František Kravák: Porovnání verzí
Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<nowiki>*</nowiki>10. září 1889 Mostkovice – †24. května 1943 Berlín – Plötzensee[[Soubor:Frantisek.Kravak.(1889-1943).gif|náhled|František Kravák]] | <nowiki>*</nowiki>10. září 1889 Mostkovice – †24. května 1943 Berlín – Plötzensee[[Soubor:Frantisek.Kravak.(1889-1943).gif|náhled|František Kravák]] | ||
− | + | Československý legionář, voják a odbojář. V letech 1901-1909 studoval na české vyšší reálce v Prostějově, kde na jaře 1909 úspěšně složil maturitní zkoušku, 7. 8. 1909 byl odveden a v říjnu téhož roku nastoupil jako jednoroční dobrovolník voj. prez. službu u c. k. pěšího pluku č. 55. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a na podzim 1910 se po předchozím povýšení na kadeta aspiranta vrátil do civilního života. Zaměstnání si našel u firmy Baťa ve Zlíně, kde poté pracoval jako účetní a později obchodní zástupce až do vypuknutí první světové války. V srpnu 1914 byl v rámci mobilizace prezentován u svého kmenového útvaru a po zdokonalovacím výcviku | |
− | V letech 1901-1909 studoval na české vyšší reálce v Prostějově, kde na jaře 1909 úspěšně složil maturitní zkoušku, 7. 8. 1909 byl odveden a v říjnu téhož roku nastoupil jako jednoroční dobrovolník voj. prez. službu u c. k. pěšího pluku č. 55. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a na podzim 1910 se po předchozím povýšení na kadeta aspiranta vrátil do civilního života. Zaměstnání si našel u firmy Baťa ve Zlíně, kde poté pracoval jako účetní a později obchodní zástupce až do vypuknutí první světové války. V srpnu 1914 byl v rámci mobilizace prezentován u svého kmenového útvaru a po zdokonalovacím výcviku | ||
v hodnosti ppor. 6. 9. 1914 odeslán jako velitel čety na ruskou frontu. Zde již 28. 12. 1914 přeběhl u Tarnova k Rusům. Až do 28. 2. 1916 byl držen v zajateckém táboře v Kazalinsku a později v Taškentu, kde se stal jedním z představitelů zajatecké samo-správy. Zde se také dobrovolně přihlásil do čs. legií. Následně odjel do Kyjeva, kde 23. 6. 1916 nastoupil činnou službu u 1. čs. střeleckého pluku a absolvoval tamní důstojnickou školu. Nebyl však přidělen k běžné řadové službě. OČNR na Rusi totiž využila jeho dokonalé znalosti fungování zajateckých táborů, jmenovala ho svým plnomocníkem a 2. 7. 1917 jej vyslala jako emisara k náboru dobrovolníků do různých zajateckých táborů na řadě míst Ruska. Po návratu byl v hodnosti ppor. zařazen 11. 10. 1917 jako velitel čety k 6. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil všech významných bojů počínaje střetnutím u Bachmače, přes vystoupení v Čeljabinsku, krvavé srážky s bolševiky u Omska, Tatarské, Kunguru, Jěkatěrinburgu a Irkutska, až po následné střežení sibiřské magistrály. Prošel funkcemi velitele roty, velitele půl roty a velitele praporu (postupně byl také povyšován: na por. 17. 8. 1918, kpt. 1. 12. 1918 a mjr. 4. 10. 1919). | v hodnosti ppor. 6. 9. 1914 odeslán jako velitel čety na ruskou frontu. Zde již 28. 12. 1914 přeběhl u Tarnova k Rusům. Až do 28. 2. 1916 byl držen v zajateckém táboře v Kazalinsku a později v Taškentu, kde se stal jedním z představitelů zajatecké samo-správy. Zde se také dobrovolně přihlásil do čs. legií. Následně odjel do Kyjeva, kde 23. 