Josef Koutňák
* 6. září 1890 Uherské Hradiště - † 22. října 1961 Praha
Československý voják, legionář a odbojář.
.jpg)
Na svět přišel 6. září 1890 v Uherském Hradišti jako prvorozený syn tamního řezníka Josefa Koutňáka a jeho manželky Emilie, rozené Mikuláškové (kromě něj měli ještě pět dětí, jednoho chlapce a čtyři dívky). Po ukončení základní školní docházky v rodném městě pokračoval malý Josef v letech 1902 až 1910 ve studiu na českém gymnáziu ve Valašském Meziříčí, kde 8. července 1910 s vyznamenáním odmaturoval. V říjnu 1910 se stal posluchačem právnické fakulty Státní univerzity ve Vídni a zároveň pracoval i jako redaktor „Vídeňského deníku". Po dvou letech vysokoškolského studia se rozhodl neodkládat vojenskou prezenční službu a 7. listopadu 1912 byl prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. a k. pěšího pluku č. 97 v Belovaru (u jeho I. praporu v Karlovaci absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze). Po návratu do civilního života se i nadále věnoval studiu a redaktorské práci a 27. dubna 1914 se mu podařilo složit I. státní zkoušku. Jeho další studium však přerušila válka. 1. srpna 1914 byl v rámci mobilizace povolán ke svému kmenovému pluku, s nímž byl vzápětí odeslán na ruskou frontu. Zde byl již 26. srpna 1914 v bitvě u Krásná raněn a padl do zajetí. Poté, co se Josef Koutňák v zajateckém táboře dozvěděl o existenci České družiny, ihned se do ní přihlásil a již 10. ledna 1915 byl jako střelec zařazen k její záložní rotě v Kyjevě. Společně s Bohdanem Pavlů se podílel na organizování čs. legií, stal se zástupcem Svazu československých spolků na Rusi v Dárnici a vojenským tajemníkem poslance Josefa Düricha. V roce 1916 se uplatnil i jako literát a v Nižním Novgorodě vydal v ruštině tiskem drama „Pod jhem Habsburků", které nakonec vyšlo ve třech vydáních a bylo v Rusku často uváděno. Dne 22. května 1917 byl Josef Koutňák jmenován podporučíkem a v červenci téhož roku se stal mladším důstojníkem pěší (později kulometné) roty nově vytvořeného 6. čs. střeleckého pluku. Na počátku listopadu 1917 byl vyslán do důstojnické ekvitační školy u ruského 5. záložního jezdeckého pluku v Balakleji u Charkova a po návratu byl v lednu 1918 zařazen k velitelství 6. čs. střeleckého pluku. S ním se v březnu 1918 zapojil do bojů s německou armádou u Bachmače. Od 28. března 1918 byl dva měsíce regulačním komisařem železničního uzlu Rtiščevo a po vypuknutí konfliktu s bolševiky působil ve štábu Východní skupiny (podílel se mimo jiné na dobytí Vladivostoku a Nikolska Ussurijského). Po vzniku 2. čs. jízdního pluku se stal velitelem jeho 1., později 3. eskadrony a zúčastnil se s ním většiny bojů, jimiž od října 1918 do konce roku 1919 prošel. V lednu a únoru 1920 zajišťoval se svými muži přes 1 000 kilometrů dlouhý ústup zadního voje čs. legií od stanice Kljukvenaja až po Irkutsk. Za hrdinství prokázané v bojích byl 1. června 1919 povýšen na poručíka a 29. října 1919 na kapitána ruských legií.
Zpět do vlasti se Josef Koutňák vrátil 25. října 1920, tedy mezi vůbec posledními. Po repatriační dovolené byl zařazen jako referent jezdectva k 5. oddělení (školskému a výcvikovému) Hlavního štábu v Praze, kde působil až do počátku
listopadu 1922. Mezitím se intenzivně věnoval dokončení vysokoškolského studia. V první polovině roku 1921 složil na Právnické fakultě UK v Praze chybějící II. a III. státní zkoušku a 14. července 1921 byl promován doktorem práv. Na konci téhož roku byl 2. prosince 1921 povýšen na majora jezdectva. Vedle výše uvedených profesních úspěchů byl však rok 1921 pro Josefa Koutňáka mimořádný i ve zcela jiném ohledu. Dne 1. února 1921 se totiž jeho manželce Olze (sňatek uzavřeli v Rusku 8. srpna 1919) narodila dcera Ljuba (druhá dcera Silva přišla na svět 20. srpna 1924).
Dne 4. listopadu 1922 se stal Josef Koutňák frekventantem Válečné školy v Praze a zanedlouho poté byl 22. prosince 1922 povýšen do hodnosti podplukovníka. Po dvou letech náročného studia, které zvládl s velmi dobrým prospěchem, byl 30. září 1924 převeden do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu a 1. října 1924 ustanoven náčelníkem štábu 1. jezdecké brigády v Praze. V následujícím roce absolvoval informační kurz pro důstojníky generálního štábu v Telegrafním učilišti v Kutné Hoře a automobilní kurz (s řidičskou zkouškou) při Automobilním učilišti ve Čtyřech Dvorech. Na podzim 1925 se Josef Koutňák rozloučil s hlavním městem a zamířil na samý východ republiky. Dnem 1. října 1925 byl totiž ustanoven zatímním velitelem jezdeckého pluku 10 v Berehově na Podkarpatské Rusi. Zde působil nepřetržitě až do jara 1928 (s výjimkou tříměsíční zkušené ve Francii v roce 1927).
