěpánský stal materiálním důstojníkem zasazeného generálního inspektorátu v Chiari.

Plukovník Karel Štěpánský patřil mezi ty, kteří se nehodlali s potupnou okupací své vlasti smířit, a zapojil se aktivně do protinacistického odboje. Po masových popravách po atentátu na Reinharda Heydricha se podařilo utvořit nové centrum vojenského odboje, v jehož čele stanul generál Zdeněk Novák.

Nepřítelem decimovanou Obranu národa reorganizoval a rozhodl se ji postavit na ilegálních vojenských skupinách, ale zároveň i protektorátních bezpečnostních sborech – policii, četnictvu a vládním vojsku. Ze spolehlivých vlastenců vytvořil svůj nový štáb, jehož náčelníkem jmenoval podplukovníka gšt. Stanislava Suledra, zástupcem vládního vojska podplukovníka gšt. Theodora Langa, zástupcem četnictva majora Bohdana Ševčíka, zástupcem policie vrchního policejního radu dr. Josefa Mainera, přednostou zpravodajské a sabotážní skupiny podplukovníka gšt. Františka Bürgera, vedoucím oddílu pro teroristické útoky dr. Ing. Stanislava Jokla a přednostou materiální skupiny plukovníka gšt. Karla Štěpánského. Novák kladl důraz na konspiraci, takže jednotliví členové vedení se neznali a kromě své skupiny neznali identitu dalších odbojářů. Karla Štěpánského zasvětlili do existence Obrany národa v lednu 1944, od té doby se s Novákem nepravidelně scházel v jeho kanceláři v centru Prahy a připravovali plány pro materiální zajištění protiněmeckého povstání.