6. 1916 nastoupil činnou službu u 1. čs. střeleckého pluku a absolvoval tamní důstojnickou školu. Nebyl však přidělen k běžné řadové službě. OČNR na Rusi totiž využila jeho dokonalé znalosti fungování zajateckých táborů, jmenovala ho svým plnomocníkem a 2. 7. 1917 jej vyslala jako emisara k náboru dobrovolníků do různých zajateckých táborů na řadě míst Ruska. Po návratu byl v hodnosti ppor. zařazen 11. 10. 1917 jako velitel čety k 6. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil všech významných bojů počínaje střetnutím u Bachmače, přes vystoupení v Čeljabinsku, krvavé srážky s bolševiky u Omska, Tatarské, Kunguru, Jěkatěrinburgu a Irkutska, až po následné střežení sibiřské magistrály. Prošel funkcemi velitele roty, velitele půl roty a velitele praporu (postupně byl také povyšován: na por. 17. 8. 1918, kpt. 1. 12. 1918 a mjr. 4. 10. 1919). | ||
Řádek 10: | Řádek 9: | ||
Rozhodl se zůstat v armádě a konal službu i nadále u svého útvaru, který se v rámci unifikace změnil na p. pl. 6 s posádkou v Olomouci. Zde působil až do 14. 12. 1923 nejprve jako velitel III. p. prap., později zástupce velitele pluku (od 30. 12. 1920 v hodnosti pplk.). V mezidobí v roce 1921 absolvoval v Milovicích kurs pro štábní důstojníky. V polovině prosince 1923 se stal velitelem školy pro výchovu důstojníků pěchoty v záloze 7. divize v Olomouci (zde také v roce 1924 absolvoval ekvitační kurs pro pěchotu). S ohledem na prokázané pedagogické schopnosti byl 1. 10. 1926 přidělen k VA v Hranicích, kde poté působil jako profesor taktiky pěchoty a vychovatel akademiků až do 30. 9. 1927. Následně absolvoval v Praze v termínu od 3. 10. 1927 do 14. 2. 1928 kurs pro velitele vojskových těles a oddílů a poté odjel zpět do Olomouce, kde nastoupil službu jako zástupce velitele p. pl. 27. Zde byl také 21. 2. 1929 povýšen do hodnosti plk. Od 31. 12. 1929 do 29. 7. 1932 byl velitelem p. pl. 3 v Kroměříži (v mezidobí působil od 23. 11. 1931 do 28. 5. 1932 jako velitel školy pro velitele rot pěšího vojska v Milovicích). Dnem 30. 7. 1932 stanul v čele p. pl. 6 v Olomouci, tedy útvaru, s nímž se v létě 1920 vrátil zpět do ČSR a tuto funkci vykonával až do 29. 9. 1936. V mezidobí absolvoval v termínu od 1. 3. do 3. 7. 1934 Kurs pro vyšší velitele v Praze. Od 30. 9. 1936 do 30. 11. 1937 působil v Chomutově jako velitel 2. p. brig., odkud byl odeslán k MNO do Prahy, kde se stal přednostou I./1. odděl. (pěchotního) MNO. Zde se také 1. 1. 1938 dočkal povýšení do hodnosti brig.gen. Za branné pohotovosti státu vykonával funkci velitele 20. divize v Mutěnicích na jižní Moravě. Po Mnichovu se vrátil zpět na své původní místo na MNO v Praze, kde poté působil až do okupace. | Rozhodl se zůstat v armádě a konal službu i nadále u svého útvaru, který se v rámci unifikace změnil na p. pl. 6 s posádkou v Olomouci. Zde působil až do 14. 12. 1923 nejprve jako velitel III. p. prap., později zástupce velitele pluku (od 30. 12. 1920 v hodnosti pplk.). V mezidobí v roce 1921 absolvoval v Milovicích kurs pro štábní důstojníky. V polovině prosince 1923 se stal velitelem školy pro výchovu důstojníků pěchoty v záloze 7. divize v Olomouci (zde také v roce 1924 absolvoval ekvitační kurs pro pěchotu). S ohledem na prokázané pedagogické schopnosti byl 1. 