Na konci dubna 1928 se stal Josef Koutňák velitelem jezdeckého pluku 8 dislokovaného v Pardubicích. Tuto funkci však vykonával pouze do poloviny září téhož roku, kdy byl v hodnosti plukovníka generálního štábu (do níž byl povýšen 1. května 1928), dnem 16. září 1928 ustanoven zatímním velitelem pražské 1. jezdecké brigády. Ani tuto funkci nezastával dlouho - pouhý rok - a již 16. září 1929 opět převzal velení pardubického jezdeckého pluku 8. Na počátku ledna 1931 byl povolán do Kurzu pro vyšší velitele v Praze a po jeho absolvování ustanoven přednostou již zmíněného I./2. oddělení MNO v Praze. Z té doby pochází posudek, který na něj 20. října 1934 vypracoval přednosta I. odboru MNO generál Karel Voženílek: „Veselé, živé, družné povahy se sklonem po nezávislosti. Velmi nadaný, bystrý, energický, samostatný a velmi iniciativní důstojník. Silně citově založený, není ještě zcela ustálený a seriózní... K velení jezdecké brigádě výtečně způsobilý. Po ztrátě zbytku lehkomyslnosti způsobilý veleli pěší divisi. Je předsedou Československé jezdecké společnosti. Živou podporou součinnosti armády s chovatelskými kruhy, Selskou a sokolskou jízdou prokazuje armádě a hipickému sportu velmi dobré služby. “
Na Ministerstvu národní obrany setrval Josef Koutňák až do 15. března 1935, kdy byl v hodnosti brigádního generála (povýšen již 21. února 1933) ustanoven velitelem 2. jezdecké brigády v Brně.
Jízda na koni i další sportovní disciplíny s ní spojené, se pro gen. Josefa Koutňáka staly jeho celoživotní vášní. Jeho tehdejší nadřízený, zemský vojenský velitel generál Eduard Kadlec o něm 29. prosince 1936 svým nezaměnitelným slohem napsal: „Smysl pro povinnost a iniciativu jsou na úrovni, která činí z velitele vůdce... Je temperamentní. Silná inteligence neobyčejného rozpětí, velké pohyblivosti. Všeobecné vzdělání všestranné a obsáhlé. Vojenské teoretické vědomosti velké. Snaha o zvýšení všeobecného i vojenského vzdělání je patrná a usnadněna lehkostí, s jakou jeho duch pracuje. Schopnost k profesionálnímu výcviku podřízených má. S menší jistotou třeba vyslovit se, pokud se týče stavovského usměrnění důstojnického sboru; generál Koutňák byl redaktorem a patrně jím zůstane až do své smrti; chci tím říci, že jeho duše není vojensko-stavovsky založena, ba dodává jeho osobnosti něco bohémského... Je nadanou a schopnou osobností slušného charakteru, mohoucí povznésti se k ušlechtilým a vznešeným myšlenkám, která ale působí někdy dojmem neserióznosti.“ Náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí 15. ledna 1937 k předchozím řádkům doplnil: „Popis je velmi výstižný. Přes mnoho nadprůměrných vlastností, jež popisovaný má, nutno ho hodnotiti jako velitele průměrného. Způsobilost pro vyšší velení bude možné mu přiznati, až se zbaví bohémských sklonů. “
Velitelem brněnské 2. jezdecké brigády byl Josef Koutňák až do 1. října 1937, kdy se stal velitelem nově postavené 2. rychlé divize (zároveň byl i brněnským posádkovým velitelem). V jejím čele prožil všeobecnou mobilizaci čs. branné moci na podzim 1938, Mnichov, následnou kapitulaci i okupaci zbytku ČSR. Ihned po příchodu nacistů se zapojil do odboje v řadách Obrany národa. Spolupracoval s generály Josefem Bílým a Hugo Vojtou, zapojil se do převádění osob přes hranice i do budování odbojových struktur na moravsko-slovenském pomezí (na počátku ledna 1940 byl přeložen do výslužby a usadil se v Bzenci). Spojením několika odbojových skupin vytvořil v roce 1944 na východní Moravě organizaci „Vela“ (Vojska lidové armády) a stal se jejím velitelem. Úzce spolupracoval se sovětskými organizátorskými výsadky a jeho lidé provedli několik sabotážních a diverzních akcí. V noci z 2. na 3. února 1945 byl zradou chycen německým jagdkommandem na buchlovských pasekách u Osvětiman a odvlečen do brněnských Kounicových kolejí, kde byl držen až do konce války. Protože se gestapo domnívalo, že byl zástupcem generála Vojtěcha Luži, vyvinulo mimořádné úsilí, aby z něj požadované informace dostalo. Přes bestiální mučení však nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil a uchránil tak bojeschopnost větší části organizace až do konce války.
Po svém zatčení na buchlovských pasekách byl generál Josef Koutňák od února 1945 až do osvobození Brna vězněn gestapem v nechvalně proslulých Kounicových kolejích.
Se štěstím se Josef Koutňák dožil osvobození a již 11. května 1945 nastoupil činnou službu čs. armádě.
Zdroj: AVOS, Legionáři s lipovou ratolestí II.