Poté, co byl Karel Štěpánský přidělen k zasazenému generálnímu inspektorátu, musel 25. května 1944 odjet do Itálie, kde však s  odbojovými aktivitami nepřestal. Snažil se pražské vedení informovat o počtech a rozmístěních posádek vládního vojska i německých sil v  Itálii a se spolehlivými kolegy vedli diskuse o vystoupení vládních vojáků po boku spojenců, až se jejich armádám podaří postoupit do jejich blízkosti. Rozsáhlá organizace Obrany národa však nedokázala uniknout pozornosti nacistické tajné policie a ta 22. června 1944 zatkla generála Nováka. Následovala zatčení dalších odbojářů a gestapo získalo představu i o úloze plukovníka Karla Štěpánského. Jeho zatkli 16. července v Chiari, přímo na ubikaci důstojníků zasazeného generálního inspektorátu. Následovala třídenní cesta vlaky s přestupy do Prahy, s eskortou tvořenou důstojníkem SS a jedním esesmanem, vyzbrojeným samopalem. Konečně jej důstojník s vojákem doved[1]li před vrata sídla gestapa v Petschkově paláci, kde jej předali dozorčímu, bylo 19. července časně ráno. Karel Štěpánský na první zkušenost s nacistickým bezpečnostním aparátem vzpomínal: „Zabouchly se za mnou dveře kobky v Petschkově paláci. Bylo asi 4.30 ráno. Lehl jsem si na tvrdou a úzkou pryčnu a trochu si zdřímnul. Probudil jsem se hrozně rozlámaný a otlačený. Venku slyším odměřené kroky, asi strážný. Volám ‚haló‘, nejdříve marně, pak onen venku zabouchá na dveře a houkne ,Halťs Maul!‘. A to jsem naráz poznal, že jsem vězněm! Mohlo být asi 7 hodin, když se dveře otevřely, a jakýsi příslušník SS mne odvedl do přijímací místnosti, zde vzal jsem svoje dva kufry a nesl je nahoru do druhého poschodí do jakési kanceláře. Tam mně udělali kapesní prohlídku. Komisař vytáhl moji náprsní tašku s kalendáříkem, prohlédl a vytáhl jakýsi seznam a ptá se, co to je. Říkám ,nic důležitého‘, on na to ,no to se ukáže‘ a hodil to k mým věcem. Pak si napsal adresu a jakoby pro sebe prohodil ,tak jdeme na prohlídku‘. A odešli, oba najednou. Mne opět odvedl onen SS-Mann dolů do místnosti, kde na lavicích sedělo více lidí. (Později jsem se dověděl, že této místnosti říkají ,biograf‘). Jiný příslušník SS si zapsal moje jméno a posadil mě na lavici u okna. Vpředu místnosti byla černá tabule, v koutě vysoká židle, na které seděl strážce (byl to náš četník) a dával pozor, aby nikdo nemluvil a aby seděl ,způsobně‘, tedy s rukama na kolenou. Ve dvou výklencích lavice a napříč místnosti bylo asi 6 až 8 dlouhých lavic, na kterých seděli vězni, čekající na výslech, sedělo jich na každé lavici 4 až 6, od sebe byli asi metr vzdáleni. (…) Po 10. hodině večer jsem byl znovu volán a odveden nahoru, tentokrát do prvního poschodí, do kanceláře tuším číslo 117. Tam nějaká slečna se mnou sepsala dotazník (jméno, narození, povolání, jmění, vyznamenání apod.), a pak mne odvedli do sousední místnosti. Tam seděl nějaký muž v hnědém civilním kabátě a cosi psal. Posadil jsem se v křesle naproti a čekal. Písařka mu podala můj dotazník, pročetl ho, pak se na mne podíval, a řekl asi toto: ,Tak proč myslíte, že tu jste?‘ Výslech začíná, tak pozor, méně mluvit a více myslet! Vymlouval jsem se, že nevím, ale že ze zatýkacího rozkazu 114. německé divize soudím, že je to v souvislosti s  generálem Novákem a plukovníkem Lan[1]gem. Ptal se ještě na leccos, mezi jiným, že prý jsme se scházeli u generála Nováka v bytu. Rozhodně jsem to popřel. On četl v jakémsi lejstru (asi nějaká výpověď) a rozkřikl se na mne, abych nezapíral. Já opět že ne. Začal na mne křičet, vstal a už se rozpřáhl, když v tom zadrnčel telefon, několik mrzutých poznámek do sluchátka a – odešel. (…) Již za tmy dorazili jsme na Pankrác. Pěkné přivítání. Houkli na nás, postavili nás tváří ke zdi a čekáme. Bylo tam těch nešťastníků při zdi několik, i dvě ženy. Brali jednoho po druhém do kanceláře, hodně pomalu, mezitím se bavili a ,vtipkovali‘. Na mne přišla řada až před půlnocí. Opět kapesní prohlídka, ale hrubá. Ode[1]brali mi peněženku, prstýnek, náramkové hodinky. Šle a kravatu jsem už držel v ruce, vystihl jsem to z předchozích ,jednání‘ s nově příchozími, kde to z nich – nic netušících a většinou německy nerozumějících – rvali násilím. Pak na mne houkli ,Marsch! Zelle 30‘ a šel jsem – opět podle vzoru předchozích– na křižovatku chodeb a hlásil tam rozkročmo stojícímu vězeňskému dozorci: ,Zelle 30‘. Zavedl mne k ní, znovu prošacoval, a strčil dovnitř. Tak už jsem zde, a na jak dlouho, a vyjdu-li z ní vůbec?!“