10. 1926 přidělen k VA v Hranicích, kde poté působil jako profesor taktiky pěchoty a vychovatel akademiků až do 30. 9. 1927. Následně absolvoval v Praze v termínu od 3. 10. 1927 do 14. 2. 1928 kurs pro velitele vojskových těles a oddílů a poté odjel zpět do Olomouce, kde nastoupil službu jako zástupce velitele p. pl. 27. Zde byl také 21. 2. 1929 povýšen do hodnosti plk. Od 31. 12. 1929 do 29. 7. 1932 byl velitelem p. pl. 3 v Kroměříži (v mezidobí působil od 23. 11. 1931 do 28. 5. 1932 jako velitel školy pro velitele rot pěšího vojska v Milovicích). Dnem 30. 7. 1932 stanul v čele p. pl. 6 v Olomouci, tedy útvaru, s nímž se v létě 1920 vrátil zpět do ČSR a tuto funkci vykonával až do 29. 9. 1936. V mezidobí absolvoval v termínu od 1. 3. do 3. 7. 1934 Kurs pro vyšší velitele v Praze. Od 30. 9. 1936 do 30. 11. 1937 působil v Chomutově jako velitel 2. p. brig., odkud byl odeslán k MNO do Prahy, kde se stal přednostou I./1. odděl. (pěchotního) MNO. Zde se také 1. 1. 1938 dočkal povýšení do hodnosti brig.gen. Za branné pohotovosti státu vykonával funkci velitele 20. divize v Mutěnicích na jižní Moravě. Po Mnichovu se vrátil zpět na své původní místo na MNO v Praze, kde poté působil až do okupace. | ||
− | Již v dubnu 1939 se prostřednictvím plk.gšt. Čeňka Kudláčka napojil na Ústřední vedení ON, v níž úzce spolupracoval především s velitelem Zemského velitelství ON - Čechy div.gen. Hugo Vojtou a náčelníkem jeho štábu plk.gšt. Josefem Kohoutkem. Díky svému služebnímu zařazení na MNO v likvidaci se spolupodílel na organizaci odchodu bývalých důstojníků do zahraničí a jejich umísťování ve státní správě s přihlédnutím k potřebám odboje. Kromě toho začal ve středních a severozápadních Čechách budovat rozsáhlé Oblastní velitelství ON, které nakonec zahrnovalo tehdejší okresy Louny, Roudnice nad Labem, Rakovník, Slaný, Kladno, Beroun, Hořovice, Příbram, Sedlčany a Vlašim. Shromáždil kolem sebe kádr spolupracovníků z nichž vytvořil štáb, v jehož čele stanul pplk.gšt. František Houra. O otázky materiální, zejména opatřování zbraní a trhavin. se staral pplk.pěch. Karel Petráček, zpravodajskou síť budoval škpt.pěch. Robert Kubík, organizační věci, včetně vypracování mobilizačního plánu, zajišťoval škpt.pěch. Josef Smazal, operačními záležitostmi se zabýval škpt.pěch. František Benák, nábor a propagandu měl na starosti plk.pěch. Jaromír Halbhuber a plk.pěch. Miroslav Straka organizoval vedle své vedoucí funkce na Příbramsku i činnost sabotážní a teroristickou. Svěřené území rozdělil gen. Kravák na čtyři obvody, do jejichž čela jmenoval schopné a prověřené důstojníky: Louny (plk.pěch. Jan Kratochvíl), Beroun (plk.pěch. Josef Maxa), Benešov (plk.pěch. Adolf Hůlka) a Příbram (již zmíněný plk.pěch. Miroslav Straka). Na podzim 1939 provedl reorganizaci svého velitelství, které do budoucna vedle štábu sestávalo ze tří skupin: severní, jižní a východní. Severní skupinu tvořily okresy na sever od Berounky, tj. Rakovník, Kladno, Slaný, Louny a Roudnice, a jejím velitelem se stal plk.pěch. Jaromír Halbhuber (namísto plk. Kratochvíla, kterého na žádost generála Ingra odeslal do zahraničí). V jižní skupině byly okresy Beroun, Hořovice, Dobříš a Příbram. Organizační práce zde sice započal plk.děl. Josef Srstka, ale po jeho odchodu do Prahy převzal velení plk.pěch. Josef Maxa. Východní skupina (Benešovsko) tvořila zálohu velitele celé oblasti a byla svěřena plk. pěch. Adolfu Hůlkovi, který již v této oblasti působil. | + | Již v dubnu 1939 se prostřednictvím plk.gšt. Čeňka Kudláčka napojil na Ústřední vedení [[Obrana národa|ON]], v níž úzce spolupracoval především s velitelem Zemského velitelství ON - Čechy [[Hugo Vojta|div.gen. Hugo Vojtou]] a náčelníkem jeho štábu plk.gšt. [[Josef Kohoutek|Josefem Kohoutkem]]. Díky svému služebnímu zařazení na MNO v likvidaci se spolupodílel na organizaci odchodu bývalých důstojníků do zahraničí a jejich umísťování ve státní správě s přihlédnutím k potřebám odboje. Kromě toho začal ve středních a severozápadních Čechách budovat rozsáhlé Oblastní velitelství ON, které nakonec zahrnovalo tehdejší okresy Louny, Roudnice nad Labem, Rakovník, Slaný, Kladno, Beroun, Hořovice, Příbram, Sedlčany a Vlašim. Shromáždil kolem sebe kádr spolupracovníků z nichž vytvořil štáb, v jehož čele stanul pplk.gšt. František Houra. O otázky materiální, zejména opatřování zbraní a trhavin. se staral pplk.pěch. Karel Petráček, zpravodajskou síť budoval škpt.pěch. Robert Kubík, organizační věci, včetně vypracování mobilizačního plánu, zajišťoval škpt.pěch. Josef Smazal, operačními záležitostmi se zabýval škpt.pěch. František Benák, nábor a propagandu měl na starosti plk.pěch. Jaromír Halbhuber a plk.pěch. Miroslav Straka organizoval vedle své vedoucí funkce na Příbramsku i činnost sabotážní a teroristickou. Svěřené území rozdělil gen. Kravák na čtyři obvody, do jejichž čela jmenoval schopné a prověřené důstojníky: Louny (plk.pěch. Jan Kratochvíl), Beroun (plk.pěch. Josef Maxa), Benešov (plk.pěch. Adolf Hůlka) a Příbram (již zmíněný plk.pěch. Miroslav Straka). Na podzim 1939 provedl reorganizaci svého velitelství, které do budoucna vedle štábu sestávalo ze tří skupin: severní, jižní a východní. Severní skupinu tvořily okresy na sever od Berounky, tj. Rakovník, Kladno, Slaný, Louny a Roudnice, a jejím velitelem se stal plk.pěch. Jaromír Halbhuber (namísto plk. Kratochvíla, kterého na žádost generála Ingra odeslal do zahraničí). V jižní skupině byly okresy Beroun, Hořovice, Dobříš a Příbram. Organizační práce zde sice započal plk.děl. Josef Srstka, ale po jeho odchodu do Prahy převzal velení plk.pěch. Josef Maxa. Východní skupina (Benešovsko) tvořila zálohu velitele celé oblasti a byla svěřena plk. pěch. Adolfu Hůlkovi, který již v této oblasti působil. |
+ | |||
+ | V souvislosti s rozsáhlým zatýkáním v řadách ON se gestapo dostalo v únoru 1940 i na stopu Kravákovy organizace. Vzhledem k tomu, že i jemu osobně hrozilo zatčení, kterému se prozatím vyhnul tím, že se skrýval u známých v Beskydech, dostal od velitele ON arm.gen. [[Josef Bílý|Josefa Bílého]] pokyn, aby neprodleně odešel do zahraničí. Na Moravě, při plánování útěku, přišel do styku s škpt.v.z [[Bohumil Hrazdil|Bohumilem Hrazdilem]] - Kalinou, který mu pomáhal. Při pokusu o přechod na Slovensko byl však 23. 2. 