Karel Štěpánský prožil první den jako vězeň nacistického bezpečnostního aparátu, a měl jím zůstat po celý zbytek války. V následujících týdnech byl opa[1]kovaně odvážen na výslechy do Petschkova paláce, kde se z  něj snažili dostat přiznání k činnosti směřující proti říši a jména dalších spolupracovníků. Štěpánský později popisoval, že na něj byl vyvíjen značný tlak, ale snažil se obratně vyvléknout ze záludných otázek německého vyšetřujícího komisaře a především nic zásadního nevyzradit. V pankrácké věznici se s ním na cele vystřídalo několik spolubydlících, morální vzpruhou se pro Štěpánského stal čtvrtek 21. září, když k němu ubytovali jeho mladšího přítele, majora vládního vojska Jana Pulkrábka. Byl zatčen rovněž za účast na odbojové činnosti a po čtyři následující dny mohli probírat vojenskou situaci v Evropě i zatýkání kolegů z vládního vojska. V  úterý 26. září dostali oba od dozorce příkaz sbalit si věci, potom museli nasednout do vězni přeplněného autobusu, který je odvezl na Hybernské nádraží. Zde nasedli na vlak do Terezína. Vězně doprovázeli čeští četníci, Štěpánský s Pulkrábkem jednomu z nich potají napsali telefonní čísla k rodinám a poprosili ho, zda by mohl zavolat, kam je odvezli. Až po válce zjistili, že neznámý četník skutečně slib splnil a rodiny vězňů informoval o jejich přesunu do policejní věz[1]nice v Malé pevnosti. Když vlak zastavil na nádraží v Kralupech nad Vltavou a Roudnici nad Labem, lidé vězňům po četnících posílali jídlo a cigarety, na což generál Štěpánský vzpomínal i po létech jako na projev statečnosti a solidarity s trpícími. Po příchodu do Malé pevnosti si transport osobně prohlédl velitel věznice Jöckel, potom muže rozdělili do jednotlivých cel, Karel Štěpánský byl poslán do cely číslo 14. Tehdejším kápem v ní byl plzeňský profesor Miloslav Šváb. V prvních dnech Štěpánského přidělovali na stavební práce v areálu věznice nebo vykládání cihel z vagonů. V týdnu od 2. do 7. října byl zařazen do komanda Elbschloss II, kde vykonával nádenickou práci, potom jej přeřadili k snazší práci ve skladech. Od 23. října byl umístěn v bramborárně, kde se od rána do večera s ostatními věnoval monotónnímu škrábání brambor do vězeňské kuchyně. Vedením pracovní skupiny byl pověřen vězněný generál Miloslav Bárta, jehož Štěpánský považoval za poněkud náladového, ale slušného člověka. V bramborárně byl Karel Štěpánský umístěn až do neděle 3. prosince, následujícího dne musel nastoupit na nové pracoviště, do prádelny. Prožil zde vánoční svátky a překonal i vážné zažívací potíže s horečkami, které jej postihly na přelomu roku. V té době již byl přestěhován do cely číslo 18. Ve volném čase pomáhal organizovat přednášky pro vězně, sám dvakrát vystoupil s tématy historie vládního vojska a osobními vzpomínkami na cestování po Itálii. Denně však byl konfrontován s drsnou realitou Malé pevnosti: „V pátek 2. února jsem byl svědkem hnusného jednání. Před Hofkanzlei stál dvojřad asi 16 Židů v pruhovaných vězeňských šatech. Před nimi stáli ,Pinďa‘, Burian a Rojko a trýznili je. Bili je obušky, řvali na ně, kopali je a Židé úpěli a naříkali. Právě se nás asi pět vracelo z ošetřovny. Burian na nás zařval ,los, los‘, nemocní se dali do běhu, já nemohl, tak jsem se belhal zá nimi, Rojko za mnou skočil, přetáhl mne obuškem přes záda, jen jsem vyhekl. Ale když viděl, že opravdu rychleji nemohu, dal mi pokoj. Když už jsem u toho týrání vězňů našimi dozorci, tak bych se zmínil všeobecně o těch ,žertících‘, jak my tomu posměšně říkali. Fackování a kopání mezi ně nepatřilo, to bylo na denním pořádku. Ale bití už bývalo rafinované, holí, důtkami, obuškem, ocelovým lanem, řetízkem, vězeň při tom buď stál, ležel nebo – a to bylo nejhorší – byl svázán do kozelce. Ty rány se těžko hojily a obkládali jsme je, k zmírnění bolestí, alespoň mokrými ručníky. Jiné způsoby byly stát u zdi, kde mu každou chvíli dozorce nepředvídaně zezadu drcnul do hlavy, že měl za chvíli nos i čelo zkrvavené. Nebo stát u zdi, bez jídla a pití, den, noc a den, až se vězeň zhroutil, aby byl kopanci opět přinucen vstát. Jeden vězeň stál za trest u zdi, ruce roztažené, v každé jednu cihlu a na hlavě cihly tři. Za mrazu se musel jiný vysvléknout do naha a stát na dvoře až celý prokřehl. Jednoho chorvatského důstojníka, který se pokusil o útěk, nechali takto stát v lednu celou noc, ráno už ležel na zemi zmrzlý. A to je jen malý výčet, bylo těch ,žertíků‘ mnohem víc a mnohem krutějších, ale o všech se ani člověk nedoslechl, ani se po nich nepídil. Jeden takový ,žertík‘ nám provedl dozorce Malloth, míšenec Itala a Němky, Tyrolák a profesí číšník, v prádelně minulý týden. Přišel slušně opilý, a když kdosi výkřikl ,Achtung‘, nechal nás nastoupit do řady, vytáhl pistoli a šermoval jí každému z nás pod nosem, nejvíc však Lustigovi, tomu jezdil od hlavy až k břichu a blábolil ,Du Kerrl, Dich muss ich mal erschiessen‘. Že Lustig hrál všemi barvami, nemusím dokládat. Pak zastrčil pistoli a vypotácel se ze dveří. A my si oddychli.“ Ve středu 31. ledna si pro Karla Štěpánského přišel obávaný dozorce Rojko, který jej odvedl na velitelství. Tam mu byl předán přípis, že je k tomu samému dni propuštěn z  vládního vojska a zbaven služebního platu. To však samozřejmě na jeho vězeňském postavení nic neměnilo, poslední válečný rok však byl i pro vězně patrný nadcházející konec: „Poměry na naší kobce se zhoršovaly, Milota byl velitelem kobky a kázeň upadala. Vzmáhala se podrážděnost a hádavost, podnícená též tím, že si venkovské komandýrky vymohly dvojitou porci jídla, to znamenalo, že zbude-li něco – a vždy něco zbylo – rozdělí se to pouze mezi ně. A to nespravedlivé rozdělování jídla, dnes, kdy jsme již všichni trpěli hladem, ještě zvyšovalo vzájemnou nevraživost a rozkol. Jídlo bylo o mnoho horší, bramboračka bez brambor, kroupová polévka bez krup a některé polévky, učiněná šlichta, skoro pomeje. Kuchaři vynašli novou polévku a dali jí jméno ,pinďovka‘, byla to teplá voda se zápražkou a v ní zbytky z  balíčkárny, chléb, buchty, marmeláda, keksy a podobně. Tohle bídné jídlo trvalo asi týden, pak se opět trochu zlepšilo, zásluhou dozorce Hohause, kterému si vězni postěžovali. V polovině února jsme často slyšeli silné bombardování, asi Drážďan. Tak už jsou Rusové na blízku. A kde jsou Angličané s Američany? Ti snad ještě bojují někde o Rýn. Zmocňovala se nás nejhorší vězeňská nemoc, netrpělivost a stesk. Dlouho to nepotrvá, opět se z toho dostaneme, ale po dobu ,onemocnění‘ jsme byli svárliví a popudliví. A tak se pocit stesku a beznaděje střídal s odevzdaností a důvěřivostí.“ V neděli 4. března 1945 v podvečer přemístili Štěpánského do cely číslo 39, kde se potkal s dalšími členy své odbojové skupiny: Stanislavem Suledrem, Theodorem Langem a doktorem Dvořákem. Konečně mohli zkonfrontovat své minulé výslechy na gestapu a zjistit, na co se ostatních vyšetřovatelé ptali a co tajná policie asi zjistila. Následujícího dne v 17.00 se převlékli do civilních šatů a s eskortou SS se vydali na pochod do Bohušovic nad Ohří, kde nasedli do vagonu a vydali se vlakem na Prahu. Do hlavního města dorazili 6. března a z Hybernského nádraží byli odvezeni opět do Pankrácké věznice, Štěpánského umístili na celu číslo 8. K prvnímu výslechu do Petschkova paláce jej odvezli až 13. března. Na dotazy odpovídal připraven, díky předchozímu setkání se členy své skupiny v Malé pev[1]nosti, a přestože proti němu vyslýchající použil fyzického násilí, nic podstatného nevyzradil. Během následujících týdnů byl opakovaně převážen k výslechům do „Pečkárny“, většinu doby strávil na cele číslo 112, kam ho přemístili. Až 4. dubna s ním po posledním výslechu podepsali závěrečný protokol, který měl být podkladovým materiálem pro lidový soud, jenž měl se Štěpánským a dalšími členy jeho skupiny proběhnout v Litoměřicích. Na Pankráci byl vězněn až do úterý 17. dubna, kdy jej ráno vyvolali a určili do skupiny, odjíždějící opět do Terezína. Trať byla poškozená, vlak neustále zastavoval kvůli náletům, takže vlak nakonec zůstal stát v Beřkovicích, odkud v jednu ráno 18. dubna pokračovali na korbě nákladního automobilu na dřevoplyn, noční tmou projeli několika obcemi a Roudnicí nad Labem, a až ke třetí ráno dorazili k Malé pevnosti. Vězně rozdělili a Karel Štěpánský se dostal zpět na celu číslo 18, kde byl ubytován po většinu svého prvního terezínského pobytu. Od 21. dubna byl zařazen opět na práci v prádelně, ale pozoroval všudypřítomnou nervozitu a obavy z  konce německého panování: „Táborem se šířily nejrozmanitější zprávy o situaci, boje v Berlíně, Rusové před Lincem, Angličané v Krušnohoří, Američané táhnou přes Domažlice na Plzeň, Rusové a Američané se spojili na Labi apod. A to vše skýtalo vděčnou látku k večerním debatám, když se tak procházíme po dvoře, nejsme-li ovšem právě v prádelně při práci. Ale i o našem osudu dosti uvažujeme. Mluvilo se různě. Jedni tvrdili, že budeme příští týden všichni propuštěni, jindy že ne, že si zde ponechají partyzány a těžší politické vězně označené ,R.U‘ (Rückkehr unerwünscht) a ,XYZ‘ (národní výbory, komunisté, odbojové organizace, sabotážníci a další). S těmi ovšem pak udělají krátký proces, vždyť ještě v noci z pátku na sobotu jich popravili asi 14!