1940 nedaleko Strážnice zatčen a po zjištění totožnosti převezen na kladenské gestapo. Zde byl vyslýchán za použití nejbrutálnějších výslechových metod, ale nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Vězněn byl postupně v kladenské sokolovně, později v Praze na Pankráci a na Karlově náměstí, v terezínské Malé pevnosti a nakonec v káznici Gollnow u Štětina. Odtud byl v lednu 1943 společně se svými spolupracovníky převezen do berlínské věznice Alt Moabit. Při soudním přelíčení konaném s gen. Kravákem a příslušníky jeho štábu 18. 1. 1943 před senátem berlínského Volksgerichtu bylo ze šesti obžalovaných pět odsouzeno k trestu smrti a jeden (pplk. Houra) na deset let těžkého žaláře. V oddělených procesech následovaly skupiny plk. Maxy, plk. Hůlky a dalších. Z přibližně 90 zatčených příslušníků Kravákovy organizace bylo více než 40 popraveno nebo zemřelo v důsledku útrap v koncentračních táborech a věznicích nacistického Německa. Den po vynesení rozsudku byl gen. Kravák spolu se svými spolupracovníky převezen do věznice v Berlíně-Plotzensee, kde čekali na vykonání rozsudku (škpt.pěch. František Benák však na následky útrap zemřel již 19. 1. 1943). Brig.gen. František Kravák byl popraven 24. 5. 1943 v 19.24. Po osvobození byl za svoji rozsáhlou odbojovou činnost povýšen do hodnosti divizního generála in memoriam. | ||
− | + | Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45, Archiv VOS |
Aktuální verze z 31. 1. 2022, 17:14
*10. září 1889 Mostkovice – †24. května 1943 Berlín – Plötzensee
Československý legionář, voják a odbojář. V letech 1901-1909 studoval na české vyšší reálce v Prostějově, kde na jaře 1909 úspěšně složil maturitní zkoušku, 7. 8. 1909 byl odveden a v říjnu téhož roku nastoupil jako jednoroční dobrovolník voj. prez. službu u c. k. pěšího pluku č. 55. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a na podzim 1910 se po předchozím povýšení na kadeta aspiranta vrátil do civilního života. Zaměstnání si našel u firmy Baťa ve Zlíně, kde poté pracoval jako účetní a později obchodní zástupce až do vypuknutí první světové války. V srpnu 1914 byl v rámci mobilizace prezentován u svého kmenového útvaru a po zdokonalovacím výcviku
v hodnosti ppor. 6. 9. 1914 odeslán jako velitel čety na ruskou frontu. Zde již 28. 12. 1914 přeběhl u Tarnova k Rusům. Až do 28. 2. 1916 byl držen v zajateckém táboře v Kazalinsku a později v Taškentu, kde se stal jedním z představitelů zajatecké samo-správy. Zde se také dobrovolně přihlásil do čs. legií. Následně odjel do Kyjeva, kde 23. 6. 1916 nastoupil činnou službu u 1. čs. střeleckého pluku a absolvoval tamní důstojnickou školu. Nebyl však přidělen k běžné řadové službě. OČNR na Rusi totiž využila jeho dokonalé znalosti fungování zajateckých táborů, jmenovala ho svým plnomocníkem a 2. 7. 1917 jej vyslala jako emisara k náboru dobrovolníků do různých zajateckých táborů na řadě míst Ruska. Po návratu byl v hodnosti ppor. zařazen 11. 10. 1917 jako velitel čety k 6. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil všech významných bojů počínaje střetnutím u Bachmače, přes vystoupení v Čeljabinsku, krvavé srážky s bolševiky u Omska, Tatarské, Kunguru, Jěkatěrinburgu a Irkutska, až po následné střežení sibiřské magistrály. Prošel funkcemi velitele roty, velitele půl roty a velitele praporu (postupně byl také povyšován: na por. 17. 8. 1918, kpt. 1. 12. 1918 a mjr. 4. 10. 1919).