Tihle Němci jsou nenapravitelní. Konec před dveřmi a oni ještě popravují. A pak se budou dovolávat smilování a svědomí světa. Vrazi?! Mezi Němci bylo možné pozorovat rozruch. Bachaři se stěhovali, zatím aspoň svoje rodiny a majetek, esesáci si odpárávali černé výložky, v kantýně se ožírali, pak se hádali, nadávali si, poprali se, ba prý se i střílelo. Kázeň všude upadala, ,achtungovalo‘ se jen na půl huby, dříve obávaní pohlaváři byli nevšímaví, už nás nehonili ,los, los‘ a nedbali více o komandýrky, aby byly plné. To vše byly názna[1]ky deprese a blízkého konce. A také i to, že se počínaly pálit služební písemnosti, Dekorování po válce, Karel Štěpánský čtvrtý zprava TL_2015.indd 99 30. 10. 2015 10:05:49 100 seznamy, kartotéční lístky. Pod dozorem Rojka přinášeli z ,Geschäftszimmer‘ celé koše těchto písemností, napočítal jsem jich sám asi 14 a to vše se pálilo v kotli naší kotelny. Chtěli zahladit stopy svého hospodářství, svých krádeží, svého ukrutenství. To bylo v neděli 29. dubna. Ale byla jedna věc, která nás bolela a deprimovala. Na IV. dvoře řádil skvrnitý tyfus, denně jich několik umíralo a denně tento počet stoupal, přes 15 úmrtí za den! Naši lékaři se radili o dezinfekci, o pomoci, ale se zdejšími omezenými prostředky to šlo těžko a Němcům – těm na tom nezáleželo, vždyť je to také jeden z prostředků žádoucí likvidace tábora! Ubohý IV. dvůr, bylo jich tam celkem asi 3 000 a z toho prý jich bylo nejméně 1 000 infikováno. Chudáci!“