V hodnosti mjr. ruských legií se 18. 6. 1920 vrátil do osvobozené vlasti.
Rozhodl se zůstat v armádě a konal službu i nadále u svého útvaru, který se v rámci unifikace změnil na p. pl. 6 s posádkou v Olomouci. Zde působil až do 14. 12. 1923 nejprve jako velitel III. p. prap., později zástupce velitele pluku (od 30. 12. 1920 v hodnosti pplk.). V mezidobí v roce 1921 absolvoval v Milovicích kurs pro štábní důstojníky. V polovině prosince 1923 se stal velitelem školy pro výchovu důstojníků pěchoty v záloze 7. divize v Olomouci (zde také v roce 1924 absolvoval ekvitační kurs pro pěchotu). S ohledem na prokázané pedagogické schopnosti byl 1. 10. 1926 přidělen k VA v Hranicích, kde poté působil jako profesor taktiky pěchoty a vychovatel akademiků až do 30. 9. 1927. Následně absolvoval v Praze v termínu od 3. 10. 1927 do 14. 2. 1928 kurs pro velitele vojskových těles a oddílů a poté odjel zpět do Olomouce, kde nastoupil službu jako zástupce velitele p. pl. 27. Zde byl také 21. 2. 1929 povýšen do hodnosti plk. Od 31. 12. 1929 do 29. 7. 1932 byl velitelem p. pl. 3 v Kroměříži (v mezidobí působil od 23. 11. 1931 do 28. 5. 1932 jako velitel školy pro velitele rot pěšího vojska v Milovicích). Dnem 30. 7. 1932 stanul v čele p. pl. 6 v Olomouci, tedy útvaru, s nímž se v létě 1920 vrátil zpět do ČSR a tuto funkci vykonával až do 29. 9. 1936. V mezidobí absolvoval v termínu od 1. 3. do 3. 7. 1934 Kurs pro vyšší velitele v Praze. Od 30. 9. 1936 do 30. 11. 1937 působil v Chomutově jako velitel 2. p. brig., odkud byl odeslán k MNO do Prahy, kde se stal přednostou I./1. odděl. (pěchotního) MNO. Zde se také 1. 1. 1938 dočkal povýšení do hodnosti brig.gen. Za branné pohotovosti státu vykonával funkci velitele 20. divize v Mutěnicích na jižní Moravě. Po Mnichovu se vrátil zpět na své původní místo na MNO v Praze, kde poté působil až do okupace.
Již v dubnu 1939 se prostřednictvím plk.gšt. Čeňka Kudláčka napojil na Ústřední vedení ON, v níž úzce spolupracoval především s velitelem Zemského velitelství ON - Čechy div.gen. Hugo Vojtou a náčelníkem jeho štábu plk.gšt. Josefem Kohoutkem. Díky svému služebnímu zařazení na MNO v likvidaci se spolupodílel na organizaci odchodu bývalých důstojníků do zahraničí a jejich umísťování ve státní správě s přihlédnutím k potřebám odboje. Kromě toho začal ve středních a severozápadních Čechách budovat rozsáhlé Oblastní velitelství ON, které nakonec zahrnovalo tehdejší okresy Louny, Roudnice nad Labem, Rakovník, Slaný, Kladno, Beroun, Hořovice, Příbram, Sedlčany a Vlašim. Shromáždil kolem sebe kádr spolupracovníků z nichž vytvořil štáb, v jehož čele stanul pplk.gšt. František Houra. O otázky materiální, zejména opatřování zbraní a trhavin. se staral pplk.pěch. Karel Petráček, zpravodajskou síť budoval škpt.pěch. Robert Kubík, organizační věci, včetně vypracování mobilizačního plánu, zajišťoval škpt.pěch. Josef Smazal, operačními záležitostmi se zabýval škpt.pěch. František Benák, nábor a propagandu měl na starosti plk.pěch. Jaromír Halbhuber a plk.pěch. Miroslav Straka organizoval vedle své vedoucí funkce na Příbramsku i činnost sabotážní a teroristickou. Svěřené území rozdělil gen. Kravák na čtyři obvody, do jejichž čela jmenoval schopné a prověřené důstojníky: Louny (plk.pěch. Jan Kratochvíl), Beroun (plk.pěch. Josef Maxa), Benešov (plk.pěch. Adolf Hůlka) a Příbram (již zmíněný plk.pěch. Miroslav Straka). Na podzim 1939 provedl reorganizaci svého velitelství, které do budoucna vedle štábu sestávalo ze tří skupin: severní, jižní a východní. Severní skupinu tvořily okresy na sever od Berounky, tj. Rakovník, Kladno, Slaný, Louny a Roudnice, a jejím velitelem se stal plk.pěch. Jaromír Halbhuber (namísto plk. Kratochvíla, kterého na žádost generála Ingra odeslal do zahraničí). V jižní skupině byly okresy Beroun, Hořovice, Dobříš a Příbram. Organizační práce zde sice započal plk.děl. Josef Srstka, ale po jeho odchodu do Prahy převzal velení plk.pěch. Josef Maxa. Východní skupina (Benešovsko) tvořila zálohu velitele celé oblasti a byla svěřena plk. pěch. Adolfu Hůlkovi, který již v této oblasti působil.
V souvislosti s rozsáhlým zatýkáním v řadách ON se gestapo dostalo v únoru 1940 i na stopu Kravákovy organizace. Vzhledem k tomu, že i jemu osobně hrozilo zatčení, kterému se prozatím vyhnul tím, že se skrýval u známých v Beskydech, dostal od velitele ON arm.gen. Josefa Bílého pokyn, aby neprodleně odešel do zahraničí. Na Moravě, při plánování útěku, přišel do styku s škpt.v.z Bohumilem Hrazdilem - Kalinou, který mu pomáhal. Při pokusu o přechod na Slovensko byl však 23. 2. 1940 nedaleko Strážnice zatčen a po zjištění totožnosti převezen na kladenské gestapo. Zde byl vyslýchán za použití nejbrutálnějších výslechových metod, ale nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil. Vězněn byl postupně v kladenské sokolovně, později v Praze na Pankráci a na Karlově náměstí, v terezínské Malé pevnosti a nakonec v káznici Gollnow u Štětina. Odtud byl v lednu 1943 společně se svými spolupracovníky převezen do berlínské věznice Alt Moabit. Při soudním přelíčení konaném s gen. Kravákem a příslušníky jeho štábu 18. 1. 1943 před senátem berlínského Volksgerichtu bylo ze šesti obžalovaných pět odsouzeno k trestu smrti a jeden (pplk. Houra) na deset let těžkého žaláře. V oddělených procesech následovaly skupiny plk. Maxy, plk. Hůlky a dalších. Z přibližně 90 zatčených příslušníků Kravákovy organizace bylo více než 40 popraveno nebo zemřelo v důsledku útrap v koncentračních táborech a věznicích nacistického Německa. Den po vynesení rozsudku byl gen. Kravák spolu se svými spolupracovníky převezen do věznice v Berlíně-Plotzensee, kde čekali na vykonání rozsudku (škpt.pěch. František Benák však na následky útrap zemřel již 19. 1. 1943). Brig.gen. František Kravák byl popraven 24. 5. 1943 v 19.24. Po osvobození byl za svoji rozsáhlou odbojovou činnost povýšen do hodnosti divizního generála in memoriam.
Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45, Archiv VOS