Vězni byli nepřímými svědky i poslední popravy v Terezíně 2. května, kdy bylo popraveno 52 vězňů. Karel Štěpánský do svých vzpomínek zaznamenal: „Mezi dopoledne popravenými byli i dva velmi dobří kamarádi z bývalé osmnáctky, Stehlík a Vraný. Oba sedláci z čáslavského okresu. Spřátelil jsem se s nimi tenkrát a oni mně velmi důvěřovali a se vším se mi svěřovali. Zvláště Vraného mě bylo líto, co byl v Terezíně, narodila se mu dceruška a on se na ni tak těšil! Mezi odpoledne popravenými byl i Langer z naší kobky. Hodný chlapec, odněkud ze Staré Boleslavi, organizovaný komunista. Byl náhle vyvolán z kobky, nebylo to nic divného, byl jako elektrotechnik častěji volán, aby někde něco spravil. Ale tentokrát to bylo na smrt. Vypravovalo se, že když ho postavili k těm již čekajícím a vojín odešel pro další tři, že skočil do otevřeného okna rozestavěných kasáren, proběhl stavbou, parkem a utíkal na blízké hradby. ‚Piňďovi‘ vlčáci však ho zahlédli, štěkotem upozornili Rojka, který Langra pronásledoval a zastřelil. Bůh buď jejich duším milostiv!“

Karel Štěpánský pozoroval poslední hodiny německého velení, kvapné balení a odchod dozorců a převzetí správy nad pevností narychlo sestaveným výborem vězňů 5. května. Ráno 6. května opustil brány pevnosti jako svobodný člověk. S kamarádem majorem Pulkrábkem se chtěli dostat do Prahy, vlaky však nejezdily a na přístupech ku Praze byly zablokovány silnice vzhledem k probíhajícím bojům. Dostali se tedy stopem do Roudnice nad Labem, kde je ubytovali Pulkrábkovi přátelé. Do Prahy se vydali 9. května, kde se po dlouhé době setkal s nejbližšími. Zjistil, že obě jeho děti se aktivně účastnily Pražského povstání, šestnáctiletý syn bojoval na barikádách a dcera působila jako dobrovolná sestra Červeného kříže, oba naštěstí vyšli z povstání bez zranění. Řada jeho spoluvězňů se dočkala konce války, ovšem ve velmi zuboženém stavu a zemřela krátce po osvobození. To byl i případ jeho dvou blízkých přátel z  vedení Obrany národa a spoluvězňů v terezínské policejní věznici, podplukovníků gšt. Theodora Langa a Stanislava Suledra, kteří skonali v pražských nemocnicích.

Karel Štěpánský se hned po osvobození přihlásil do služby na vojenském velitelství v Praze. Dne 31. května 1945 převzal funkci přednosty 10. oddělení III. odboru MNO, kde působil do podzimu téhož roku. Od 1. listopadu převzal funkci náčelníka štábu hlavního týlu. Vrcholem jeho vojenské kariéry se stal 1. říjen 1946, kdy jej povýšili do hodnosti brigádního generála. V souvislosti s tím byl od 1. ledna 1947 pověřen funkcí 3. podnáčelníka Hlavního štábu, již zastával až do samého konce vojenské dráhy. Podobně jako u mnohých dalších reprezentantů meziválečné československé armády jeho působení ve vojsku skončilo prakticky okamžitě po komunistickém převratu. Již 1. března 1948 jej poslali do výslužby. Uzavřela se tak dlouhá a bohatá profesní dráha muže, který vojsku obětoval většinu dospělého života. V rakouské a československé uniformě strávil dlouhé čtyři desítky let.

Karel Štěpánský pak žil jako penzista v Praze, věnoval se blízkým, a když jeho děti dospěly a založily vlastní rodiny, pomáhal jim s  vnoučaty. Generálova vnučka Iva na něj vzpomíná jako na nesmírně slušného a čestného člověka, který pro ni představuje celoživotní vzor. Velkou ranou pro něj byla 4. ledna 1973 smrt milované manželky Hany, s níž prožil desítky let. Generál Karel Štěpánský zemřel v Praze po delší nemoci 25. března 1982.

S použitím:

Ivo Pejčoch - Terezínské listy 2015